MaedhRos

Komentovat Changa Cheh pro mě věru není jednoduché, protože jeho filmy jsou mi až příliš blízké. O tom, že se jedná o jednoho z nejzásadnějších HK režisérů - a jedno z velkých jmen světové kinematografie - není pochyb, ale to rozebírat nebudu. Radši z toho vybruslím osobním vyznáním...;-) Chang Cheh se nebál experimentu a filmovou řeč dovedl používat velmi účinně a působivě. Byl to režisér velkých emocí, velkých dramat, velkých gest a velkého patosu, který své protagonisty i jejich protivníky sochal ve výrazně nadživotní velikosti - a v tom titánském vzdoru a neochvějném odhodlání, s jakým jeho hrdinové čelí beznadějné přesile, smrti i osudu samotnému je (aspoň pro mě) dodnes něco neskutečně strhujícího. Tu a tam při svém experimentování šlápl vedle - a koncem 70. let mu tak trochu začaly docházet tvůrčí síly. I přes ty slabší chvilky ale Chang Cheh trůní společně s několika dalšími vyvolenými na absolutním vrcholu mého filmového Olympu - a moc nehrozí, že by ho odtamtud někdy někdo vyšoupnul. Ve filmografii málokterého režiséra je totiž podíl filmů, které se mi téměř 100% trefily do noty, tak vysoký.

Jeho hravost, smysl pro výtvarno, záliba v sentimentu, Johnnym Deppovi a halloweenském kýči, stejně jako náklonnost k loserům a outsiderům - to vše je mi nesmírně blízké. Navíc jsou všechny ty jeho hravě ponuré vize plné sympatické člověčiny (která mi zrovna v jeho případě naprosto dokonale kápne do noty).

Dokonale stylový a sugestivní, s vytříbeným citem pro světlo, pro barvy a pro estetizaci brutálního násilí. Umí člověka pomalu a se sadistickou trpělivostí napínat jako strunu, až to nepříjemné šimrání v briše někdy přerůstá v regulérní fyzickou bolest. A obsazuje do svých filmů hezké, okaté ženské.

Za to, že tak cílevědomě, nemilosrdně a bez okolků šel po skutečné podstatě strachu. Někdy mu to vyšlo, někdy ne - ale aspoň dokonale pochopil, že strach není ani intelektuální, ani nezbytně racionální záležitost. A když byl při síle, vytvářel surrealistické majstrštyky. Jeden z mála lidí, kteří mě přinutili se u nějakého filmu bát.

Starosvětsky nekompromisní idealismus kombinovaný s rozmáchlou, nadsazenou a odbržděnou akcí a brutálně efektní audiovizuální poetikou dělá z většiny filmů Johna Woo jedinečnou emotivní jízdu. Jeho filmy tu a tam postrádají hlavu a patu - ale mají srdce a koule, obojí obludně hypertrofované - a je to tak v naprostém pořádku...:-)

Způsob, jakým pitvá zajímavá a náročná témata, mi připomíná morbidní zaujetí děcka, které tahá klacíkem po asfaltu vnitřnosti přejeté žáby. Z autorů, s jejichž tvorbou jsem více či méně obeznámena, je rozhodně jeden z nejzvrhlejších - a nejchytřejších. Vždy velmi specificky svůj - a přeci pokaždé trochu jinak.

Zajímavé narativní postupy, silná témata, spousta ticha - a vrstev víc, než mají zlobři i cibule dohromady. Na Egoyanovy filmy se dá dívat pokaždé jinak - a ony se zase dívají na vás.

Švankmajer je něco jako bůh - a celá jeho tvorba je velmi příjemně...unheimlic h.

Annila toho zatím věru nenatočil příliš, ale upřímně doufám, že bude zvesela točit dál (a nepohorší se). Chlapík, který situuje rodiště Ilmarinena (kovokujíře věkověčného...;-)) do Číny a očistec do sauny, tak zajímavě si hraje s žánry a tak působivě čaruje s atmosférou, ten nemůže mezi mými oblíbenci chybět.