Martrix

Moje poslední hodnocení filmu Woody Allena začínalo: Toto je moje čtvrté setkání s jeho tvorbou a tentokrát si dám pozor, abych bylo i poslední. A předcházelo mu: Moje třetí srážka s Woody Allenem a asi i poslední... . Jak vidno, jsem sice názorově konzistentní, ale současně si ne a ne dát pokoj. Takže je tady pátý pokus. Pořád je mi jako herec nesympatický a stále mě rozčilují dialogy, kde se všichni překřikují, mluví jeden přes druhého. Taky si stojím za tím, že je to herec mizerný a jeho režie mi nesedí. Po Mocné Afrodíté ale uznám, že scénárista je to moc dobrý a má velmi dobrý vkus na ženy; ve skutečnosti to byla především Helena Bonham Carter, kvůli které jsem se k další wooďárně odhodlal. Po dnešku mě ještě víc mrzí, že jsou mi on i jeho tvorba tak protivní. Mám za to, že oplývám silným smyslem pro humor, většina komedií na mě funguje a vždy jsem si myslel, že s humorem je to stejné jako s hudbou. Na druhu, žánru nesejde...je jen dobrý a špatný humor. Díky Allenovi a Buñuelovi ale vím že existují jeho nuance, které ve mě vyvolávají averzi. Nevadí mi, že se v hodnocení rozcházím s většinou recenzentů, nepochybuji o svém úsudku, ale samozřejmě se mi hlavou honí...co mi uniká? Možná, že kdybych viděl Mocnou Afrodíté jako první, tak bych byl méně kritický k těm dalším...třeba je potřeba se naučit mít Allena rád. Tento film by mohl být vcelku solidní první lekcí. Oproti těm předešlým jsem se totiž dobře bavil, líbil se mi obsah ...příběh je velmi slušný, tentokrát ten jemný až intelektuální humor vidím. Líbil by se mi britský remake.

Jedna z nejlepších těsně poválečných komedii těží z kvalitních základů. Jde o druhou filmovou adaptaci úspěšné divadelní hry relativně krátce po sobě. Rozhodně ale nejde o pouhou kopii s jiným obsazením. Tehdejší scénáristé byli tvůrčí a ponechali pouze kostru příběhu. To kopnutí do těch dnešních si neodpustím... komedie posledních deseti let nesahají těm tehdejším ani po kotníky. A to je řeč o době, kdy se vše dělalo na koleni, peněz bylo málo...jediné čeho byl nadbytek, byli kvalitní herci. Poslední mohykán je koncertem J. Marvana ...ten dostal možnost zazářit v hlavních rolích až na stará kolena. Je mi jasné, že by dnešní mladé publikum sledovalo despotickou postavu Kohouta spíš s chladným nezájmem. Očima snowflakeové generace je jeho počínání neakceptovatelné....pokud by vznikl remake, děti by v něm volaly tísňovou linku a dostal by zákaz přiblížit se k rodině na 500 metrů. Pro boomery jde o další z fajn filmů pro pamětníky.

Při čtení některých komentářů nestačím žasnout. Pohádka? Srovnání s Obrem Dobrem? A co tak s Pánem prstenů? Tam je taky obří stromotýpek. Pokud už bych měl potřebu tahat odněkud z paty nějaká srovnání, tak snad Faunův labyrint, protože se ztotožňuji s tím, že způsob práce/vizuál J.A. Bayony má ledacos společného s tím, jak se zatím prezentoval Guillermo del Toro. Byť je trochu úsměvné, že padají výrazy jako následník...Bayona je jen o deset let mladší. Ale ano, pokud by se měl dělat remake nebo znovuvzkříšení Hellánka, tak Bayona by byl skvělá volba. Nicméně zpět k tomuto filmu. Ano, cílovka je špatně identifikovatelná. 100% jí nejsou děti. Tzn. milí rodičové, pokud nemáte v plánu své ratolesti rozvzlykat, případně je surově vytrestat za to, že vám v afektu zasyčely do očí ať chcípnete, tak se Volání netvora vyhněte. A přestože v něm je jistý terapeutický efekt, nejsem si jistý ani tím, že by podobný film ocenil někdo, kdo se zrovna vypořádává s vážnou nemocí. Sledujeme totiž bohužel vcelku běžný, ale velmi smutný příběh kluka, který prochází přijímáním/odmítáním faktu, že jeho matka umírá. Je to téma velmi bolestné a jde se tady opravdu do hloubky. Příběhy které Tisák vypráví, jsou samozřejmě obrazem toho, co Conor zrovna prožívá. Minilekce o tom, že ne vždy jsou věci takové, jak to na první dobrou vypadá. I když Conor tvrdí že tomu nerozumí, pozorný divák je krůček před ním a rozkrývá, co se Conorovi odehrává v podvědomí...a nakonec příjde i emoční tsunami...uslyší jak se doopravdy cítí. Dochází tady k jakémusi ozdravnému procitnutí skrze fantazii. Tak by na to mělo být i nahlíženo, takže srovnání třeba s BFG je úplná haluz. Na nějaké filozofické úvahy po projekci to není...vypořádání se se smrtí blízkých je vysoce individuální záležitost, kterou se většina lidí snaží vytěsnit...připravit se na to asi nedá. Takže víc jde o ten emocionální dopad...sledovat to nebylo vůbec příjemné. Byla to z mé strany chyba, pouštět si takový film. Bolesti je dost i v reálném životě...tahat si do obyváku takovou nálož další, fiktivní...to byl nerozum. Nicméně film je to skvělý.