Flakotaso

Gogola je případem tvůrce, jehož teoretické přístupy a politické názory jsou mnohem zajímavější než samotné výsledné filmy. V nich se to poté všechno většinou ztratí a sleje v jakýsi unylý a příliš chtěný pokus, který přitom na papíře určitě přetékal zajímavými a podnětnými nápady. Stejně je tomu i u tohoto filmu, nemluvě o nepříjemné přítomnosti ČEZu.

Shodou okolností jsem předlohu nedávno četl a tak mě nejvíce překvapilo, jak jsou zde jednotlivé scény až téměř slovo od slova "přehrány" na kameru. Že by ale Schamusova adaptace fungovala jako opravdu dobrý film se říci nedá. Chybí zde nějaká jednotící linie, ani ne tak co do tématu, snímek spíše postrádá promyšlenější rytmus, který by z něj udělal něco více pohlcujícího. Scény jsou za sebe mechanicky naskládané, ale nekomunikují spolu směrem vpřed ani vzad. Další věcí je až přílišná komornost - možná šlo o záměr, možná o nedostatek rozpočtu - ta zde však není obohacující, ale stísňující. Z románu takový pocit nečiší, zde se tak jedná o Schamusovu (nad)interpretaci, který celý film natočil stejně bezvýchodně, jaký je v jinak poměrně "lehkonoze" vyprávěné knize pouze závěr. Lerman si s rolí poradil poměrně slušně, jedinou opravdu povedenou a fungující jednotlivostí na Schamusově filmu je však postava tajemné femme fatale Olivie, která je Sarah Gadon zahraná výborně a věrně knižní předloze.

Poněkud nasírací a především ufňukaný film s otravným, sebelístostivým a brečícím Duplassem v hlavní roli, jehož Jim se ani za 20 let nedokáže smířit s docela jasným faktem. Postavy pořád řeší akorát jakousi nepřekonatelnou nostalgii po "zlatých" devadesátkách a vedou u toho trapné "um" dialogy plné výplňových klišé jako "are you ok?", kde jsem nějakou scenáristickou sofistikovanost hledal opravdu těžko. Celé to doplňuje absolutně nenápaditá sladkobolná hudba a rádoby poetické záběry na stromy a listy jako ze špatného kalendáře. Zajímavostí na jinak nepříliš uvěřitelném a poněkud z paty vytaženém filmu, marně se snažícím o cilvilnost říznutou pocitem uniklého mládí, je tak akorát cameo téměř devadesátiletého Clu Gulagera, který je díky mnoha televizním rolím v 60. a 70.letech pro mnohé Američany patrně kultovní osobou.

Stříbrný Medvěd za režii? No nevím, je to celé hodně křečovité, neživotné, podivně sestříhané, nepomůže ani klišovitý Schubert uprostřed filmu, jehož klavírní písně jsem slyšel už v x filmech od režisérek. Velmi opatrně to nakousává zajímavé témata, ale stejně se to přesto věnuje mnohem více "postavě" tlusté, staré kočky, než mnohému nabízenému. Jinak má stačit, když se občas objeví na děj násilně naroubované jméno Adorna, Horkheimera nebo Rousseaua a že v pozadí každého druhého záběru je narvaná knihovna - tolik asi k osobitosti a domnělé intelektuálnosti mistryně jalových filmů Hansen-Love. Na poroty světových festivalů jalovost a bezvýraznost ale asi bohužel stačí. Spíše horší tři hvězdy.

Výtečně zrežírované, absolutně osekaný styl sedí dokonale (hlavní stylistický prostředek je přerámování). Jinak je to podle mého názoru záměrná ne-komedie. Stačí si představit, jak by se u toho člověk lámal smíchy, kdyby to napsal a natočil třeba Porumboiu a proč to takové není. A Sammartini v úvodních titulcích!

Tři věci, co mě zaujaly: výborná hudba, Kirsten Dunst s copem a podivuhodně strohé dialogy v jednoduchých osekaných větách. Scenáristicky i stavbou příběhu hodně podprůměrné, takovou esoteriku jsem od Nicholse nečekal.

Zapletení se s čímkoliv, co se dá schovat pod slovo "mafie", je jedno z největších klišé novodobých artových filmů. Těžko říct, jestli je to od Audiarda záměrná drzost, lenost nebo selhání. Ale že právě za tohle (zručně natočený, ale scenáristicky roztříštěný, téměř ve všech svých složkách neobjevný a umělecky "standardizovaný" snímek) Audiard dostal Palmu, je věc podivuhodná. Není se co divit, že přes vysoké ocenění rychle zapadl a nijak nerozvířil vody.

Film, který obsahuje jednu z nejlepších scén všech dob.

Garrel je divný týpek. Zdá se, že se navždy zasekl v šedesátémosmém roce a nemůže se z něj posunout dál. Tento film se sice odehrává v současnosti, ale - postavy v podstatě neznají mobil ani počítač, čtou filmové recenze v novinách, jsou existenciálně zadumaní a podmračení, jakoby by právě teď objevili Sartra a Camuse, neustále se pokoušejí o sebevraždu, mají naivní řeči o tom, že revoluce je nevyhnutelná atd. Z úst hlavního hrdiny několikrát zazní, že nemá peníze, ale přestože se film odehrává v současném kapitalismu, postavy neřeší ani náznakem jakékoliv existenční problémy, ať už peníze mají či nemají. Vrcholem emocionální křivky děje je objevení potkana v šatníku, na vše ostatní jsou reakce přítomných slabošské, ubrečené, svou jalovostí směřující onu křivku spíše do mínusových pozic než do plusových. Příznačné pro "garrelovinu" tohoto filmu je právě fakt, že ústy Moniky Bellucci řádně přehraným výkřikem zděšení otázka potkana v šatníku počne i skončí. Podivuhodné je i to, že nejvíce řešeným problémem mezi manžely je to, že manželka nedokáže snést, když manžel-malíř ženu postupně přestává vkládat do svých obrazů! Garrel preferuje emoci před vším ostatním, jakoby chtěl natočit aktualizaci Pohrdání a stejnými triky s filmem ve filmu a patetickou hudbou ji chce vkládat přímo do filmové matérie ve stylu Godarda, ale hrubě se mu to nedaří. Více než cokoliv jiného totiž z filmu trčí faleš, jalovost a neaktuálnost. Ale kdoví, možná v tomto alternativním vesmíru francouzští umělci skutečně dosud žijí.

Podobné a podobně špatné, trapné a stupidní jako libovolný film od Burtona, snad o něco méně esteticky nevkusné a přehrávající Macháček je pořád snesitelnější než přehrávající Depp. "A já ti říkám, že až ho uvidíš, spadne ti srdce do hoven v gatích!"