Othello

Prekarizované pracovnice, které ojebal globalizovaný kapitalismus zabíjejí postupně ty, o kterých si myslí, že za to můžou. Za spouští pak stojí dva transgenderáci z okraje společnosti a to všechno se děje ve jménu anarchistky z 19. století. Jenomže tohle není současnost a Netflix, nýbrž rok 2008 a dva pankáči Delépine s Kervernem, kteří to natáčí pod produkcí studia, které se regulérně jmenuje No Money Productions. Louise-Michel je pak perfektním příkladem, jaké to je, když sympatie vůči lidem na okraji zájmu společnosti projevují ti, kdo je mají upřímně rádi oproti tomu když je simuluje korporátní estabilishment. Navíc si myslím, že nikdo by nezahrál lépe objednání kohoutkové vody v kavárně potom, co si strčí do pusy lžičku cukru, protože je zdarma, než Yolande.

Friendly reminder, že tyhle postmoderní přístupy v amerických pohádkách byly cool před více než dvaceti lety a animáky jako preventivní terapie tak cca před deseti. Od té doby už odteklo dost vody k tomu, aby se z těchto přístupů stalo otravné klišé. Ano, vidím, že jste si vědomi žánrových pravidel a že se je nebojíte porušovat. Gratulki. Psa utratit.

Sociopatický nightmare fuel, kde groteskní zpracování postav perfektně zrcadlí amorálnost Werichova pohádkového vesmíru, kde jsou téměř všichni opravdu neskutečně hnusní zkurvysyni a jediné vykoupení v něm je nikoli skutečnost, že existuje nebe, nýbrž skutečnost, že existuje peklo. V zásadě se jedná o slovanský pohádkový ekvivalent světa Larryho Clarka. Dramaturgicky to jinak není kdovíjak dobře zvládnuté (5 halucinačních sekvencí v pohádce, lol) a Jirák imitující Wericha je velmi nešťastná volba, ale ty pokroucené loutky, které tím, jak postrádají mimiku, vytvářejí z postav strašidelné archetypy malého zla, to prodávají beze sporu. Rated NC-17.