Bush13

Martin Páv ukázal, že už i jeho debutový celovečerní dokument je velmi zdařilou záležitostí, jak po obsahové, tak po vizuální i zvukové stránce. Jde o velmi zajímavou sondu do chudinského slumu, kde se pod rezavými plechy skrývá nesmírně barevný svět. Ale ačkoli ten svět obsahuje lidi ušlechtilé, lidi moudré, lidi uměním nadané, lidi pracovité, lidi zkrátka dobré, stačí jiskra a nahromaděná frustrace z chudoby a bezvýchodnosti životní situace se může rázem proměnit v doutnající peklo poháněné rabující lůzou. Je však fajn vidět tohle všechno určitou nadějnou perspektivou oněch prvně zmíněných.

Ať už jde o sexuální predátory, nacíčky, Andreje Babiše, nebo právě viníky dopravních nehod, Vít Klusák se vždy rád v celé věci moralistně ponimrá. Nicméně i tady upozorňuje na důležité téma, které uchopuje ze správné strany a šikovně skládá portréty několika mužů, kteří udělali nezvratitelnou chybu, mnohdy s fatálním následkem. A otázka viny a pravdy se přesýpá jak v přesýpacích hodinách, sem a tam, nikdy nezůstane na jednom místě... některé věci jsou jen tušené a nevyřčené, přesto to vypadá, že si někteří protagonisté během natáčení prošli jakousi terapií i vývojem. Je to mrazivý emoční cloumák, který by se měl povinně pouštět ve všech autoškolách, ale asi raději i během servisních prohlídek apod.

Velmi příjemná "cinepurskou elitou" vyzdvihovaná vztahovka, ve které jsem náhodou potkal tři knihovnické kolegy. Neutuchající sled dialogů, které jsou ve většině případů dobře napsané a působí přirozeně. Prima konverzačka, která do hry vtáhne vícero protagonistů a nasvítí různorodou problematiku vztahů z několika úhlů i stanovisek. Jinak komedie je to maximálně dosti melancholická, trochu hořká.

Podivuhodný případ Benjamina Menšíka. Celkem vtipná, místy roztomilá, místy morbidní (zejména ke zvířectvu) experimentální hříčka, která zaujme některými rafinovaně směšně vystavěnými dialogy, jež pozpátku získávají nový lesk.

Pěkná kamera s pěkným ozvučením jako doprovod k zajímavě vystavěné lehounce bizarní "duchařině", která zaujme hereckými výkony, značně subtilním humorem a jakousi filmovou skromností...

Jedná se spíše místy o interview nežli dokument a stejně jako Gorbačov disponuje zvláštním druhem unylého charismatu, tak podobně unylý je i temným filtrem potažený film. Přesto se jedná o velmi zajímavý, i když značně zamlžený, portrét muže, který zastával tu samou funkci jako třeba Stalin... náhle tu však sedí před kamerami stárnoucí muž připomínající dědečka, který na rodinné slezině vypráví historky, které mu utkvěly v hlavě. Historky, které mohou být v jádru a z podstaty věci zajímavé (říká je bývalý generální tajemník ÚV KSSS!), ale stářím zbanálněly, pointa se obrousila. Těžko rozsoudit, zdali se projevuje probleskující senilita, když vám Michail Sergejevič vystřihne citaci z lecjaké ruské klasiky. A ta největší otázka, co visí ve vzduchu: "Dal Gorbačov Rusku a vlastně celému světu na krátký čas pocit svobody, nebo se mu SSSR prostě rozsypal pod rukama?" zůstává nezodpovězená. Gorbačov odvádí řeč, mlčí, ale v očích je vidět, že tam vzadu cosi nesmírně šrotuje. Netroufám si říct přesně co, ale určitě je patrný jistý svár mezi egem někdejšího vůdce "Říše zla" na jedné straně, a nečekaně deklamovanou i viditelnou smířlivostí, mírností, snad i laskavostí, na straně druhé. Jako by se stal hrdinou, ale pro někoho jiného a z úplně jiných důvodů, než zamýšlel. Při dlouhých a snad i zbytečných záběrech jeho šourání s chodítkem, zakopávání, nemohoucnosti vstát a občasnému blábolení, vzbuzuje i lítost. Každopádně Gorbačov zůstává záhadou i nadále.

Dánsko je nudně plochá země, ale plodí rozhodně neploché filmy... O kuřatech a lidech je více než příjemná bizarnost parafrázující klasické dílo Ostrov doktora Moreaua, načernalá komedie, ve které to sekne Mikkelsenovi v roli další z řady podivínů, tentokrát se značně groteskním přesahem. Úžasná atmosféra a prostředí obydlené postavami pohybujícími se mezi genialitou a naprostou idiocií. Obsahuje parádní scény i dialogy, díky nimž je místy očekávatelný děj podružný.

Uf... možná jsem si na miliontinu nanosekundy říkal, že vychovávat dítě v moderní parafrázi jakési kalokaghatie je možná do jisté míry sympatické. Jenže ve filmu, který se až na několik jistě inscenovaných scén ("všechno v pořádku, pane řediteli") snaží tvářit nezaujatě a nevstupovat do děje, spatřujeme až děsivě dystopický obraz malé rodiny, jejíž cílem je jakýsi "projekt dítě". Krajně nesympatičtí rodiče v podobě asi úspěšného kapitalisty a německy mluvící tmavovlasé Dary Rolins sice zahrnují své dítě téměř bezbřehou láskou, ale zároveň ho vystavují absurdnímu drilu vysosanému z učebnice "Jak vychovat ve třech letech renesančního člověka, ale hlavně sportovce". A také jako fanatičtí následovníci poslouchají rady bláznivého Pavla Zachy st., který svým přístupem "dítě mám na výkon, slávu a prachy" vychoval asi nejneoblíbenějšího hokejistu v ČR. Proč si projektují do nebohého dítěte nějaké své vlastní sny a představy o úspěchu je pak největší záhadou. Až se na mysl vkrádá, zdali by neměla sociálka řešit spíše tyto případy. Při úmorném sledování tréninkového plánu maličkého synka si člověk připadá jak Alex z Mechanického pomeranče, který na plátně sleduje něco velmi velmi nepříjemného. Rodiče jsou jak z cukrkandlu, zdrobňují a motivují svého Miška, ale připomíná to všechno akorát film Koralína, ve kterém se také za nabízenou rodičovskou láskou bez chybičky skrývá cosi nesmírně temného. Miško trénuje, učí se, maká, o jeho kamarádech nevíme nic. Zato tušíme, že ačkoli je jeho tělo vytrénováno na svůj věk nebývale dobře, jeho mysl se křiví neúprosně vtloukanou kompetitivností a výchovou ve jménu meritokracie. Jágr také dělal stovky dřepů denně po škole a běhal za autem svého přísného otce, ale také pomáhal na poli a existoval v kolektivu, žil jaksi přirozeněji, mohu-li soudit. Tohle byl po formální stránce normální dokument se zajímavým tématem a obsahově čistý horor.

Životní osudy dvou blbečků, kteří stejně dostanou šanci dotáhnout to vysoko, ale jejich blboňství jim v tom klade určité překážky... krásné japonské devadesátky, ze kterých na mě osobně promlouvají jisté výrazné rysy, které se objevují v pro Evropana neuchopitelné japonské kultuře kontinuálně a pravidelně: pracovní dril, smysl pro společenské kodexy, nebo i třeba školní šikana. Do toho Kitanův subtilní humor, který chtěně nebo nechtěně překlene i ty největší kulturní propasti. Když si z tohoto světa vezmu zase nový poznatek či pojem, jsem tomu rád. Tentokrát jde o manzai.

Vlastně nepůvodní a polozakazovaný film Chytilové vznikající v bolestech a navzdory, u kterého jsem se primárně těšil na zápletku, která je tu ovšem pouze vyústěním celé situace. Nitky kalamitních osudů se střetnou v jednom vlaku. Do té doby, ale de facto i potom, je to snímek zajímavě roztěkaně plující kamery a dokonalého ťuňti v podání Bolka Polívky střídajícího ne vždy souvislé, ale zato poměrně dost vtipné scény a dialogy, kde mezi řádky prosvítá absurdnost a bordel komunistického režimu. A Jiří Havelka se musel poslední scénou a obsazením vlaku výrazně inspirovat, to mi nikdo nevymluví.