Helmutek

Tak tohle byla pecka; takhle nízký hodnocení nechápu. Baumbach se stává mym vyslovenym oblíbenym režisérem a řadí se mi někam hned vedle Anderssona, u kterejch obou vidim ve spustě ohledech podobnou notu. Mistress America je vlastně taková American Beauty po Girlsovskym způsobu... Kontrast dvou různejch sebevědomí mezi zidealizovanym, vysněnym, stylizovanym, křečovitě silovym všepozitivismem Brooke a nevýraznou, intelektuální, občas povýšeně přezíravou Tracy, která občas až sociopaticky přistupuje ke všem kolem sebe jako ke studijnímu materiálu, tenhle kontrast je skvělej. Soustavný prolínání děje s Tracyinou povídkou čerpající?/vykrádající? život a příběh Brooke je taky obrovsky zajímavej - ty promluvy mezi obrazama, odosobněnej pohled jakoby vypravěče nebo pozorovatele dávaj prostor spoustě myšlenkám a postřehům. Stejně jako Girls (ale stejně jako i jiný Baumbachovy filmy) film neprezentuje Brooke ani Tracy jako hodný nebo zlý; jejich cesta se nehodnotí jako lepší nebo horší - hnusný věci svym přístupem dělá jedna jako druhá; obě si s s sebou nesou vlastní život a svoje vlastní zranění, a obě se v dnešnim světě neomezenejch možností snažej najít svoje místo. Uchvátila mě skvělá kombinace vizuálu, obsahu a hudby - třeba při scéně v posilovně, kam vejde Tracy a předcvičující Brooke jí pozdraví "Hey, baby Tracy!" je tak úžasně snová a uhrančivá, tak magicky to rytmem i melodií zapadá do tý znějící hudby, že takovejhle wow moment jsem ve filmu dlouho nezažil. To tempo skvělejch a zábavnejch dialogů bylo tak neuvěřitelný a některý ty scény tak krásně andersonovsky WTF, že dívat se na film pro mě bylo něco úžasnýho - a celá vrcholící scéna v domě Mamie-Claire se všema těma agendičkama každýho z přítomnejch /furt něco k jídlu somrující kluk, jeho podezřívavá a žárlící přítelkyně, na manžela čekající Číňanka.../ a s celou svou gradací byla naprosto dechberoucí a neuveřitelně silná. Za mě je Mistress America nebejvale zajímavym filmem trefující se do současný mladý generace - tak zajímavym, že se na něj rozhodně chci někdy podívat znovu. Za mě zatim mezi 4 a 5* a jestli i z dalšího zhlídnutí budu takhle nadšenej, s pátou váhat nebudu. / Skvělej koment má Matty. // "Občas mám fakt pocit, že jsem ze všech nejchytřejší a nejlepší. Teda pokud nejde o matiku a přírodní vědy nebo o východ a západ... Ale ve všem ostatním. A kdybych pořešila vizáž, byla bych i nejkrásnější ženská na světě." / "Mám pocit, že jsem nemocná. A nevím, jestli má moje choroba jméno. Akorát sedím a zírám celou věčnost na internet nebo na televizi a akorát se snažím to už nedělat. A pak lžu, co všechno jsem dělala. Pak mě něco tak nadchne, že mě to nadšení naprosto dostane a já nemůžu spát nebo něco dělat. A všechno mi připadá naprosto skvělý, akorát nemůžu přijít na to, jak mám v tomhle světě fungovat. Kéž bychom žili za feudalismu, aby bylo naše místo neměnný. Ať už jsi byla král nebo sedlák, musela jsi s tím být smířená." / "Díky Meadow byly tlusté bohaté ženy míň tlusté a blbé bohaté děti míň blbé a nemožní bohatí muži míň nemožní. A strašně si přála být na druhé straně: být tlustá a blbá a nemožná a bohatá. Co jí ale vůbec nedocházelo, co jí docházelo ještě míň než fakt, že žádnou restauraci mít nebude, bylo to, že ostatní lidi nebyli ve srovnání s ní nic. Jako by byli sirkou a ona vatrou. Byla poslední kovboj, plná romantiky a neúspěchu. Svět se měnil, a lidé jako ona už v něm neměli místo. Být světlem naděje pro méně důležité lidi může být velmi osamělé."

Mně ty Baumbachovy filmy prostě bavěj - takže i když s Frances Ha a jejím příběhem se ztotožňuju (v porovnání s jinejma jeho věcma) asi spíš míň, i tak jsem si to obrovsky užíval. Ty její divnorozhovory (se spolubydlící z baletu, na večeři se známejma), to její hledání sebe sama vlastně úplně ve všem, co dělá a řiká, všechny ty životní a vztahový maličkosti a trapnosti, na který ve filmech často nebejvá prostor (symbióza se Sofií a naopak pak trapnej nekomfort v dalších vztazích, neefektní "lejm" vejlet do Paříže)... Je to uvěřitelnej příběh o konci mládí a začátku dospělosti jedný obyčejný, vlastně ničim vyýjimečný holky. Holky, který rychlejc mluví než přemejší, která moc neřeší, co si o ní kdo myslí je upřímná a jde až na dřeň... a na tu její bezprostřední a nestylizovanou zpověď se kouká strašně hezky. Líbilo se mi, jak si svoje místo nakonec našla a že i přátelství se Sophií se posunulo tam, kam se posunout muselo - jen prostě už nic z toho nebylo stejný jako někdy během vejšky. Zrovna tohle je aktuální pro všechny lidi stejně - stejně jako rodící se a ve filmu jen naznačená vztahová bezvýchodnost Sophie, která má (stejně jako často realita) od romantickejch středoškolkejch ideálů hodně daleko. "Vypadám staře?" "Ne. Jo! Co je staře?" Starší, než jsem, než 27?" "To ne. Ale 27 je staře." / "To je to, co chci od vztahu, a co možná vysvětluje, že jsem zrovna sama, haha. To, že ty někoho miluješ a on to ví, on miluje tebe a ty to víš, ale zrovna jste na večírku a bavíte se s jinejma lidma, ale podíváte se přes místnost na toho druhýho, protože... to je ta osoba ve vašem životě. To je to, co chci od vztahu. Nebo vlastně jenom od života."

"Kolik zadržených tím programem celkem prošlo?" "Přinejmenším 119. Sama CIA přiznává, že čtvrtina z nich nikdy neměla být zadržena. Program EIT nikdy nefungoval, na nikom." Hrozivý přiznání jak z jinýho století o tom, že i dneska je systémově zvířecí a nelidský chování k "těm druhejm" strašidelně blízko... A nejhorší na tom je, že ani zveřejnění (i když jen částečný) nevede k narovnání, ke spravedlnosti nebo k diskreditaci čehokoliv a kohokoliv s tím spojenýho - protože vždycky se najde nějakej politickej důvod, nějaký další účelově lživý relativizování a rozmělnění, nějakej další mocenskej barter. Aktéři možná nebyli hnáni před soud, nikdo je za zrůdy neoznačil a dál si dodnes pobíraj svoje pohádkový platy a užívaj honosný funkce, mohla o nich ale aspoň díky Jonesově neuvěřitelně mravenčí práci a díky politický podpoře od senátorky Feinsteinový vzniknout ta Zpráva - a podle ní i tenhle film. Úplně zbytečný, úplně marný a úplně prohraný to proto nebylo, ten zmar na mě z týhle kauzy ale dejchá nepopsatelně. Díky tomu ale může existovat aspoň ňáký memento toho, že to nejsou jen Němci s nacismem, kdo se za státem více či méně podporovanýho systému umí chovat jak zrůdy a bestie - jsou to prostě lidi jako takoví, i my jsme měli StB. Problémem je moc bez kontroly - a hlavně hanba a strach, jak řekl Jones/Driver v tý skvělý scéně v autě s novinářem. // Ten film kromě toho, že vypovídá o nepopsatelně silný a důležitý aféře, je pro mě bez připomínek i v těch řemeslnejch ohledech: Herecká skvadra zní skvěle už jen podle jmen, Adam Driver s Anette Bening to ale táhne dle očekávání (zase) skvěle. Přehlednou strukturu mělo i vypravování navzdory několika mísícím se časovejm rovinám - a líbil se mi i odtažitější styl, kterej nedovolil filmu sklouznut na rovinu, kde by se ten problém stal osobním. Za sebe nevim, proč bych měl nedat 5*.

Něco mezi Červenotrpaslíkovskym Inkvizitorem a béčkovou vyvražďovačkou typu The Raid: Redemption. Co jsem od toho čekal (zábavu a akci), to film přinese jednoznačně - navíc společně se zajímavou, trochu až Bladerunnerovskou atmosférou dystopický megapole zmítající se v násilnostech a zločinu (což se mi fakt líbilo). Oproti The Raid je v Dreddovi ale mnohem menší práce s postavama (jak těma hodnejma Soudcema, tak zlounama kriminálníkama), kupodivu ale i míň akce a plošší děj - hlavně proto teda dávám 3*, jinak je to ale pro mě slušná žánrová oddechovka mezi 3 a 4*.

Filmů, který mě dokázaly úplně rozbourat, neni tolik, ale Marriage Story... Byl jsem zničenej asi jako nikdy a po ničem. A to se to celou dobu nezdálo, film plynul, ale pak to najednou skončilo, příběh byl uzavřen, boj dobojován, zbraně složeny, a já se sesypal jako domeček z karet. To, že film je o rozpadu vztahu, to neni nic novýho, pro mě tam ale ten nejzásadnější rozměr je to, že se to celý stát NEMUSELO - ale já nevim (a chtěl bych vědět, ale asi nikdo to neví a vědět nemůže), co k tomu bylo potřeba a co by se muselo stát, aby to sem nedošlo a dopadlo to jinak. Ani jeden z nich totiž nebyl ten vysloveně špatnej, oba to byli jen normální, obyčejný lidi, co měli svoje chyby, ale zároveň toho druhýho milovali a vážili si ho. A stejně.. stejně a navzdory tomuhle se ten jejich vztah mohl dostat a dostal do bodu, ze kterýho už (pro ně) nebylo východisko. Nebyl v tom nikdo jinej, nebyla v tom jiná zamilovanost, ale stejně už s tim nedokázali nic udělat. Měli se rádi, ale přestali chtít, nebyli ochotný udělat ten krok zpátky, udělat pro záchranu vztahu to, co bylo třeba... Nechtěli, aby to tam došlo, ale stejně se dostali do stavu, kdy jeden přestal chtít, ztratil vůli, a pak už bylo pozdě pro toho druhýho. Nenávratně, definitivně pozdě. Byli to pořád stejný lidi jako ty, který se brali, pořád se měli rádi, ale z jejich vztahu se stalo něco shnilýho... bez možnosti opravy, a navzdory oboustraný frustraci bez možnosti druhýho pokusu. Už bylo pozdě. Tohle uvědomění promarněný šance, sice pořád oboustranný lásky, ale teď už bez výhledu cesty ven a bez východiska do budoucna - bez dobrýho řešení a bez rozřešení, tahle prohra na obou frontách, tohle mě rozdrtilo a zničilo. Je to pro mě doslova a do písmene nezapomenutelnym a v mym srdci až fyzicky vrytym mementem, abych na tohle nikdy nezapomínal a pořád to měl před sebou - že se to může stát. Že všechno se to může posrat, i když se ty dva maj rádi - a existuje stav, ze kterýho prostě už návratu neni. Memento, kvůli kterýmu se budu snažit, aby mně se tohle někdy náhodou nestalo... Protože ten zmar, ta zbytečnost, ta je nebetyčná. A ta poslední písnička? Tyvole... // Herci byli skvělí a bezezbytku autentický, za mě jednoznačný absolutorium pro ně oba i pro toho jejich syna. Ty kontinuální, eskalující a nebejvale dlouhý scény některejch hádek byly doslova dechberoucí - a pro mě devastující právě proto, že jsem rozuměl oběma. Scénář naprosto aktuálního, mě osobně dotýkajícího se příběhu a jím předestřenejch osudů obou partnerů je něco, co jsem snad ještě nikdy nezažil - klobouk dolů před Baumbachem. Žádnej jinej takovejhle film o nefilmovym, obyčejnym životě dvou "jen" obyčejnejch a "nezajímavejch" lidí neznám. Ani Kramerová vs. Kramer se pro mě v emocionálnim dopadu (a samozřejmě v aktuálnosti) nedá s Marriage Story srovnat. Kdyby bylo na mě, Oscary bych rozdal tady, Joker nejoker.

"Fuck off, Hitler!" Krásně čistej, klukovsky (Waititiovsky) bezprostřední a upřímnej hejt rasismu, předsudků a zrůdnosti (jakýhokoli) totalitního myšlení. Takovejch filmů moc neni a i mně tohle v poslední době přijde víc a víc důležitý přesně pojmenovávat, takže ve mně Jojo možná rezonuje víc než v někom "nezaujatym". Jojo díky tý svý dětský perspektivě dokáže absurditu xenofobních a bigotních východisek popisovat s ještě mnohem znásobenější intenzitou - napadaj mě možná jen tak dva obdobný příklady, Poláčkovskej klukovskej svět Pánů kluků a Život je krásný, ale ani v jednom ta soustředěnost nebyla na to, o čem mluví (=čemu se vysmívá) Králíček. I kdyby tohle téma nebylo aktuální, tak by to bylo skvělý a i tak by bylo potřeba si připomínat, jak nebezpečný a absurdně nelidský jsou tyhle směry myšlení - jenže ono se hlavně ukazuje, že to samozřejmě pořád aktuální je, což je vidět jak na politicích, který si volíme, tak na skutečnosti, že spousta lidí tohle jako potřebu nebo problém nevnímá ani nevidí. Je důležitý řikat, jaká hovadina je třídit lidi jakkoli a podle čehokoli, jak moc nám to leze do životů i dneska a v situacích, kdy o "nic" nejde - je důležitý řikat, kam tyhle východiska vedou, a jak moc absurdní, směšný, idiotský, odsouzeníhodný, malý, ubohý a vlastně na úrovni desetiletýho dítěte tyhle ideje jsou. A filmů, který tohle neřeknou na nějaký filozofický nebo nepřímý úrovni, ale napřímo stylem "Dyť se na to koukněte, jaká je to směšná píčovina!", těch opravdu moc neni. Za mě teda klobouk dolů před každym takovymhle pokusem, kterej smysluplně sděluje vlastně to nejsilnější, co vůbec sdělovat jde. // Parádních scén je spousta, ale určitě nikdy nezapomenu minimálně na bizarní Hitlerovsko-Jojovskej běh lesem s granátem v ruce, pak na Adolfovo škemrání "Hajlík, pojď! Aspoň jeden, malej!" a nakonec na to Jojovo vykopnutí Hitlera z okna se slovy "Fuck off, Hitler!"

Vlastně jsem s odstupem cca měsíce zjistil, že víc než "fakt dobrou detektivkou" pro mě Knives Out aspoň zatim opravdu nebudou. Nicméně zážitek z kina jsem měl skoro dokonalej - zábava je to obrovská a scénář mě těma svejma promyšlenejma otočkama a mnohoúrovňovejma motivama několikrát skutečně překvapil, i když film žánrově i dějově směřuje celkem předvídatelnou cestou. Takže jako novodobá detektivka Christieovskýho střihu (oukej, zas takovej expert nejsem, ale tu vraždu v Orient Expresu mi to prostě připomínalo) je to skvělý - a ničim jinym film ani bejt nechce, žádnou další agendu si nejede a to je nakonec jenom sympatický. A to herecký obsazení je něco neuvěřitelnýho - je jen málo filmů s takovymhle množstvim skvělejch herců napříč všema věkovejma kategoriema; už jen tohle pro mě byl při sledování obrovskej zážitek (např. kombinaci Shannon - Jamie Lee Curtis - Evans bych nevěřil, že někdy v jednom filmu potkám - a je to paráda!).

Děsivej film o tom, kam až může vést zoufalství člověka, ke kterýmu se jako k člověku nepřistupuje - o zrodu šílenství v někom, kdo zlym neni ani z podstaty, ani se tak nenarodil, kdo byl ale dotlačenej neosobnim Systémem a přezíravou Společností do kouta bez možnosti výběru nebo úniku. O beznaději někoho, kdo na to jde ze začátku vlastně správně a přesně tak, jak by měl a jak se od něj očekává, stejně to ale v očích ostatních nikdy nebude stačit. O bodu, ze kterýho neni návratu - a zároveň ale o neexistenci alternativy nebo cesty, která by vedla jinam. Phoenix to hraje strašidelně opravdově a dovedl z tohodle přerodu osobnosti udělat něco, na co se fakt kouká nepříjemně - tady si snad nedokážu představit sugestivnější nebo syrovější podání, to všechna čest. Za mě mezi 4 a 5* - rezervu pro tu 5. si ale zatim přecejenom nechám na příští zhlídnutí. // Absolutně nerozumim Filově WTF prohlášení, že tohle je film, kterej nemůže mít pokračování - jen takhle z fleku mě napadá asi tak 168 cest, kterejma by to šlo rozvádět dál.

Válečnej film bez boje nebo jedinýho výstřelu - "jen" o zničujícím dopadu uniformovanýho a odosobněnýho armádního prostředí na člověka. O rozkladu duše a osobnosti, o zašlapání těch ryzích věcí, co z lidí dělaj lidi - v prostředí subordinace, nudy a bezúčelnýho zabíjení času i vlastních hodnot a kvalit. O ztrátě lidskosti i všeho ostatního mimo prostory uzavřenýho armádního prostředí, toho obyčejnýho a civilního - život člověka je s životem vojáka totiž navzdory navoněnejm romantickejm představám bytostně nekompatibilní: takhle nakonec právě v prostředí, který by dle mnohých mělo mužnost potvrzovat a utvrzovat, se z kluků a tátů stávaj torza a lidský zříceniny bez schopnosti zastat cokoliv, pro co jsou chlapi v rodinách a společnosti potřeba. A ty důsledky jsou pak nedozírný a na mnoho generací dopředu. Jak už řekl Hrušínský v Tichý bolesti mou oblíbenou myšlenku: "Chlap bude chlapem i bez vojny, a z posery chlapa neudělá ani prezident."

Film maximálně věcnej, neefektivně stručnej - jen popisuje průběh celosvětový pandemie extrémně nakažlivýho viru. Tenhle odosobněnej přístup mi ale nakonec víc než sednul - nějaký velký drama a mnozí efektové se totiž u tohohle žánru nabízej celkem samy, takže jsem rád za tenhle Soderberghův "úřednickej" přístup bez rozptylujícího patosu a se spíš zobecňujícím pohledem. V tom filmu ale i tak funguje všechno, co v něm fungovat má - jak z hlediska uvěřitelnosti tohohle virotickýho scénáře, tak z hlediska nechutnejch reakcí lidí (panika, ztráta civilizačních zábran a nástup až zvířecích vzorců), ale naopak i vznikajícího prostoru pro nezištnost a oběti; funguje to i z hlediska reakcí na zdravotnickejch a státních úrovních - karanténní zmatky, nečernobílost až neřešitelnost spousty případů, zavírání hranic, průběh výzkumu protilátky i nedostatečný lůžkový kapacity a improvizovaný nemocnice... Ani tohle by ale nemohlo fungovat, kdyby se to nedalo věřit hercům - a v tomhle bylo to obsazení skvělý (stejně jako ta Soderberghova nekompromisní likvidace hlavních postav klidně i po pár minutách, bez jakýkoli pompy nebo často i pozornosti). Navzdory záměrný sterilitě mě ten film dostal (možná nakonec i díky ní) - a nic zásadního mu vyčíst neumím. // Pro mě osobně je na tom je nejmrazivější jednak uvědomění si, jak moc blízko jsme od doby, kdy žádná efektivní vakcinace vlastně ještě neexistovala (100 let) nebo kdy ještě nebyla nijak samozřejmá (něco přes 50 let), ale na druhý straně i ta skutečnost, že i dneska a i s dnešní medicínou jsme vlastně od podobný epidemie jen krůček - stačí, aby se blbě sešlo pár náhod, jak je ostatně i na konci filmu ukázaný na tom děsivě jednoduchym postupu od původce (netopýra) až k člověku. Je každopádně privilegiem jen posledních pár generací žít ve světě, kdy většina nemocí je řešitelná - a kde vlastně záleží "jen" na prostředcích věnovanejch výzkumu protilátky nebo léčbě. Ještě prarodiče většiny z nás maj živou zklušenost se Španělskou chřipkou - žít ve světě bez dnešních možností bylo krutý a já bych to se svou rodinou zažít fakt nechtěl. Na druhou stranu, jak ukazuje dnešní (doslova!) zkušenost, ani rok 2020 nezabrání tomu, že člověka v jedný z nejrozvinutějších zemí na světě (v Japonsku) nepustěj z výletní turistický lodi (tzn. jde o movitý lidi), kde zrovna řádí nákaza nově objevenym virem - a to jenom proto, že nikdo vlastně moc neví, co dělat. Ale i tak - všechna historická nostalgie stranou, já jsem za 21. ze srdce vděčnej! A vděčnej jsem i takovejmhle filmům, že mi pomáhaj si to uvědomovat.