Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Akční
  • Animovaný
  • Krimi

Recenze (482)

plakát

Johnny English se vrací (2011) 

Film, kterej sice neni vlastně průserovej, ale obdivuhodnym způsobem v něm neni vůbec nic ani zajímavýho, ani zapamatovaltenýho, ani novýho - což je pro mě oproti jedničce obrovskej rozdíl. Obsazení je skvělý (West, Pike, Anderson...) a všichni hrajou vlastně slušně, o to větší je ale nakonec škoda, že kromě asi tak dvou scén (z nichž jedna je honička nad silnicí ve vrtulníku) si za tejden už nejspíš nebudu pamatovat zase nic - stejně jako jsem si teď vůbec nic nepamatoval z toho prvního zhlídnutí před sedmi lety. Nicméně jako docela příjemná vypínačka, při který člověk nemusí řešit vůbec nic, to funguje celkem spolehlivě.

plakát

Domovoj (2017) 

Tak trochu se sice už po první půlminutě dá čekat, co a jak se asi bude dít dál, ale poslední záběr pro mě celej filmek žene o ligu vejš. Upřímně mě ale překvapuje ta kvalita, ta řemeslnost - studentskýho na tomhle toho už moc neni, naopak třeba za scény s přeseklou achilovkou jsem teda měl co dělat, abych oči udržel na obrazovce. A vůbec celkově je to kvalitní kraťas s dobře nadhozenym motivkem dalšího z českejch/slovanskejch strašidýlek, dobrou hudbou a (kupodivu) hezkou rýmovačkou - právě tahle mi k tomu Erbenovskýmu odkazu sedne nesrovnatelně víc než "jen" venkovsky syrová atmosféra Lesapána. Společně s tim koncem pro mě zpečetěním skvělýho dojmu byl ten Přeučilův poeticko-pohádkovej přednes v celý tý svý nepatřičnosti vzhledem k odehrávajícímu se - nakonec možná právě tohle je na celym kraťasu ten nejvýraznější a nejzajímavější moment. Už aby se Soukup dokopal buď k tý předělávce Péráka (se kterym byl údajně tak nespokojenej, že se k tomu dneska nikde nedá dostat), nebo k nějakýmu tomu většímu mytologickýmu projektu - tyhlety česko/slovanský motivy mě (a určitě nejen mě) bavěj moc. Když si představim, že Domovoj by třeba byl jakymsi úvodem k nějakýmu filmu nebo seriálu, jsem z takový představy vlastně hrozně nadšenej.

plakát

Příběhy 20. století - Na pokraji katastrofy (2017) (epizoda) 

"Oni ty komunisti, jak je známo, ten venkov naprosto zničili, a zničili ho dvojím způsobem. Především vyhnali ty elity, a ty elity už se tam nikdy nevrátily ani nevrátěj, takže ta věc je nevratná. Na druhý straně se začaly dít hrozný věci - rozorávání mezí, meliorace, narovnávání řek... A samozřejmě, že už byl plně vystavený ten těžký průmysl bez jakéhokoliv čištění. Zemědělská krajina v té době, před tímhle tím manévrem byla nějakým způsobem stabilizovaná. Byla tam prostě síť cest, síť mezí, remízků, malých rybníčků, nebesáčků, byla tam rozsáhlá síť vodních toků, které se tam různě prostě meandrovaly a podobně. A to všechno ti komunisti, zkrátka a dobře, zracionalizovali. To znamená, že se ty pole zcelily, že se ty meze rozoraly, že se ty cesty zrušily, prostě celý ten přirozený život té zemědělské krajiny se velmi zásadně narušil. Prostě ta kolektivizace nebyla jenom to, že vyhnali takzvaný kulaky, že jo, ale prostě, že tam nastoupila ta mechanizace a všecky tyhle věci." / "Každou chvíli (ve fabrice na zpracovávání benzinu) tam byl nějaký smrťák, že jo. Jako když tam bouchnul ten líh - jenom kvůli tomu, že nějaká studentka, co tam pracovala, měla nylonovou nebo nějakou silonovou podprsenku, a ta udělala tu jiskru statickou. A tenkrát tam zahynulo kolem 21 lidí." / "Já myslím, že konec 80. let byla doba, kdy číše trpělivosti obyvatelstva právě přetekla. A kdy opravdu byly čekárny dětských lékařů, ale už i pro dospělé, plné lidí, kteří chrchlali, slzely jim oči a měli těžké problémy s plícemi a s dýcháním. Ty koncentrace škodlivin v ovzduší dosáhly takových hodnot, že už to nebylo přehlédnutelné a ty lidi, kteří nás předtím kolikrát mohli považovat za nějaké zbytečné kverulanty, tak najednou pochopili, že vlastně ty ekologické iniciativy jednají v jejich zájmu."

plakát

Příběhy 20. století - Sport, vzdor a doping (2017) (epizoda) 

"Ruku Rusákům (po vyhranym hokejovym zápase pár měsíců po srpnový okupaci) nechtěl podat nikdo, jakmile to ale ČST neodvysílala, řekli jsme, že na příští zápas na to musíme jinak, že zalepíme na dresu tu hvězdičku - a tam už došlo na lámání chleba, někdo to chtěl udělat, někdo už ne, každej měl svoje svědomí, takže nakonec nás těch pět to zalepilo." / "Měl jsem rodinu, chtěl jsem sportovat, nebyl jsem takovej hrdina, že bych se kvůli tomu nechal persekuovat až na hranici nějakého kriminálu, nebo něčeho takového, tak jsem prostě ze sebe udělal takového toho, který teda držel hubu, aby neměl problémy. A můžu vám říct, že se za to dodneška stydím."

plakát

Příběhy 20. století - Dvě cesty do disentu (2017) (epizoda) 

"Cesta do protikomunistické opozice byla u každého jiná; nevedla nutně přes podpis Charty 77, ale vždycky vyžadovala odvahu vzdát se klidného života v zájmu svobody." / "To byla ta víra, že se ten systém změní, když tam budou dva tři slušný lidi - to je nesmysl. Naopak, kdo tam přišel, toho ten systém semlel." / "Já jsem šťastnej, že se poměry změnily, ale mně se nelíbil ten charakter té sametové revoluce. Jaké předznamenání nám to dává, když ten Václav Havel se nechal zvolit komunistickým Federálním Národním shromážděním? Vždyť ho zvolili komunisti, on přísahal na komunistickou ústavu!" (hosté Miroslav Vodrážka - hudebník, publicista, Rudolf Kučera - filozof, politolog)

plakát

Příběhy 20. století - Zločiny a tresty (2017) (epizoda) 

Faktická likvidace člověka, mámy od rodiny (nervový zhorucení, pokus o sebevraždu, Bohnice, nemožnost pokračovat v obyčejnym nebo rodinnym životě) jenom kvůli tomu, že děti na nějaký besedě kladly pro režim nevhodný otázky, a ona zrovna byla kulturní referentkou? (otázky typu "Proč jsou na našich hranicích ty zátarasy dělaný tak, aby ne lidi zvenku nemohli sem, ale aby my jsme nemohli ven?") Člověk zlikvidovanej jenom proto, že někdo to odnést musel, někdo za to musel trpět. Tečka. A táta od tý samý rodiny (Hauptmann) byl zase vězněnej kvůli "nedovolenýmu opuštění republiky" ♥... a nakonec obviněnej z vyzvědačství(!) na 10 let - a to pro změnu zase jenom pro to, že mu komouši dali sežrat, že v Německu u azylovýho řízení neřek jen to, jak se jmenuje, ale i kde pracuje, o čemž nevěděl, že to řikat nemusí. A další (Stavinoha) zase seděl za odbouchnutí Gottwaldovy sochy v Příbrami - s Hauptmannem jsou to oba obrovský sympaťáci. Krutý osudy - a takovejchhle byly statisíce. Ničim zajímavý, ničim výrazný, prostě "jen" obyčejný lidi, který komunisti zničili.

plakát

Příběhy 20. století - Ostravo má (2017) (epizoda) 

"A tam jsem zjistil, že ti havíři a oceláři jsou úplně jinej svět. A že to je něco úplně jinýho, že maj úplně jinej charakter než to, o čem třeba píše Hrabal - nemluví, jsou sprostí, často cizinci nebo s nějakým dialektem, že nepijou pivo (to jim tam celou dobu někde stojí), ale rumy - a neřešili nic než baby a tu práci." / Byli to podivní lidi - podivní v tom smyslu, že na nich byla vidět ta únava, ošuntělost a namnoze i zlomenost, občas opilost. Kdo v životě pije, tak ví, že pití, to je dřina. To je námaha, která tělu, ani duši nakonec nijak neuleví. Takže oni šli z jedné námahy do druhé. A potom krátký vyčerpaný spánek. A potom znovu dolů do té šachty." / "Tam dole na té šachtě člověk, tam člověk už jakoby nežil - říkalo se "risk, pysk". Jenom se soustředil na tu práci a prostě... čekalo se, až vyfáráme. Buď jo, a nebo ne. To už člověk tak otrne." / "Jak může někdo pracovat na 140%? To je nesmysl, když se to vezme. Já udělám dokonale svou práci, ale 140 procentní práci neznám. Čili tam jsou buď měkké normy, že ti chlapi tam leží půl směny, a nebo to je podvod." / "Svým způsobem těm lidem tady v Ostravě ten systém vyhovoval. Tady nebyla nějaká touha po kulturní svobodě, po základních lidských právech, svobodě shromažďování, svobodě slova. To bylo každému jedno. K čemu, taky?"

plakát

Příběhy 20. století - Veksláci (2017) (epizoda) 

Podvodníci, zlodějíčci, vychcánkové, hnus. Ale svym způsobem typickej produkt socialismu. "No dobře, no, tak přijde o dvě stě marek. Ale furt má dalších osum set. A jak dlouho my musíme dřít na sto marek?!" / "Problém s policií žádnej nebyl - oni k nám sami chodili, to se všechno vědělo a tolerovalo." / "Pak na to udělali zákon, že je to podvod." Tak takhle ty lidi totiž přemejšlej - do tý doby to pro ně podvod očividně nebyl. / "Byl takovej režim, tak co jsem měl dělat? Kdybych to nedělal já, tak by to dělal někdo jinej." / "Všichni kradli, ne? Ten dělal šroubky, tak rozdával šroubky, ten dělal cement - tak se to dělalo, a všichni měli všechno. Oni vlastně nekradli, oni to přesouvali a tak si vzájemně vypomáhali." - to je přesně ono. Neschopnost převzít osobní zodpovědnost za to, že jak to tady vypadá, můžu i já, i já to spoluvytvářim, i já jsem toho součástí - do omezený míry, ale jsem. Tohle komunisti 40 let lidi odnaučovali tak úspešně, až nás to poškodilo víc, než by se dalo čekat - a tak nám po 30 letech vládne lhář a estébák, podvádí a krade, ohání se přitom pravdou a láskou, a nikomu to vlastně nějak zvlášť nevadí: Dyť je to jedno, všichni kradou, ono to nějak dopadne, dycky to nějak dopadlo, a my se prostě zařídíme - hlavně že je na pivo a párek.

plakát

Příběhy 20. století - Škola normálního života (2017) (epizoda) 

"On ředitel měl strach. Ten jeho strach se v něm násobil a předával ho dál - byla to taková ta cesta strachu, i v té škole to bylo. Ti učitelé to přenášeli na žáky, žáci mezi sebou..." / "Z těch 35 kantorů snad jenom 5 nebo 6 hlasovalo proti mýmu vyloučení. Všichni se báli a měli asi oprávněnou starost o svojí existenci - když kantor nemůže učit tu svou ruštinu nebo frančtinu nebo zeměpis, tak co má jít dělat, žejo." / "Neměla jsem dobrej pocit, že jsem se nevzepřela. Ten Mirek, on byl takovym našim svědomím - my jsme si říkali, že nejsme tak stateční jako on. My jsme chtěli normálně žít, dostat se na ty vysoký školy..." / "S hrůzou a úzkostí si řikám, co bych asi dneska dělal, kdybych je tenkrát poslechl a držel hubu a krok." - tak tadyta poslední Mirkova věta se do mě zaryla jako dlouho nic; protože tohle ohhnutí páteře, který tak děsí jeho, tenkrát udělalo 99% lidí. A tohle je ten národ, ve kterym dneska žijeme; tohle jsou ty lidi, který tvořej společnost.

plakát

Příběhy 20. století - Hlídací psi normalizace (2017) (epizoda) 

Jak ho nemám pro to jeho současný patolízalský anoferťácký angažmá rád, tak tady mě Komárek mile překvapil - upřímnej, přímej, nevymlouvá se, jde k jádru věci... Sám se (nejen nad jeho líčením doby) nepřestávám divit tomu, jak téměř všichni tvrděj, jak ten komunismus nenáviděli a nikdo mu nevěřil, a stejně mu všichni přisluhovali a drželi hubu a krok - to by bylo, aby aby nás takováhle čtyřicetiletá schizofrenie nepoškodila! / "Prostě všechno to: 'z dělnické rodiny', 'harmonické prostředí', že 'naším cílem je budování socialismu...' Tyhle kecy se prostě člověk naučil, s tím, že je musí v určitý čas říct. A že to je pak dobrý, že to je jakási mantra, která člověku umožňuje v tý společnosti žít." / "V Mladý frontě tehdy byla parta velice chytrých, svobodomyslných novinářů. Všichni ale věděli, jde to odsaď podsaď. Smíme to napsat až k tý hranici a tu hranici nelze překročit, protože by byl člověk vyhozený. Gottwaldův odkaz není zdaleka pouze na papíře, je i v myšlení a práci těch, kdo o něm dokáží přemýšlet, kdo se dokáže řídit jeho příkladem." / "Udělal jsem to, protože jsem tam chtěl zůstat. Když člověk udělal tohle, že vlastně znásilnil svoje přesvědčení, tak jinak mu ten režim nechal velkou volnost. Možnost i trošku cestovat, jezdit, žít si, jak chce. Jo, je to něco za něco. / "Samozřejmě že jsem věděl, že to je šaškárna (působení v komunistický Mladý frontě). Že to je jakási šaškárna, kterou dělám z nějakýho důvodu, kterýžto důvod ale asi nebyl dost silnej. Neměl jsem to dělat. Určitě to člověka poškodí. Nepochybuju o tom, že mě to poškodilo." Jak se takovejhle člověk dneska moh stát Andrejovou čubičkou, to nepochopim... Dyť to jsou tak hezký věci, co tady řiká! Anebo že by to právě byl výsledek toho poškození, o kterym mluví? Že už je člověk za celej život tak bytostně navyklej na nějakej vzorec chování a hodnot, že už ani neumí žít v ničem jinym... Že by takovej ňákej princip Stockholmskýho syndromu? Protože je pravda, že právě v tomhle těch 40 let komunismu nasekalo největší paseku - právě v týhle morální a osobností integritě člověka jako takovýho.