Flakotaso

Podobné a podobně špatné, trapné a stupidní jako libovolný film od Burtona, snad o něco méně esteticky nevkusné a přehrávající Macháček je pořád snesitelnější než přehrávající Depp. "A já ti říkám, že až ho uvidíš, spadne ti srdce do hoven v gatích!"

Vala tady kouzelně oslovuje Švormovou - "ty hlavo...".

Na poměry režiséra, jehož filmy jsou výjimečné nejen technickou brilancí, ale i myšlenkami a významy v nich obsaženými, se jedná o poměrně nepříjemný a zkostnatělý film. S trochou ironie jej lze považovat za jakousi antitezi pozdější Trnkovy Ruky, kde je nejdůležitejší poselství o potřebě svobody. Zde je naopak jakákoliv touha po svobodě okamžitě udušena otravným klaunem a jeho úslužnou přisluhovačkou Kutilkou (kutilka je jinak můj oblíbený hmyz http://www.naturabohemica.cz/images/sceliphron1_1818.jpg , ale tady jsem jí bohužel fandit nemohl). Klaun neustále poučuje, co řekne, je zákon, jeho způsoby se nebezpečně podobají šikaně a ještě k tomu je samolibý. Přesto nelze pochybovat o tom, že právě on má být vedle Kutilky druhou a poslední kladnou postavou. Celá bezmoc Kuťáska proti Klaunovi je ještě zdůrazněna tím, že jeho postava nemůže mluvit, tudíž ani argumentovat, beztak by argumenty byly zbytečné (stejně je na tom i Kutilka, ale ta je se svým stavem narozdíl od něj spokojená). Tohle vidět jako malé dítě, radost z toho mít nebudu, každé dítě má neustálého poučování a nutnosti vstávání plné zuby z reálného života. Ostatně radost z toho nemám ani dnes. Přimhouřil bych oko, kdyby měl klaun v Trnkově pojetí představovat tvrdou Stranu raných 50.let, které se musí ten či onen dobrovolně i nedobrovolně podvolit a činit, jak ona chce (v tomto ohledu je příznačná například scéna cvičení, kdy musí Kuťásek doslova "ohýbat páteř", jeho malou němou vzpourou je pouze to, že se nahýbá v rozporu s klaunovým počítáním cviků), ale to by byla na dětský film roku 1954 asi přece jenom příliš odvážná interpretace.___(detail, který potěší i zamrzí: budík, jež je neustále v pozadí na očích, ukazuje na začátku 7:00 a teprve ve 13.minutě filmu se ručička posune - ale pouze na 7:05! a po další minutě filmu na 7:10, což už rámcově odpovídá celkovému uběhnutému času. Na konci filmu už je skoro 7:15. Skvělé, že na to bylo myšleno, avšak nedotaženo. Ale chápu, že v takové ruční animaci by bylo peklo posunovat ručičku budíku po minutě na každý další záběr.)

Truffaut 6/10, Wajda 9/10, Rossellini 4/10, Išihara 6/10, Ophüls 5/10

Hvězda za hudbu, která v lyričtějších momentech občas zněla trochu jako Popol Vuh (!) z Herzogova dokumentu o skokanovi Steinerovi :)) Nebo jsem si to jenom namlouval, aby ten film byl alespoň nějakou drobností zajímavý. Jinak se objevuje poněkud klasicky místní kocourkovský paradox - v Epsteinově "české" pohádce Svatojánský věneček půlka osazenstva mluví poloitalskou a poloněmeckou hatmatilkou a ČT vůbec nezajímá, že jejich plácání není rozumět, ale slovenská pohádka se dabuje do češtiny, co kdyby náhodou někdo nerozuměl slovensky! Chci nadabovat do češtiny Trojana a Myšičku! A nejlépe slovenskými herci, ať se ten kruh uzavře.

Solo Sunny je po všech stránkách tak výtečný film, až je to k nevíře, vzhledem k jeho (ne)známosti. Konrada Wolfa mimo Německo asi také moc lidí nezná, ale tohle je tak dobré, že to bez problému dorovnává i ty nejlepší věci od Fassbindera (ne, že by zde bylo kromě jazyka, doby vzniku a soustředění na jedince mnoho společného). Po formální stránce je to neuvěřitelně dynamické a progresivní, kupodivu tady vidím základy stylu režisérů typu Tykwera, zhušťujících děj, sled scén a jednotlivé momenty filmu rychlým střihem, pohybem kamery a variabilní prací se zvukem. Obrovské překvapení, erste klasse.

https://www.youtube.com/watch?v=BUkQjX8eKe0 --> https://www.youtube.com/watch?v=puCLpnpRxhY --> https://www.youtube.com/watch?v=n6a9R0A9lRE

První film méně známého gruzínského režiséra je dílem vskutku unikátním, jelikož Rekviašvili zde známé a mnohokrát parafrázované kafkovské téma pomocí různorodých prostředků dokázal ozvláštnit natolik, až vznikl zcela nový, jinde neviděný tvar. Gruzínská kronika vypráví o petrohradském studentovi, navrátivším se do rodné vísky a o jeho snaze zachránit nedotčené lesy, ve kterých vesnice leží. Odpor úředního aparátu, dlouhé zámlky vyplněné pouze zvuky přírody, úsečné repliky, neustále prostorem proplouvající kamera, tvořící překrásné kompozice a odosobněné strohé herectví – to všechno vytváří velmi tajemnou a zneklidňující atmosféru, jejíž sugestivita nebyla planá, jak se ukáže v poslední třetině filmu. Tehdy je až téměř děsivým způsobem zobrazen vztah jednotlivce a moci, ať už je jejím představitelem cokoliv. Hrdina Niko je nejenom zabit, ale doslova zmizí z povrchu zemského.

Druhý celovečerní film gruzínského filmaře Otara Iosselianiho je podivuhodný zejména čistotou, s jakou předává zřetelné a do filmových obrazů téměř vyražené poselství. Snímek je objektivizujícím záznamem jednoho dne mladého muže, který pracuje jako tympánista v orchestru. Objektem zkoumání je zde především jeho neuvěřitelně přelétavá povaha – celý den zařizuje desítky záležitostí a drobných povinností, neustále odbíhá od jedné k druhé, aniž by však většinu z nich dokončil. Nelze si nepokládat otázku, zda je nepřeberné množství jeho činnosti obdivuhodné či naopak – energii muž totiž rozhodně nepostrádá, otázkou ale je, zda ji správně investuje. Film je výlučný i svou formou – pojetí je zcela nepsychologizující a míří spíše k dokumentaristickému stylu cinéma verité, zde ovšem v hávu fikce a nezaznamenávající plošnou aktuální skutečnost, ale soustřeďující se pouze na jednu bytost. Neustálá přítomnost Bachova Erbarme Dich však připomíná, že se stejně tak jedná o výpověď obecně platnou, jednotlivce přesahující.

Monicelli 9/10, Fellini 6/10, Visconti 7/10, De Sica 4/10