Bush13

Vlastně nepůvodní a polozakazovaný film Chytilové vznikající v bolestech a navzdory, u kterého jsem se primárně těšil na zápletku, která je tu ovšem pouze vyústěním celé situace. Nitky kalamitních osudů se střetnou v jednom vlaku. Do té doby, ale de facto i potom, je to snímek zajímavě roztěkaně plující kamery a dokonalého ťuňti v podání Bolka Polívky střídajícího ne vždy souvislé, ale zato poměrně dost vtipné scény a dialogy, kde mezi řádky prosvítá absurdnost a bordel komunistického režimu. A Jiří Havelka se musel poslední scénou a obsazením vlaku výrazně inspirovat, to mi nikdo nevymluví.

Sochaříci, sochaříci... Otázka "nejkrásnějšího věku" je tady pouze velmi volným rámcem filmu, který má mnoho světlých i úsměvných momentů, duo Šebánek-Ježková pobaví snad už i z principu. Jenže celkově je to film poměrně unylý, nudně se plácající v několika ne zcela spolu držících scénách, volně promotaných a bohužel místy sklouzávajících k takovému čecháčkovskému, snad i lehounce šovinistickému humoru připomínající spíše Zdeňka Trošku. Ale možná jsem se jen generačně minul, nemám ten nejkrásnější (anebo správný) věk....

Částečně portrét fotografa, částečně složitá cesta k otci, který v dětství chyběl, vlastně vůbec nebyl. A tenhle v jistém ohledu až mýtický Táta, vtipně prokládající svou češtinu angličtinou, prožil skutečně neuvěřitelně bohatý život i fame, na který si sáhne málokdo. Procestoval svět, viděl mnohé a vypráví o tom skrze své oceňované fotografie, které se mohou líbit i nemusí, každopádně jsou originální. Problém je v tom, že Táta se má taky očividně strašně rád, zdá se dokonce, že sebe má rád více než ostatní, více než své fotky, své děti a své ženy, které vnímá trochu jako spotřební zboží. A je až zarážející, jak člověk s takovým uměleckým okem a životní zkušeností občas vypráví tak trochu jako obyčejný nafoukaný buran, you know. Na druhou stranu, právě tahle nátura ho asi právě dostala tam, kde je. Přesto jsem se k A. K. alespoň trochu více přiblížil jako k člověku, jako k human being, you know, a jako k fotografovi zcela určitě a silně. Cením.

Jelikož mě už kdysi jednička naprosto dostala svou srbskou syrovostí, jsem vděčný kolegovi Vitexovi, že jsem mohl v takřka pustém kinosále popatřit na díl druhý. A dvojka, chválabohu, jede v dosti podobných kolejích. Ačkoli nejde o kdovíjak originální a hlubokou zápletku, je to více než poctivě řemeslně zvládnutý mafiánský film v balkánském prostředí, které je samo o sobě drsné a postavy tak naprosto autentické a věrohodné, hrané charakterními a charismatickými herci. Marně jsem se snažil představit, že by snad něco podobného mohlo vzejít ze selankovitých a zaprděných českých luhů a hájů. "Mladej", frustrovaný, zakomplexovaný mladší bratr nevalné inteligence chce rozehrát svou "velkou" drogovou hru, což kolosálně zes*re, a starší bráška ho tahá z bryndy, která přesahuje hranice nejen legální a kartografické, ale jaksi i vyšší politické a "pravomoční". Ocitáme se opět ve světě vymazlených černých rychlých aut a neonů ala noční Need for Speed Underground, ale též ve světě ostrých kontrastů mezi velkými hráči a pěšáky, mafiánskou "prací" a obyčejnými strastmi, luxusem a rozpadlými bulharskými vesnicemi plnými bahna, kamení, štěkajících psů a vypadlých zubů ve vrásčitých tvářích; černými BMW a vidláckými zablácenými teréňáky, wellnessy a drogovými doupaty s komunitami zdegenerovaných hipísáckých feťáků, kteří si snad zaslouží přes držku už z principu. Drsnější jak šmirgl papír, bez jakýchkoli zbytečných scén, s neuvěřitelně emočním a dobře vymyšleným koncem slibujícím možná trojku (?). Prosím, ať mám pravdu.

Komorní a intimní vhled do partnerského vztahu, který bude mít však obecnější platnost a leckdo se v něm najde. Stejně jako si kamera prohlíží aktéry velmi zblízka, i film se snaží zazoomovat do nitra nešťastné a nespokojené třicátnické duše, kterou jsme zachytili kdesi uprostřed krize, o které jen něco vzdáleně tušíme. Protože film nemá takřka žádný děj, nijak se téměř nevyvíjí. Zato Alena Doláková se vizuálně proměňuje, že jsem měl dlouho pocit, že sleduji náhle osudy někoho jiného. Vašák je profík, ale ostatní herecké výkony působí někdy trochu toporně-ochotnicky, na druhé straně je vidět sympatická snaha o autentičnost dlouhých dialogů. Jinak takhle promarněnou a časově netrefenou pointu zabitou, respektive přehlušenou jakousi přetaženou artovou taneční adaptací na konci... darmo mluvit.

"Tak vám pěkně děkuji..." pronáší často jako vždy výborný Rudolf Hrušínský, který má tak dokonalý nadhled, že jsem, uvědomuji si tak bokem, nikdy od něj neviděl pořádný projev empatie. Já zase pěkně děkuji jakýmsi umělcům, snad z audiovizuálních studií, kteří mě vystřiženým finálním a mrazivým úryvkem tohoto filmu na výstavě GHMP nalákali na celou tuto kriminální trilogii (tetralogii?). Napínavé a mnohem lepší než Strach.

Zprvu pornografická zápletka konvenčně vyhlížejícího kriminálního příběhu s dvěma nebetyčně flegmatickými detektivy, ve kterém je největším "pornem" samozřejmě ta krásná Tatra 603 se třemi světlomety, na konci vyzní poměrně hloupě politicky, což je vlastně škoda.

Nikdy nevím, jak se s podobným typem filmů jako divák popasovat, a zde konkrétně si nejsem vůbec jistý, zdali jsem zhlédl zcela unikátní a neopakovatelný film s ošklivými dírami mezi zuby, nebo extensivní chaotickou směs s několika výrazně světlými momenty, kde jsou však stále okolnosti vzniku filmu a jeho forma vysoko nad jeho „lynchovsky“ těžko uchopitelným obsahem. Neboť na co se velmi těžko přistupuje, je vždy hra, při které má divák pocit, že umělec dává na odiv své dílo plné nezkrotné imaginace (inu, proč ne), ale zároveň on jediný vlastní klíč k celému rozšifrování. Tedy doufejme, že aspoň on. V jádru jsme svědky skutečně zajímavého sci-fi námětu s neskutečnou kamerou a výpravou, prostředím i kostýmy, jako kdyby si v 80. letech daly dostaveníčko Osada havranů s Gravitací a Star Wars, špína bláta se střídá se sterilitou skafandru a funguje to všechno náramně hezky. Snímek alespoň v první třetině pozitivně dráždí svým pohledem na zrod (přerod) nové civilizace a v průběhu si zajímavě vypůjčuje jakési biblické metafory, se kterými však pracuje velmi volně. Ale tam, kde je film příjemně obskurní a znepokojivý, je zároveň přehnaně exaltovaný, což se projevuje například skutečně přepjatým až pištivým a fanaticky divadelním herectvím některých aktérů. I to by se dalo odbýt či přijmout jako možný režisérův rukopis, jenže mnohá slova a věty pronášená s takovým zanícením a takovou nesouvislou kadencí působí jako přeintelektualizovaný proud vědomí, ve kterém se může sebezajímavější myšlenka lehce ztratit. Jako kdyby se nějaký filmový Jackson Pollock rozhodl vzít plechovku s barvou v odstínu „moudrost“ a tu náhodně rozléval po filmovém pásu. Na stříbrném glóbu je film zároveň fascinující a zároveň k nesnesení. Je to film kontrastů, jenž disponuje mnohdy naturalistickými, ale jinak úžasnými a dechberoucími momenty (na naražence na kůl nikdy nezapomenu), které střídají až naivňoučké bitevní záběry, ve kterých nevidíte řež, ale nešikovně mlátící se kompars v kostýmech doprovázený vtipně zvolenou selankovitou hudbou. A když člověk vidí důvěrně známý krakovský kostel, při sebelepší fantazii si prostě nepředstaví cizí planetu. Zdá se, že významné scény jsou prošpikovány jalovými a zbytečnými, a i ty lepší v průběhu filmu začínají sklouzávat do osidel podivného chaosu. Člověk pak ocení spíše divné hříčky a momentní nápady, myšlenky, nežli děj a celek, který je všechno, jen ne koherentní. Otázkou pak zůstává, zdali tento nechtěně filmový mrzáček měl spatřit světlo světa v takové podobě.

Ingrid Bergman mě nechává poměrně chladným a život bych pro ni asi omámený její krásou neriskoval. Film je to ve většině ohledech naprosto klišoidní, všechny ty archetypy amerického drsňáka s ležérním přízvukem a přesto dobrým srdcem, vzdychající femme fatale, korumpovaného policisty, zlého nacisty, vychytralého šmelináře, černého pianisty atd. atd. by za jiných okolností byly pouze - a naprosto pochopitelným - terčem parodie, karikatury a opakování. Navzdory tomu je toto válečné melodrama přes všechny své přímočaré pohnutky a zápletku scénou pro postavy, které jsou leccos, rozhodně však nejsou ploché. Ty se pohybují po Rickově baru a tvoří skutečně bohatý kosmopolitní svět největšího marockého města, aneb kam se hrabou galaktické bary, kdesi ze vzdálené planety z univerza Star Wars. Je to přitom film zrozený uprostřed děsivé války, který umí být neskonale aktuální a drsný, a přesto místy strašně vtipný a sarkastický, čímž si mě mimojiné značně získal.

Film proměnlivé dynamiky a mlžné atmosféry, který začíná jako dráždivě mrazivý survival ze samotného sklonku války, kdy se lesem, někde mimo záběry kamer a komorního universa, prohánějí armády dvou totalitních států a náhle povstalí Češi. Zdánlivě nekonečná cesta vede kamsi do neznáma... Děj pokračuje v lehce rozplizlém psychologickém melodramatu, kdy se znázorněná anabáze jako by zamotá a zacyklí a les se promění v téměř pohádkové Brdy lákající na sběr hub, aby film skončil celkem drsným naturalistickým finále, které zcela pochopitelně nemohlo být bolševikům a jejich propagandě po chuti. Film má své mouchy - lehce teatrální herecké projevy, či německý dabing, který se třeba k Hanzlíkovi příliš nehodí, ale atmosféra, celkové vyznění filmu vzhledem k době vzniku a nádherné černobílé obrazy dělají z tohoto díla něco velmi zajímavě specifického.