Bush13

Člověk si podobně jako u Avatara říká, že ho ta dechberoucí vizuální stránku podruhé tolik nedostane, ale kdepak, opět má spadlou čelist až na podlahu kinosálu. Nejen ona skvostná animace, ale animace obecně, mnoho odpustí, je z principu groteskní - proto mnoho věcí, u kterých bych protáčel panenky o sto šest, tady funguje zcela nenásilně a ano, přiznávám, je to dosti vtipné. O výborně dynamickém scénáři netřeba hovořit, snad jen, že jsem si to užil, ačkoli nejsem ještě takový superhrdinský geek, jenž by pochopil nádavkem další stovku narážek. Úžasný zážitek, který u "běžného" Marvelu postrádám.

Slovy montypythonovského klasika - miserable fat Belgian bastards! Šikovně gradující film o nespoutanosti lidské duše a lidských snech, které se nedejbože začnou naplňovat. Tam, kde to mají rozflákat Marokánci, si to lidé interně nakonec rozjebou (někdy doslova) sami. Ocenil jsem onu na nic si nehrající, necenzurující se a autentickou notu. Teď už jenom zbývá si vyshazamovat a vyyoutubovat veškerou tu parádní muziku.

Psychologické krimi s jednoduchou, leč zajímavou zápletkou, kde hlavní postava hraná J. Kozakiewiczem prochází neuvěřitelnými vnitřními boji, a to před i po vykonání hrůzného skutku. Tato pateticky zabalená konsternace v každé scéně jevila se mi až otravně, ale celkově vzato byl člověk nonstop napjatý, než se to po "columbovsku" (všichni víme, kdo je vrah, a supí detektiv krouží kolem) vyřeší.

Příjemná čtvrthodinová letní komedie od Mazurských jezer, která už jemně naznačuje specifický a absurdní humor Stanisława Bareji.

Kam se na tohle hrabe Marvel. Ne vážně, kam se hrabe Scarlett Johansson na Jessie, Profesor X na Danu Medřickou, nebo Tony Stark na Jiřího Sováka. Přitroublé a skvělé zároveň.

Takové krásné rodinné znovusetkání a přes všechnu drsňačinu ňuňózní Scarlett Johansson ve filmu, který by prošel testem Bechdelové. Ano, má to všechny různé prvky generického marvelovského trashe, ale zde vidím i nějaký ten přesah, netrapný humor a pozitivní zajímavosti, které způsobily, že jsem se necítil úplně nemainstreamově cringe jako jindy.

Polohrané Koyaanisquatsi, Czechoslovakian 50s edition.

Předpokládám, že takhle to natočit, by si už dnes nikdo nelajsnul, každopádně se jedná o neuvěřitelně absurdní a vtipnou taškařici. Patrně veliká škoda, že osoba Jana Moravce, už od pohledu zajímavého a z bulvárních novin (exmanžel Kubišové) "komplikovaného" jedince, se neprosadila v českém filmu nějak výrazněji. Drobný šperk české kinematografie, řekl bych.

"Nebojte, já mám dobrej kádrovej posudek. Jenom trochu chlastám." I takové satirické hlášky problesknou filmem 50. let, který je bezesporu sociální, není však už prvoplánově budovatelský. Leda silněji emancipační v některých tématech, která řeší. Více než metaforu o "konečné" jsem vnímal tenhle až divadelně vystavěný malý svět na pražské periferii v až podmanivých černobílých filmových kulisách. Svět stvořený z několika dílčích osudů v jejich nešťastných každodenních životech: ať už jde o úvodního bohabojného opilce, přílišným intelektem nikoli, ovšem dobrým srdcem oplývající Olinku, nebo pana lékárníka, od první vteřiny nesnesitelného psychopatického hejska hrajícího si na sofistikovaného a zásadového Alaina Delona, který si bez ptaní zapálí při první návštěvě, v posteli, u těhotné ženy i u spícího dítěte. Nemůžu si pomoct, ale pro mě je Vladimír Ráž více styl Tonda Zápotocký, nežli lamač dívčích srdcí. Tak či onak, moudří lidé z Cinepuru poukazují na to, že tento snímek může patřit k prvním vlaštovkám filmařského obratu, který se rozvinul a vyvrcholil o desetiletí později novou vlnou. Tento obrat k člověku tady a dnes, jeho emocím a "obyčejným strastem", je patrný. Velice silný je pak, zdá se mi, motiv a problematizace ne/existence dítěte ve vztahu a životě.

Jak nějak přibližně říká kolega Othello, horší než revizoři jsou snad jenom Putin, měšťáci a dýmějový mor. Nebo tak nějak. Ale tenhle film ukazuje, že to sami rozhodně nemají jednoduché a moje antipatie se tak trochu stáčí spíše k černým pasažérům... snímek v sobě zároveň umně spojuje výborné komediální prvky s tajemnou až místy hororovou atmosférou, což není nic nového pod sluncem, ale zde obě roviny koexistují paralelně vedle sebe, aniž by vznikl jakýsi komediální horor, kdy ono mysteriózní s přehledem zabíjí - naopak.  Ani paprsek denního světla (pravda, sem tam v náznacích), skvělý vizuál (maďarské metro je skoro jak to pražské), jistá sociální dimenze, pro mě příjemně nostalgická hudba a estetika ještě kdesi doznívajících devadesátek a přes pár pro mě drobných logických nesrovnalostí neuvěřitelná zábava. P. S. kamarád, který to kdysi před těmi 15-20 lety viděl, mi vyprávěl o tom typoňovi v kapuci. Od té doby si v metru nerad stoupám úplně ke kolejím, jakože fakt. A to jsem ten film viděl teprve teď.