Bush13

Pojem "gig economy" v sobě skrývá celou škálu služeb a práce, od těch relativně konvenčních po ty, které zavání podivným virtuálním futurismem. V současných debatách o tom, zdali je tohle fenomén budoucnosti či systém platforem, který jednou nevyhnutelně zkolabuje, zdali je externí zakázkový pracovník otrokem nadnárodních korporací, nebo zdali je na každém jedinci, jakou práci bude vykonávat, tento dokument zvedá varovný prst. Poukazuje spíše na to, že tu vzniká nová "kasta" lidí, kteří se mnohdy právem považují za vykořisťované. Fascinující je pak onen moment, kdy se z něčeho, co nutně musí vykonávat lidé z masa a kostí, stává něco naprosto odlidštěného. A pak babo raď - je lepší udržovat si vlastní pohodlnost a bezstarostnost vyšperkovanou pocitem toho, že svou objednávkou dávám poslíčkovi práci, nebo celou záležitost bojkovat a snažit se svou miniaturní mírou nepodílet na monopolním byznysu vydřidušských kapitalistických velkohráčů?

Úvodní scéna s rybářem se vzezřením slovanského Jamesa Bonda na lovu jeseterů působí skutečně jak z nějakého akčního filmu. Následují pak velmi vyvedené místy až romantické barevné obrazy izolovaného ostrova, kdy námět působí pro změnu jak z hororu na pomezí westernu, fantastiky a postapa, se svými ruinami a větrem ošlehanými domky. Ovšem ani tento ostrov není tak izolovaný, jak se na první pohled zdá: semena prokremelské propagandy a přepjatého ruského nacionalismu nachází úrodnou půdu i zde v písčité zemi a místní obyvatelé je hltají i s celými svými rybářskými navijáky. Stejně tak zde ostrov uprostřed "moře" neuchází pozornosti úředního šimlu a represivních složek. A tím se zjevuje onen známý paradox, kdy státní ruka, která bije, v lepším případě mává lhostejně rukou, je zároveň velebena a vzývána. Aneb sice nic nefunguje, ale tatíček Putin nás učinil velkými. Vizuálně úžasný film dokumentující unikátní a fascinující svět v podobě malé komunity lidí uprostřed nekonečné vodní plochy.

Animovaný příběh poměrně dlouhé anabáze, která započala už kdysi dávno, mnohem dříve před rokem 2015, kdy došlo k jakémusi kolektivnímu šílenství a zintenzivnění narativu o uprchlících jakožto ultimátním zlu. Tam, kde končí geografická anabáze a útěk z domova, počíná nová cesta, zdá se, že bez konce, ta o hledání sama sebe a vlastní identity, včetně té sexuální. Není to jen příběh permanentního úprku, kulturních šoků (i rozbombardovaný Kábul v područí mudžahedínů se jeví jako lepší místo k životu než postkomunistická Moskva) a přetrhávání  a znovulepení rodinných vztahů. Je to i absurdní příběh o tom, kterak člověk bojující o vlastní život a existenci musí navíc lhát, aby mu bylo úředním razítkem dokázáno, že jeho osud je skutečně tragickým a zasluhuje ochrany. Animace filmu rozhodně zaujme, i když někdy působí jako kdyby pracovala s jedním okénkem za vteřinu, což vytváří občas rušivý "sekaný" dojem, který je ale patrně uměleckým záměrem.

"Proč vlastně mluvíš tak... to... " - "Knižně?" - "Jo" - "Jestli vás to irituje, tak..."

Dá se říct, že Gareth Jones byl takovým velšským předchůdcem Andrého Gideho, zdá se však, že netrpěl takovou levicovou naivitou jako tento francouzský prozaik ještě pár let po Jonesově svědectví. Námět filmu je zajímavý a nesmírně důležitý, nicméně nevím, zdali má Agnieszka Holland diváky za nevzdělance, nebo chtěla opravdu mermomocí připodobnit události ukrajinského hladomoru a sovětské zrůdnosti mainstreamovému západnímu publiku, ale některé scény byly až přehnaně polopatické; Orwellovy vstupy budiž toho nejzářnějším případem. Tam, kde se film stává už lehoulince natahovaným a nudným, tam se naštěstí pere se zajímavou dynamickou kmitající kamerou, která těkavě ostří a přibližuje některé scény na samou dřeň, aby zase na chvíli odcválala pryč a nabídla úplně jiný úhel.

Střídání tvůrců a představitelů zavedených řad a značek je vždy ošemetné, navíc trailer nenabízel nic, čeho by se dalo pořádně chytit, takže očekávání byla nejrůznější. Jenže DC je svými restarty proslavené a zde skutečně nešláplo vedle; nabízí poctivě - tentokrát až extrémně, zejména vizuálně - temnou a přiměřeně patetickou záležitost, která mě vždy oslovuje rozhodně více nežli barevné akční bitky marvelovského univerza hraničící s lehce prostoduchou a mainstreamově líbivou americkou řachandou. Tenhle Batman, to je dechberoucí soundtrack, hutná atmosféra, výborné herecké obsazení od A do Z. Dokonce i samotný Batman v podání Roberta Patizóna nevypadá jenom jako Bruce Wayne v masce. Všichni víme, že Batman, superhrdina bez superschopností, stejně všem nakonec přes všechny nesnáze nakopává zadnice. Zde to ale není jenom vymazlený temný netopýří bojovník s hyperfuturistickými technologiemi; vše působí tak trochu "realističtěji". Jeho dopady na laně nejsou nejelegantnější, ran schytává požehnaně, na mrakodrapu se objeví závrať, při předjíždění na dálnici prostě některá auta v levém pruhu překážejí... člověk by až věřil, že se tomuhle Batmanovi občas nedopne poklopec, nenastartuje mu auto, chleba mu spadne namazanou stranou na zem a odpoledne neví, kde si nechal klíče. Jinak naprosto důstojný nástupce Nolanovy trilogie.

Ačkoli zde skutečně může divák cítit pocit jakéhosi mírného rozezlení nad neuspokojivým (ne)rozuzlením, je ona rodičovská záležitost, tvářící se jako zápletka a hlavní motor papežova nevyzpytatelného a striktního jednání, v klidu odložitelná na vedlejší kolej. Jedná se o klasicky esteticky působivý Sorrentinův obraz Vatikánu a starobylé instituce, která za svými zdmi ukrývá bohatou směsici jedinců a charakterů, morálních dilemat i pokrytectví. Kromě vizuální stránky a zajímavého servírování teologicko-společenských a psychologických otázek, tkví nejsilnější stránka seriálu v oné nejednoznačnosti, ve které se všechny postavy a okolnosti pohybují a odvíjejí. Hranice mezi dogmatičností a moderností, vypočítavostí a morálností, zlem a křehkostí, mocí a bezmocí, láskou a odstupem se téměř stírají. A když se Jude Law, ono ztělesnění nepochopitelného střetu bigotní agrese a empatického citu zároveň, ono ztělesnění starozákonního i novozákonního v jednom, v papežském odění a za zvuků elektronické hudby prochází se zapálenou cigaretou chodbami paláce plného renesančního umění - kdo by to nemiloval? Jeho projev ze stínu před plným náměstím v úvodu seriálu patří k tomu nejlepšímu, co jsem za poslední dobu viděl.

Polský pokus o romanci, stejně starý jako já, evokuje samozřejmě Hitchcockovo Okno do dvora, nicméně místo celkem malebného a živoucího amerického dvorku jsme zde pozorovateli šedých paneláků socialistického Polska a pošty, která je stejně příšerná jako ta česká. Mladičký, leč těžce úchylný a voyeuristický incel se zde platonicky zamiluje do o patnáct let starší "MILFKy" vizáže západoněmecké modelky s výrazně promiskuitními a ezoterickými sklony a příznačným jménem (Maria?) Magdalena. Člověku je mladého Tomka s jeho nevinnou mládeneckou a ťuňťovskou girmasou místy skoro až líto, dokud si neuvědomí, že jde o obyčejného stalkera, který by dnes vyfasoval soudní příkaz o nepřibližování se. Nicméně kdo jsme my, abychom rozuměli ženské psyché; celá situace se zkomplikuje a vír iracionality nesoucí se mnohdy ve jménu láska se točí dál. Ani zdaleka to nezacloumalo mými emocemi jako předchozí Kieslowského snímek Krátký film o zabíjení a konec byl trochu zbytečně natažený, ale divák se zde rád stane, stejně jako všechny hlavní postavy filmu, sám voyeurem a čeká, co se stane.