crackonosh

Dal by se čekat jen milostný příběh, případně milostný trojúhelník, ale ve skutečnosti toho film ukazuje a zkoumá mnohem víc. Hledání, dospívání, generační posuny a třenice, feminismus, politickou korektnost či boj proti ní. Skvěle napsaný, natočený a většinu času i velmi vtipný film o hledající Julii a o partnerech, kteří sice neumějí odolat neoddiskutovatelnému dívčímu šarmu hlavní hrdinky, ale zároveň po čase přestávají stačit jejími tempu, nestálosti nebo nevyzrálosti. Snímek nepatrně drhne jen v místech, kde má být (doslova) smrtelně vážný. Zejména v závěru, který trochu vyšumí. Přesto ale výjimečná podívaná.

Prosím pěkně, ať se přihlásí ten jouda, kterého napadlo, že bude Zděnek Pohlreich dělat dohazovače. Vím, prachy nesmrdí a propagace restaurace od mlaskajících milovníků se může hodit. Ale jako seznamovací pořad formát těžce selhává. Číšníci se okázale řehtají upoceným párům, které prvně v životě snímá kamera, což je vrchol nevkusu. Zaměstnanec restaurace není v práci od toho, aby si za rohem utahoval z hostů, jejich osobnosti, zjevu či soukromí. No a Mr. Pohlreich se svou rozhalenkou, fousatými průpovídkami a neomaleným tykáním hostům na uměleckém dojmu nepřidá. Jedna hvězda za guilty pleasure. Ale už nic podobného netočte, slušný divák se u toho propadá studem.

Je to jenom blbej hokej s bandou dementních hokejistů, ale občas se Kolečkovi povede vykřesat slušnou kanonádu Hrouzkovy výřečnosti a na malou chvilku je seriál skoro světový. Osobně — přiznávám — oceňuji nejvíc tu třetí sérii, ve které se ústřední idiot vysmívá slovenskému hokeji. Ale my víme, že to je výsměch tak nějak láskyplný, protože postavy typu Borovčík (alias Vaříme s Mírou) nás svou bezelstnou dobrotou nakonec přesvědčí, že i když někdo drží hokejku jako Slovák, může to být dobrý chalan. Katastrofickou postavou je šlápota Deniska v podání Hany Vagnerové, která nejvíc poukazuje na obrovskou nevyrovnanost tohohle seriálu, ve kterém někteří herci vyloženě excelují (např. Lichý), zatímco jiní se utápějí v nesnesitelném, skoro až ochotnickém přehrávání.

Kdo hledá poctivý bizár, ve kterém se nikdo nebere vážně a kde to šlape od začátku do konce, měl by u jména McDohagh zpozornět. Po výtečném V Bruggách je tu další ztřeštěnost, u níž si nemůžete být jistí, kudy se bude za deset minut ubírat. Výtečně obsazený a zahraný kinematografický experiment, kde se — trochu jako u Kaufmanovy Adaptace — mísí filmový scénář s realitou do překotně vyprávěného segedínu. Výsledkem je samozřejmě poněkud absurdní biják, vyžadující součinnost na straně příjemce. Ale pokud máte rádi akční filmy i dadaismus, U-Turn, Guye Richieho a Gaunery, budete mít nejspíše rádi i Sedm psychopatů.

Blbost a kýč přímo toxických rozměrů. Nesmyslný a zoufale nevtipný slepenec lidí a scének nejasného žánru, ve kterých se všichni chovají jako idioti, aby společně s diváky přetrpěli devadesát pět minut hekání, řvaní a fňukání.

Konečně seriál, který má nesporné evropské kvality a může zaujmout i diváky za hranicemi tuzemského písečku. Pečlivě nasvícené problémy českého školství, které zpravidla mají svůj reálný předobraz, díky čemuž jsou uvěřitelně (a často i víceznačně) podané. Překvapivě dobře a civilně hrající Vaculík, jehož problematický soukromý život vnáší do děje další vrstvu ambivalence a vlastně i lidskosti.

Byli jsme v kině dohromady tři, ale tenhle snímek by měl vidět každý. Dokument, který si svou stavbou, dramaturgií, střihem a hudbou nezadá s hranými filmy. Portrét stárnoucího bílého muže, proti kterému se všichni spikli — vlastní děti, bývalá žena, soudy, úředníci i Pražáci. Jediná meta, kterou ve svém životě má, je postavit závodní vůz, se kterým by jezdil a vyhrával rally. Bohužel je ale součástí celosvětového spiknutí i skutečnost, že má Jaroslav vysoký tlak a problémy se středním uchem, a tak sám nemůže závodit. Proto se nástrojem jeho pofidérních vizí stává přítelkyně Jitka, která trpělivě a zřejmě i láskyplně závodí místo Jardy, ačkoliv opravdové pocity štěstí zřejmě zažívá při úplně jiné zábavě, než jsou karamboly na blátivých tratích. A i když sám Jaroslav uznává, že se jeho život podobá donkichotskému boji s větrnými mlýny, znovu a znovu se vydává do zbytečných bitev a jako Fénix každý den povstává z popela, aby posté svařil karoserii auta a snil o vítězství svého vraku na dalších bezvýznamných regionálních závodech. Hrdinovo pinožení nelibě nese a většinou břitce komentuje jeho matka, ale podobně jako Jardova životní družka či všudypřítomné mouchy nakonec tvoří spíše jen stafáž k bolestínským promluvám zraněného automobilisty, který se zlobí na celý svět, ale nezmůže se na víc než plané spílání ostatním účastníkům silničního provozu. Nadupaný film plný kontrastů, emocí, humoru, akce i existenciální trýzně.

Ve srovnání s prvním filmem, který měl osobitý břit, vtip, nadsázku a příjemnou sklepáckou střelenost, je tohle pokračování strašně průměrné, unavené a nudné. Odnikud nikam vedoucí klopýtání s prapodivným environmentálním či bůhvíjakým poselstvím o houbách a krmení krav působí nanicovatě a nepřesvědčivě. Tam, kde byla Cesta z města originální a působivá v tom, jak romanticky, vtipně i naivně stavěla proti sobě město a ves, aby svébytně navazovala na Chalupáře i Na samotě u lesa, tady se skoro dvě hodiny nic neříká. A zatímco v původním filmu bylo neherectví Tomáše Hanáka, Barbora Nimcové-Schlesinger nebo mladého Vorla roztomilé, protože zapadalo do autorské stylizace, tady najednou vůbec nefunguje. Naštěstí to celé trochu zachraňuje Anna Kameníková, která hraje s velkou přesností zranitelnost i rošťáctví pubescentních nymfiček. Bohužel se její výkon ztrácí v nesourodém sledu scének bez pointy, které ve výsledku zavání jen a pouze zbytečností. Ale přiznávám, že je mi to dost líto.

Nic. Nečekal jsem od toho vůbec nic. Ale jsem starý nebo sentimentální nebo debilní. Tomáš Vorel má nezaměnitelný rukopis a jeho poetika se úplně vymyká všemu ostatnímu, co se u nás točí. Žije v nějakém paralelním vesmíru, kde je normální přehrávat, stylizovat, hláškovat i citově vydírat, takže jeho neumělá groteska o Rychlých šípech, co zakládají klub, mě baví dost podobně jako tahle cesta z města a nazpátek. Ačkoliv nesnáším přírodu a představa života na vesnici mě totálně ničí. Tomáš Vorel něco ví a něco umí, jenom nedovedu přijít na to, co přesně to je.

Podle mě je Soukup génius. Viděl jsem z toho jenom kousek, ale chlapec základy zná, takže ví, jak udělat klasické ragú. Co mi přijde ale úplně boží, je naprostá absence scénářů na TV Barrandov. Jaromír prostě v průběhu pořadu zjistí, že nestihne udělat lasagne, tak si je holt uděláme příště, třeba za měsíc. Frajer. Po tom jeho spektáklu s názvem Premiér, kde kameraman strká herce do záběru nebo Jaromír spílá štábu „neblbni, ještě točíme“, když mu tam ve scénce kdosi sklízí ze stolu, je tohle další perla naší nejlepší televize. Žádné scénáře, náhodné stopáže, všechno na první dobrou, ale hlavně — hlavně Jaromír Soukup v každém pořadu! ♥