Traffic

Hrozně jalový western, který dost otrocky naplňuje schéma strastiplné pouti, během níž postupně odpadávají členové družiny. Všechno se brzy zvrhává v hádání, jakým "vynalézavým" způsobem pojde někdo další, případně kdo to bude. Při troše představivosti by se na Gold dalo nahlížet jako na western s prvky slasheru, kde "vrahem" je děsivě neznámé teritorium, ale i tak by tu těžiště celého ozvláštnění spočívalo v dost primitivním znechucování obecenstva (scéna s řezáním končetiny atd.) Na Ninu Hoss se sice nedá vynadívat, ale to je prostě málo.

S odstupem času ve mně přetrvává dojem z výtečného filmu, kterému se daří udržovat lehce komediální tón a zároveň být pozorovatelsky přesný, decentně odvážný (nahota a sex) a velmi chytrý v detailech (scéna s tancujícím kostlivcem jako nastavené zrcadlo sebereflexe). Je to skoro kacířské, ale Gloria je lepší film o "důchodcovské" lásce než Hanekeho akademicky okázalé Umění a vlastně asi nejlepší film, co jsem na tohle téma viděl. Krátká recenze filmu psaná na Berlinale.

U tak nezvykle smutného mainstreamově točeného filmu bych rozhodně nepoužíval označení "crowd pleaser", neboť se tu zřetelně jde proti radostné katarzi, která je tu skoro automaticky očekávaná. Snímek si pohrává s midcultovými prvky, protože pojednává o světě vysokého umění a rozehrává love story dvou pokřivených duší, které se díky sdíleným citům "naučí žít" (a stanou se "normalizovanými", podobně jako v jiném Rushově filmu, Králově řeči), ale to všechno se podvrací v nečekaně deziluzivním závěru. Je to vlastně příběh naivní nezkušené zamilovanosti, z níž se ovšem hrdina nepoučí, ale zabředá do ní ještě hlouběji. Jak jsem naznačoval v úvodu, smutnější film jsem dlouho neviděl.

Radikální narativní experiment, který svojí mírou enigmatičnosti prakticky nemá obdoby. 100%. _____ Analytický "mininávod" k filmu _____ (6x) Geniální.

Abych parafrázoval Jaromíra Blažejovského, Frances Ha je kultovní film, který si sám sebe uvědomuje jako kult. Empaticky jsem se na to nenapojil jako třeba na Greenberga a jen s odstupem obdivoval, jak film šlape jako hodinky. Troufám si tvrdit, že tohle je pro Baumbacha definitivní breakthrough movie.

Vynikající film, který mě rozechvěl podobně jako v minulosti Synekdocha, New York, Věčný svit neposkrvněné mysli nebo to nejlepší od Paula Thomase Andersona. Něco z toho jsou celkem vzdálená srovnání, ale to jen pro ilustraci, v jaké společnosti se u mě Carterův snímek ocitá. Oficiální synopse, která tvrdí, že jde o film o duševně nemocných lidech, je mimochodem dost nepřesná. Maladies je mnohem víc o tenké hranici mezi uměním a šílenstvím, ale i to je zjednodušující. Jeden z vrcholů letošního Berlinale.

Nedokázal bych ten film spolehlivě vysvětlit, ale po řadě formálně předvídatelných záležitostí to byl svěží vítr. Ve svojí podstatě je to indie vztahovka, ve které se hromadí spousta fikčních vrstev. Zacyklené opakování shakespearovských replik bylo to nejhypnotičtější, co jsem v poslední době ve filmech viděl. ____ Pěkný text k filmu, který mě navnadil na to podívat se na něj někdy znovu: http://reverseshot.com/article/viola

Formálně nesmírně sebeuvědomělý film, který dekonstruuje kung-fu v poezii vertikál a horizontál. Scéna souboje na nádraží je totální rozkoš. Trochu se jen obávám, že s dalšími zhlédnutími už nebude nic co nového objevovat, ale film naštěstí drží pohromadě Wongův neopakovatelný smysl pro poetické ztvárnění prostoru a času, kdy skutečně prožívat film znamená zahodit za hlavu jakékoli návyky spojené s klasickým vyprávěním a místo toho vnímat "scénu pro scénu, záběr pro záběr." O něco víc tady.

Makridisův film je možné (a v kontextu řecké, potažmo evropské ekonomiky téměř nutné) vnímat jako absurdní satirickou poému o třídních rozdílech a postupném metaforickém pádu na dno společnosti. Diference a vzájemné nepochopení příslušníků různých společenských tříd jsou tu vyjadřovány různými typy dopravních prostředků, přičemž ty zároveň tvoří jakýsi "potravní řetězec" (na vrcholu jachta, pak auto, motorka a nakonec zvíře-medvěd). Postavy pozbývají jakékoli hlubší individuální rysy, protože jsou vždy určovány pouze svojí momentální příslušností k určité třídě - vnějškovými znaky (oblečení atd.) spojenými se svým dopravním prostředkem (a jím samotným). Za geniální považuju všechny scény s Měsíční sonátou, které jsou ještě vtipnější, pokud jste viděli Slona od Van Santa. Tam se to dostává až někam do vod intertextuálních rozhovorů vedených napříč artovou kinematografií, kdy jako by řecký umělecký film sarkasticky dokazoval, že ani tu "dojemnou klasiku" si do svého filmu nemůže dovolit zařadit v kvalitní nahrávce bez rušivých chyb a přehmatů (na rozdíl od "západních mistrů"). P.S.: Závěrečnou scénu vnímám jako zhmotněnou fantazii, protože jinak by ten film popřel sám sebe.

Klíč k "pochopení" Barbary se nachází ve scéně interpretace Rembrandtova obrazu. Petzoldův film není - jak by se možná mohlo zdát - akademickou pitvou socialistického Německa, ale vrcholně empatickým snímkem, který nás rafinovaně nutí přijmout optiku oběti systému. Leknutí, strach a pocity paranoie přichází znenadání, protože na ně není předem upozorňováno konvenčními výrazovými prostředky, ale samy vyplývají z výrazně náznakových dialogů a precizního záběrování kamery. Nejdojemnější je, jak film nakládá s romancí, která z politických důvodů není uskutečnitelná, a tak hrdinové svůj přetlak citů ventilují v práci navazováním vřelých vztahů s pacienty (kde je to povolené, ba profesně žádoucí). Nečekaně silný, výborný film a pro mě osobně velké překvapení. ______ "This is a movie where all people are under surveillance, but our camera can't share the position with the State. Therefore, our position of storytelling must be between the people, the angle of their eyes. Because we have to see the tension of the social life, the tension based on the surveillance—we don't want to choose the Stasi's position." Spatial Suspense: A Conversation with Christian Petzold