Traffic

Třetí Kim Ki-dukův fim v řadě, který si, ač na mě silně zapůsobil, nedovolím ohodnotit plnou palbou, protože si nejsem jistý, zda jsem v něm vše správně četl. Korejec i tady v určitém specificky uzavřeném prostředí popisuje lásku jako nejsilnější z emocí, v jejímž jménu se člověk odhodlá brát život jiným. K tomu přidává motivy sebezraňování, které v obou případech působí jako takové malé harakiri, páchané lokálně vždy na orgánu, který v dané situaci hraje hlavní roli. Zároveň jde o mezní situace, ve kterých leckdy skrývané a maskované city naplno vyplavou napovrch. A když pak vyplave i skůtr, je třeba vzít nohy na ramena... vlastně motor na hausbót. Epizodní ukázky koloritu východoasijských dovolenkářů (nebo vyvrhelů společnosti?) ve mně vyvolaly především směsici údivu a posvátného vyděšení. Kdo ví, co konzumace tohoto pečlivě naporcovaného suši přinese příště.

Film, který se snaží být thrillerem a milostnou romancí zároveň, ale selhává v obojím. Především v otázce vzájemné lásky obou protagonistů působí nepřesvědčivě; o tlumočníkově vzplanutí mají svědčit jeho vrátivší se problémy s inkontinencí, nebohá učitelka pak zřejmě v "zápalu boje" zčistajasna odhodí veškeré své morální zásady ("Za vraždu chci nést odpovědnost..."), aby mohla po boku italského mladíka utéct v širé pole, zelený háj. O vzájemném, definitivním propojení duší ústřední dvojice, pak má zřejmě vypovídat společná volba vojenského sestřihu ala Sinead O'Connor a sladěnost uprchlického oděvu. Všechny scény, které mají podle všeho hrát na city (ráno na půdě, zpověď v kostele...) působí velmi uměle, nejsou součástí žádné uvěřitelné kauzality a některé dialogy, které se zde odehrávají, vypadají jako pokus sériového výrobce německých romantických filmů za každou cenu zaujmout oscarovou porotu. Závěrečnému kýčovitému splynutí těl, které si hrdinové dají i se západem Slunce, nezbývá než se pousmát, o finální scéně s helikoptérou ani nemluvě. Sice vím, že "ve skutečnosti se takto vysoko nelétá", ale pokud tedy mělo jít o pohádku, spíše než příběh prince a princezny Nebe připomíná nepovedenou love story paničky ze statku a čeledína odvedle.

Christopher Nolan přichází jako kouzelník, aby nám představil svoje rekvizity, zahalil je do bavlněného šátku a v závěru nás nechal úžasem vydechnout. Protože my se nedíváme důkladně. Chceme být klamáni... alespoň na chviličku.

Pocity vůči tomuto nasnímanému spektáklu mám veskrze ambivalentní. Na jednu stranu je to nostalgická připomínka časů, kdy trance stál ještě za to (ačkoli už měl namále) a kdy i největší djská superstar ještě roztáčela poctivé vinyly, na stranu druhou je to vlastně začátek konce, začátek definitivního úpadku téhle části taneční hudby, kdy kult dje, jakožto nadpozemské existence byl definitivně vyobrazen a zpečetěn a byl mu uměle dán status popové ikony, který mu nenáleží. Znáte to... Bůh si nemyslí, že je Tiësto...

Jak příznačné; závěr příběhu (zároveň jedny z prvních scén filmu) se doslova odehrává v "Konečníku". Projít si tímto úvodním, divácky nepříliš přívětivým peklem není dvakrát jednoduché; zejména kamera zde svérázně krouživým způsobem (ne)zachycuje všechna ta zvěrstva, která tam na sobě lidé páchají a ono se není moc co divit - kdybychom zde dostali poctivé full-on záběry, možná by díky některým netrpělivým zaměstnancům videopůjčoven skončil tento film v přihrádce "gay porno". Pokud ale odoláte, věřím tomu, že se vám film za vaši trpělivost postupně začne odměňovat. Alespoň ke mně se tak choval. Estetickým kontrapunktem ke všem těm roztaženým řitím a pálícím se bradavkám tu pro mě bylo tělo nádherné Monicy Bellucci, které dostatečně provlní většinu druhé poloviny snímku. Sadistické ničení těchto božských křivek, které je bezpochyby vrcholem filmu, ve mně vyvolalo intenzivní pocity beznaděje a zlosti, až jsem zalitoval, že mě od scény dělí neprostupná obrazovka, zabraňující mi jakkoli zasáhnout. Snad ještě bezútěšnější byla, na pár vteřinek se objevivší, vzdálená silueta náhodného návštěvníka podchodu, která se při pohledu na brutalitu, odehrávající se několik desítek metrů opodál, raději vrátila, odkud vyšla. Irréversible chce vyvolávat silné emoce a úspěšně se mu to jako filmu daří. Budiž mu připočteno k dobru, že se nejedná o uměle seskládanou mozaiku pozpátku jdoucích šokujících výjevů, ale o, v kontextu zcela obyčejného příběhu (který je ale pro diváka ke konci filmu velmi hořkosladkým), sérii uvěřitelných událostí, jejichž dopad si podvědomě uvědomují řady dam, které bez doprovodu noc co noc opouštějí tisíce klubů na celém světě.

Vyzbrojen znalostí metaforičnosti Jara, léta..., hledal jsem i tady od počátku za všemi těmi opakujícími se rituály a zvláštnostmi určitý hlubší smysl. Všechno to drhnutí svršků na valše, žehlení promočeného katalogu, odpalování golfového míčku dokolečka dokola a podobné, pro západního diváka nepříliš obvyklé výjevy přece musely mít nějaký význam. Závěrečná, dovysvětlující věta mi pak alespoň pomohla odhalit ono všudypřítomné fotografování jakožto techniku, kterou zaznamenáváme realitu, abychom snad poté nepochybovali o tom, že to byl jenom sen. A do toho všeho se tu pomaličku rozvíjí mlčenlivá love story dvou spřízněných duší, které si z města udělaly jeden velký hotel s přidanou dávkou dobrodružství. Poetika filmu rozhodně nechybí; naplno vnitřně rozzářit mě však dokázala až finální, plakátová scéna, která patří mezi klenoty moderní kinematografie. My všichni jsme asi někdy v mladické nerozvážnosti vzali do ruky nějakou tu trojku železo a mysleli, že s ní dobydeme svět, abychom pak zjistili, že moudřejší možná bude se jen tak lehce naklonit přes rameno a tiše a nepozorovaně si vzít to, po čem nejvíc toužíme.

Pamatuju, když jsem si před lety říkal, jaké by to bylo pěkné, kdyby se někdo chopil Pratchettovek a alespoň některou hodil na celuloid. Vždyť je tohle fiktivní universum tak krásně přitažlivé a barevné! Navíc si dělá legraci z toho našeho reálného. Pak jsem zjistil, že o něco se relativně nedávno pokusili soudruzi z britské televize. Ihned se mě jala velká zvědavost, zda se dokázali vyvarovat oné pověstné chyby, a jak vlastně celou složitou látku uchopili. Inu, tak trochu jako televizní pohádku pro děti se všemi nešvary, který tento druh ztvárnění příběhu může poskytnout. Nemůžu si pomoct, ale speciálně Zeměploše by slušel efektní kabátek, snad i na hranici kýče, nebo lehce za ní. Něco jako ultrabarevný svět druhého Hellboye. Holé kulisy mi tu kolikrát mírně zkazily zážitek. Pratchettův typický humor se také nepodařilo zcela převést na plátno (jaký div, když často stojí na slovních hříčkách a narážkách, poznámkách autora pod čarou a tak podobně) a stoprocentně ho nedokázal nahradit ten lehce dětský, který zde ale, vzhledem k celkovému ladění interpretace, dával určitý smysl. Přesto je obrovský rozdíl přečíst si, kterak děkan Neviditelné university prchá na lustr a pak výjev sledovat na obrazovce v podobě poměrně typické grotesky. Druhá část jednoznačně převyšuje tu první a závěrečný rozhovor Smrtě se Zuzanou konečně vystihuje zeměplošskou poetiku. A Michelle Dockery je rozkošná. Snaha se cení, to každopádně.