Bush13

Seth MacFarlane mi kdysi učaroval, neb jeho Family Guy nabídl poměrně unikátní styl humoru plného autenticko-absurdních dialogů a scén pokoušejících divákovu trpělivost a co všechno - stejně jako pomalu natahovaná gumička - vydrží. Zde je tento jeho rukopis poměrně patrný též a dokáže saturovat mé pubertálně nekorektní já, ale je až překvapivé, jak moc by přes všechny vulgarity mohl snímek do jisté míry posloužit jako takový milý vánoční film o lásce, přátelství i mužském dospívání. Už dlouho se zastavuji nad tím, jak je až fascinující, kterak na americké diváky musí působit žerty o prdění, neboť to i zde působí jako taková podivná laťka humoru, která zároveň vlastně nic, co se týče překračování hranic, nepokazí. Zdánlivě nepatřičné, ale vlastně lidské a ok, a "každý" se přece zasměje. Narážky na "gay" tématiku působí pak podobně trapně. Mila Kunis připomene, že je to opravdu hot chick se skvělým hlasem a Méďa pak na hotelovém pokoji nabídne asi jednu z nejlepších a nejvtipnějších bitek, co jsem kdy ve filmu viděl.

Málokterý film umí namíchat takový lahodný koktejl z napínavé akce, komediálně laděných scének a ještě jímavých emocí, to vše v rámci atmosféry a estetiky devadesátkových amerických gangsterek. Ano, film často postrádá určité realističnosti, ale ony zmíněné ingredience spolu fungují opravdu skvěle a nebývale přirozeně. Úžasné jsou pak herecké výkony maličké N. Portman, autistického J. Rena a zejména skvěle jebnutého G. Oldmana.

Jak občas říkám, v našem matfyzáckém šachovém klubu surrealistických přátel Johna Keatse bych to nerad přiznával, ale Jackass je moje milovaná guilty pleasure, a to již z počátku milénia, od dob seriálu na MTV (to jsem taky neřekl). Dost se divím, že krom Ryana Dunna, který navíc zahynul kdysi v rámci autonehody a ne během natáčení, všichni ti masochisté ustrnutí v divoké pubertě ještě žijí. Ano, vlasy už mnohým zbělaly, na pomoc je třeba povolat i velké celebrity, nápady možná trochu docházejí, až příliš vtipů se týká explicitně mávajících penisů, některé scény, které takové být nemají, působí trochu inscenovaně a hlavně dosti cringe, ale stejně se zase podívám i na pětku, bude-li někdy natočená. A Johnny Knoxville ať klidně bude chodit o holích. Aspoň se nebude už muset líčit za Irvinga Zismana. Prča je to prostě místy neskutečná, Knoxvillův smích nakažlivý. A tentokrát jsem o něj měl vážně strach!

Příliš jsem tuto vcelku primitivně anekdotickou záležitost s nadrženým Aristotelem a Alexandrem nepobral, stejně jako jsem nepochopil, proč je zde starověké Řecko anachronicky znázorněno v renesančních kulisách. Samotný a jako vždy příjemný Bornův styl to bohužel nezachrání...

Film rozkročený mezi sociálním dramatem a odstíny "amerického" romantického filmu střídá dynamiku i tempo, pouští nám elegie, šanson, rokenrol i diskotéku, doslova i metaforicky. Mezi špínu a bezvýchodnost skvěle symbolizovanou prostředím, ale zejména Lavantem (kterému se to dá na rozdíl od Binoche věřit všechno na 110 %), pronikají magické - a v tu chvíli tedy stěží realistické - momenty; proti svrabu a slepotě stojí náhle neuvěřitelná vizuální show, smutek se míchá s radostí v klišovitém prostředí zdánlivě fatalistického momentu zvaného láska. Ke konci už je film trochu návodný a na pomoc přispěchají dějové náhody. Působí to podobně, jako když skladatel v místě, kde už svou symfonii mohl ukončit, ještě deset minut nechá fidlat orchestr. Zážitek je to ale obecně silný, vizuálně podmanivý, zvláštním způsobem estetický, přičemž Paříž za to může jen zčásti.

"Francouzi tyhle komedie umí," prohlásila moje máti a já s ní musím souhlasit. Od dob Amélie z Montmartru a Le Prenom patří podobný typ filmů k mým nejoblíbenějším. A Přípitek, oproti nim samozřejmě větší oddechovka, si bere tak trochu z obého: "frankfonní" expozice, která se svými prostřihy pokračuje celým filmem a představuje různé scénky, které se střídají s hlavní scénou, jež se točí kolem typické rodinné večeře a zavdává vzniku nejrůznějších konfliktů; stará a nevyřčená traumata se derou na povrch. Autentické historky z rodiny, romantické a srdcebolné momenty ze vztahu, zkrátka nějak to většinou dobře známe a prožili jsme si to. Všechno je to natočeno s humorem a jakousi francouzskou milou atmosférou, kterou Tirard ukazoval třeba i v Mikulášových patáliích. Zároveň prokázal i cit pro výběr herců: díkybohu taky někdo obsazuje "normální" herce s normálními obličeji a výrazy, Benjamin Lavernhe je výborný. Film jedině skřípe v občasných vážnějších tóninách, kdy sjede z hlavní groteskní koleje a tlačí trochu na kýčovitou pilu, stejně tak hlavní postava až moc osciluje mezi totálním hňupem s neskonalým darem pro faux pas a celkem lucidním, suverénním a smířeným chlapíkem. A tím nemám na mysli zrovna to, že nesnese vláček na svatbách, maškarní večírky a kytary na party. To je samozřejmě taky fajn přístup.

Naprosto skvostná animovaná balada s "erbenovským" motivem a výbornou mrazivou atmosférou podkreslenou lidovým zpěvem a hudbou dokazuje, že z FAMU může povstat po všech stránkách cosi opravdu vybroušeného. A jaké z příběhu plyne mravní ponaučení pro ženy? Boty nejsou všechno.

Milý film o distinguovaném muži obklopeném distinguovanými lidmi dělající distinguovanou profesi. Důstojná pocta slavnému dirigentovi, nikoli bez zajímavosti, ale vzhledem k zvolené formě, která v prvních minutách působí trochu jako film o filmu, zbytečně dlouhé.

Film doslova "neskutečný"... realita (Realita) postupně míchaná se snovostí; rozpadající se skládačka, která se znovu slepuje. To vše kořeněné subtilním humorem a nebojím se říct i špetkou geniality, která může způsobit za hudebního doprovodu Philipa Glasse menší filmový orgasmus.

Když pomineme Daneův nízko položený hlas, který se svou drsností snaží kompenzovat klučičí vzhled, Cařino herecké umění, které spočívá zejména v permanentním mračení se a sarkastickém protáčení panenek, únavné vztahové hláškování těchto dvou lehce otravných postav, různé emoční cukrkandly a hromadu klišé, jedná se o nádhernou podívanou, která jak vzhledem, tak jistým environmentálním poselstvím připomene milovaného i zatracovaného Avatara. Je to sice jenom space opera, ale je přiměřeně vtipná, přiměřeně akční; kromě klišé nabídne i originální momenty... a prostě... strašně hezky se na to kouká.