DaViD´82

Je veskrze sympatické, že se to nevydává vyšlapanou cestou slavnějšího celovečerního bratříčka, ale že se to snaží najít svůj vlastní přístup k adaptaci předlohy. Nesympatický je ovšem právě ten zvolený přístup, protože Ellroyovy knihy nejsou stavěné na takto přímočaré, nerozvětvené a „koulí zbavené“ okleštění jejich motivů, ambicí i bohatosti. Nechápejte mě špatně, Ellroy na televizní obrazovky nesporně patří, ať již se svou kriminální kvadrilogií o LA či trilogií o odvrácené tváři „špionážní“ Ameriky; jenže by to muselo být pod křídly nějaké kabelovky či streamovací "stanice". Prostě někoho kdo má prostředky i ochotu neuhýbat před Ellroyovou nekompmisní kontroverzností. Na druhou stranu je na tom krásně vidět, kam se posunula kvalitní televizní tvorba za oněch cca patnáct let (natáčelo se již v roce 1999), protože toto svého času "žhavé zboží" by dnes nemělo sebemenší šanci zaujmout a otázkou je, zda by to vůbec v této podobě zaujalo tenkrát. Čili jinými slovy ano, myslím, že někdo ve vedení měl dostatek zdravého rozumu, že tuto generickou záležitost neodklepl do regulérního seriálu. A nebo měl rád Ellroye.

I got a feeling that I can't let go. O seriálu platí v zásadě nemlich to samé, co o jeho knižním předobrazu. Nejde o nic, co by jakkoli posouvalo žánr, udávalo směr či vás napadlo při vyjmenovávání klenotů na poli thrilleroidních temných kriminálek, ale zároveň je to na hony vzdáleno tomu, aby byl autor degradován mezi nespočetné zástupy tuctových rutinérů, na které usedá prach v knihkupectvích i knihovnách. Je to prostě sakra kvalitní žánrová literatura a velmi dobře odvedené řemeslo. A seriál je rovněž takový; poctivé, kvalitní a dobře odvedené řemeslo s retro přístupem zaseknuté v devadesátkách během období "sto a jedné variace na Mlčení jehňátek/Sedm"; zda to budete brát jako klad či zápor je čistě na vás. Je třeba tedy počítat s tím, že chtě nechtě se to ve prospěch zvýšení tenze uchyluje k žánrově ospravedlnitelnému ne zcela logickému chování postav. Do jisté míry překvapí, že oproti předloze je to více procedurální a nikam se to nežene. Největší výhrou je (krom stylové znělky) obsazení Harryho Bosche Welliverem. Role detektivního samorosta mu sedne jako dlouho nikomu jinému. Výhra je to pak dvojnásobná, jelikož to na něm stojí i padá; scény, kde by nebyl (až na občasné výjimky potvrzující pravidlo z pohledu Waitse), spočítáte na prstech ruky nešikovného tesaře. A spíše než herečtí kolegové z masa a kostí mu u toho sekunduje Los Angeles jako takové a jeho genius loci. Jediné co místy působí nepatřičně je, že jde o souvislý děj a někdy ty využívané (pod)zápletky z různých nesouvisejících předloh (především temno-thrilleroidní Echo Park a čistě detektivní City of Bones) působí do jednotné dějové linie poněkud těžkopádně naroubované. Druhá série se s tímto vypořádala znatelně lépe a přechody mezi jednotlivými dějovými linkami z různých knih (především Trunk Music, The Drop a trochu The Last Coyote) již tolik nebijí do očí. Ostatně tato série není sice vyloženě lepší, ale působí dynamičtěji (krom zmíněných obroušených hran jednotlivých linií částečně i proto, že tentokrát to není čistě jen o Harrym, ale prostor dostávají i ostatní) a ještě o řád oldschoolověji než minule. A to už to i v první řadě byla jedna velká nostalgická pocta stylu a tempu devadesátkových thrillerů a kriminálek. Škoda snad jen závěrečné epizody, která uhne výrazně jiným směrem a to na úkor dějových linií předchozích devíti dílů. Třetí série trpí na volnější rozjezd, kde navíc znatelně hapruje "trademarkové" míchání více linií z několika předloh do jedné (tentokrát The Black Echo v kombinaci s A Darkness More Than Night) a i kvůli tomu se bije nezvykle meta linie kolem vendety megalomanského režiséra s tou o čachrech příslušníků speciálních jednotek s tou o maniakovi na kole. Jakmile se to ovšem rozjede, tak to obsahuje jedny z nejlepších pasáží celého seriálu. Jinak je to na stejné vlně jako druhá řada; což je dobře, jelikož právě v ní si to na rozdíl od té první našlo vlastní ksicht, který na první pohled sice může vypadat jako jedno policejní klišé vedle druhého, ale výsledkem je starosvětský zásah do černého od mistrů žánru čili lepší kriminálku "postaru", aby jeden pohledal. A Santiago potřebuje vlastní spin off! Čtvrtá série je doposud tou nejlepší. Kombinuje totiž nejosobnější případ (Nine Dragons) s jedním z nejlepších (Angel´s Flight). Pravda, ten osobní není neznatelně naroubován a je nesporně na druhé koleji, ale po emoční stránce funguje a tvoří tak vynikající protiváhu pátrání uvnitř vlastních řad během hrozících civilních nepokojů i kutí zákulisních piklů. Pátá série má dlouho rovněž náběh na bezchybný žánrový zážitek. Jenže své mnohé dobře rozjeté linie ukončí až příliš přímočaře. Což není špatně, ale zároveň je to poněkud "málo". Paradoxně se ve finální dvojici epizod věnuje více času rozjezdu tří až čtyř nových linií pro další řadu než ukončování těch stávajících. Ta vyvrcholení nepůsobí nedotaženě, to ne, jen tak nějak... Obyčejně. Šestá série je návratem na vrchol, který umně propojuje a uzavírá linie předchozích řad. Mohlo se to obejít snad jedině bez onoho očekávatelného výbušného finále. Sedmá série je poznamenána nostalgií (finální sezóna čili se mihnou všechny zásadnější postavy předchozích řad) a pandemií, která zapříčinila nucené krácení počtu epizod. Což je poznat více než by bylo záhodno, jelikož linií je nemálo, ale potřebnému prostoru se jim nedostává. A tak jsou některé příliš hrrr, jiné zase utnuté. Škoda. Každopádně i tak více než důstojné zakončení. Uvidíme jak pomyslnou štafetu převezmou neoficiální i oficiální spin-off. | S1: 4/5 | S2: 4/5 | S3: 4/5 | S4: 5/5 | S5: 4/5 | S6: 5/5 | S7: 4/5 |

Adaptace lepší předlohy, protože tam kde se Mantelová mnohdy grafomansky utápí v popisech, rozvláčných větách a tlachání, tam jde Straughanův scénář rovnou po zlatonosné žíle v jejím díle. A ona tam je, ne že ne. Každopádně stejně jako o předloze platí, že se nikdo nepředstavuje a nic se nevysvětluje. Více nepřístupnou historickou látku "pro davy", aby jeden pohledal. Zjistěte si sami co obnášelo to či ono postavení za povinnosti a jaká (bez)moc vychází z toho kterého titulu. Zatímco "cévéčka" hlavních aktérů a ty zásadní události kolem nich jsou dobře známy i v našich luzích a hájích, tak procesí desítek šlechticů "z Kdečeho" již představuje pro našince problém. Rozhodně nestačí všeobecný obrázek získaný na základě Wikipedie. A ač zdánlivě o tom samém co nedávní Tudorovci, tak výsledek nemohl být rozdílnější. Jde o učebnicové naplnění rčení "Když dva dělají totéž, není to totéž". Ty dva přístupy/seriály si v ničem nekonkurují; pokud vůbec něco, tak se naopak v lecčems doplňují. Ostatně tady ta doba, události, postavy a zákulisní kutí piklů hrají v zásadě až druhé housle, jelikož vše je tu za všech okolností poplatné pouze a jen Cromwellovi v kariérním, duchovním i osobním životě. A pokud Cromwella nepovažujete za jednu z nejvýraznějších politických osobností (nejen) britské historie, tak není důvodu, proč tuto zdařilou (a záměrně u-t-a-h-a-n-o-u; s tím je třeba počítat) a kontroverzní (Cromwell bývá standardně ztvárňován jako charismatický státník, tady je spíše šedou kancelářskou krysou, které se nikdy tak úplně nedostaneme na kobylku) vůbec začít sledovat.

Když se kurvíš a fetuješ, tak šlapeš... Po bezpočet stovek mil. Paradoxní je, že Divočina netratí na intimní a komorní linii "osamocená Witherspoonová - nehostinná příroda - nekonečná očistná chůze - věčný hrdinčin sebezpyt". Naopak v této poloze to je vůbec nejsilnější v kraflecích. A to do té míry, že to vyvolá chuť hodit si na záda bágl, vyrazit na osamocenou túru a přitom si vyčistit hlavu. Tratí to až na naroubovaných flashbacích, které si sice zpočátku sympaticky vystačí s pouhými náznaky/záblesky, ale čím více se blíží Cherylina pouť cíli, tím doslovnější a didaktičtější jsou. A přitom stačí jedna alpaka a rázem je vyjádřeno vše potřebné.

Běž, Andulo, běž! Tedy vlastně... Sypej, Andulo sypej! Námět "anabolické vládní programy pro vrcholové sportovce východního bloku skrze osobní drama aneb zdravíme Kratochvílovou s Fibingerovou" papírově slibuje vytažení morálních i etických (nejen) historických kostlivců ze skříní, o kterých se i dnes spíše taktně mlčí. Jenže Fair Play ve výsledku nehraje v tomto s divákem ani trochu fair play, protože pootevře dvířka této skříně tak málo, že by i podvyživené nemluvně mělo značný problém tam strčit byť jen malíček. Po hříchu se to spokojí s pouhým tezovitým klouzáním po povrchu, kde není prostor pro vlastní ksicht nad rámec onoho standardizovaného čecháčkovského smířlivého pohledu na dobu normalizace "taková byla doba, takoví jsme byli, ale co už dnes s tím", tak jak je to v každém našem druhém filmu. Což zamrzí o to více, že zrovna tady se skýtal nemalý potenciál na vymanění se z tohoto tak častého prokletí současné tuzemské nedokumentární tvorby. Ona ostatně nefunguje ani zastřešující dějová linie "z(a)běhne?", jelikož LOH 1984 čili je záhy jasné, co to pro finále znamená. Prostě další z řady kvalitně zahraného (Bárdosová sice je toporná a speciálně pak ve vypjatých scénách s Geislerovou, ale v těch kdy mlčí a pouze se potí, je ve své houževnatosti přesvědčivá) a řemeslně rutinního nic proti ničemu, které sice nenudí, ale navzdory tématu nemá co říci. A tak nic neříká a drží hubu i krok v tom ohledu, že stejně jako ostatní taktně mlčí, zatímco na kostlivce ve skříni usedá další vrstva prachu...

Odborník na hypnózu na slovo vzatý a zapeklitý případ zdánlivě racionální pacientky "vidící mrtvé", se kterou si kolegové nevědí rady. Mysteriózní thriller o dvou postavách, které se během jedné noci skrze psychoterapii a hypnózu dostávají k jádru pudla. Filmů podobného ražení (ať již přímo pracujících s hypnózou či třeba sny) již pár bylo, ale těch opravdu dobrých zase až tak moc ne. Zvlášť těch, co by byly takto dobře vymyšleny, vystavěny a dlouho i kvalitně zrealizovány. Ve své podstatě do pointy není moc co vytýkat. Zato po ní... Nechápejte mě ovšem špatně, problém rozhodně není v pointě jako takové, ale až v tom co následuje. Těžko totiž hledat jiný film podobného ražení, který by strávil doslovným vysvětlováním dobře patnáct minut stylem "záběr po záběru, větu po větě, pohled po pohledu". Navíc to není opodstatněné, jelikož to není až tak zamotané, aby si to divák nezvládl rozmotat sám (ostatně je pravděpodobné, že to do určité míry prokouknete ještě před vyjevením). A aby toho nebylo málo, tak po tomto následuje ještě pěkných pár minut, které tomu škodí zdaleka nejvíce; a to sice melodramatická tečka, která je nadbytečná a jak z filmu zcela jiného žánru.

Rovnou to mohli pojmenovat Das Schwindelgefühl sakumprdum, jelikož inpirace u "však-vy-víte-čeho" je neoddiskutovatelná. A na škodu, protože od scény "poprvé v Johnyho brlochu" to namísto tenze mezi postavami docílí přesně opačného účinku; tedy učebnicového nalajnování děje k jedinému možnému rozuzlení. A tam to také bez jakýchkoli překvapení o hodinu později v poklidném tempu rutině dorazí. Funguje to tedy především díky úvodní třetině a ústřední dvojici (v níž on je nepřiznaný německy hovořící levoboček Russela Crowea). I tak to je solidní "hitchovina", které to však paradoxně více sluší v linii "konečně jiné uchopení tématu vyrovnávání se s návratem z koncentráku a poválečné identity německého národa", kdy to ve vší své subtilnosti, náznacích a nevyřčenosti umí být neporovnatelně působivější než v té žánrové poloze.

Doslova i do písmene „letem světem“. Pamatujete si ony krátkometrážní cestopisné reportáže ze „starého dobrého devadesátkového“ Objektivu? Pokud ano, tak tohle je nemlich to samé v bleděmodrém (což je dobře) akorát pod záštitou internetové Aktuálně.TV. Jenom zatím nedává příliš smysl název pořadu, protože to nijak zvlášť s dvoudenním programem nepracuje; zatím.

Je dost pravděpodobné, že po tom co uvidíte, co za úřední šimly a absurdity z ranku „to nevymyslíš“ se tu děje kolem každodenní (ne)dopravy a (ne)výstavby mostu, tak ve svém slovníku nahradíte obrat „Jak v Kocourkově“ za mnohem výstižnější „Jak v Bombaji“.

To že jsi paranoik ještě neznamená, že tě nesledují aneb střez se požárního alarmu... (ne)Konspirační thriller par excellence formou nedotaženého dokumentu. Chápu, že když začínali natáčet, tak ještě nemohli vědět, kam přesně se to vyvine a co vše to rozpoutá, ale to neospravedlňuje špatnou dramaturgickou práci "ve střižně" při kompletaci. Možná to chtělo větší odstup než rok a něco, možná méně témat. Je to totiž tak trochu o Snowdenovi, ale ne tak úplně. Je to tak trochu o fenoménu whistleblowerovství, ale ne tak úplně. Je to tak trochu o vynesených materiálech, ale ne tak úplně. Je to tak trochu o morálních a etických problémech, co vše zveřejnit/zatajit, ale ne tak úplně. Je to tak trochu o utajených vládních programech, ale ne tak úplně. Je to tak trochu o práci investigativních novinářů a médií obecně, ale ne tak úplně. Je to tak trochu o všem z tohoto ranku, protože se nakousne kde co, ale jen málo se toho skutečně řekne a ještě méně toho, co bychom (mezitím) nevěděli odjinud. Nic z výše uvedeného ovšem neznamená, že by to bylo špatné či nezajímavé. Pouze je to promrhané spíše než co jiného, protože být takto "naživo" u bezprecedentního zdroje během (i po) historické události, to si říká o mnohem více, než v tom Laura Poitras nalezla. Bojí se totiž položit Snowdenovi otázky na tělo; to za ní museli učinit až jiní. PS: Citizienfour je učebnicový příklad toho typu dokumentů, u kterých se často (a lehce) zaměňuje „zásadnost“ zvolené události/tématu se „zásadností“ dokumentu jako takového.