Godhaj

,,Pepušo, nahřej trpaslíka s hlasem obra.“ Slečna od vody je taková zmatená komedie, kde jsem většinu čau vůbec nechápal repliky a chování postav. Začátek má příjemné, pomalé tempo, kdy s téměř dokumentárním stylem sledujeme okolí Vltavy v pražských Modřanech. Jenže pak začne milostné vrkání hlavních postav, samozřejmě plné odmítání a vykrucování se, které trvá až do konce. Na druhé straně sledujeme počínání taťky Marvana, který vlastně jen čeká na to, až se vrátí dcera domů. Jako komedie to není moc vtipné, vlastně je to většinu času nudné a takové letně ospalé. Potěšily mě jen záběry každodenních reálií staré Prahy, které mají svoje kouzlo, tehdejší módní kreace a super účes Evy Klepáčové.

,,Jenomže ty nemaluješ skutečnost takovou jaká je!“ Tato socialistická veselohra má trochu nezvyklé téma. Nejsou v ní ani dělníci, ani rolníci, ani bdělí vojáci, ale umělci. K těm měl minulý režim spíše negativní vztah, protože svobodně pojaté umění lze chápat jako buržoazní a tedy protirežimní. V tomto filmu se snaží převychovat avantgardního naprdnutého umělce Xavera na pravého stoupence socialistického realismu, který by maloval samé traktory a vysmáté úderníky. Je to taková vztahová veselohra s různými nedorozuměními, které jen protahují děj, aby nakonec vše dobře skončilo. Z herců mě nesmírně potěšila Zdenka Procházková, která si zahrála šarmantní a velmi vkusně oblékanou umělkyni, která jako by vypadla z filmů Alfreda Hitchcocka. Jinak má film příjemnou letní atmosféru a poklidné tempo, docela hezky se na něj dívá, pokud si člověk odmyslí spoustu naivity a ideologického balastu.

,,Jedna z dívek nalévá maltu, druhá klade cihly, třetí podává.“ Štika v rybníce není zase tak špatný film. Není v něm moc komunistické politické agitky, je to film spíše budovatelský. Cihly v něm hrají hlavní roli a mluví se o nich vlastně pořád. Na stavbě, doma či na rande dvou mladých lidí. Všichni v tomto filmu žijí jen pro to, aby mohli zedničit a stavět domy, což je naivní, ale hezké. Potěšila mě role rázovitého otce hraná Jaroslavem Vojtou. Ten většinou hraje hrozně hlučné a protivné komunisty, tady je to ale sympatický týpek, který má docela vtipné hlášky a příjemně nekonfliktní pohled na rozvíjející se vztah jeho syna s jeho podřízenou. Navíc má tento film dokumentární ráz, kdy si lze udělat obrázek o tom, jak se před sedmdesáti lety stavěly domy.

,,Welcome to Argos, ladies.“ Osudná kolize je velmi podobná o dva roky novějšímu Simandlovu filmu Starfire mutiny. Je to pokus o akční sci-fi na vesmírné lodi, které je neskutečně amatérské a nudné. Tento filmový brak alespoň oživuje herečka Kari Wuhrer, která myslím hrála v krátkých klipech k počítačové hře Red Alert. Jako v každém Simandlově filmu i zde je velmi výrazná hudební složka, která se skládá z opakujících se motivů, které po pár minutách působí slušný bolehlav. Sourozenecká dvojice záporáků je slušně úchylná, ale respekt opravdu nevzbuzují. Zpomalené přestřelky nemají konce a slabší divák u nich může klidně usnout. Osudná kolize opravdu nemá divákovi co nabídnout a jedná se jen o hodinu a půl nudy.

,,It’s easy for you to be good.“ Nemoci usvědčit vraha kvůli zpovědnímu tajemství, to je pořádná nevýhoda kněžského povolání. V tomto filmu buduje Hitchcock napětí jen kolem tohoto dilematu. Knězovo počínání mi ale přišlo dost hloupé, navíc, když byl pro policii hlavním podezřelým. Kdyby řekl, že ví kdo je vrah, ale že jim to nemůže říct kvůli zpovědnímu tajemství, byl by film o hodinku kratší, protože pak by policie dopadla vraha okamžitě. Takhle se celý děj přešlapuje na místě a scény u soudu a z minulosti se táhnou. Herecké výkony jsou však podmanivé a napětí vládne až do konce. Velmi příjemné je starosvětsky zdvořilé chování a vystupování všech zúčastněných, včetně policistů.

,,London will seem so small compare to this.“ Animovaný Tarzan mě nijak neuchvátil. Příběh mě přišel odbitý na úkor všemožného skákání a létání. Animace rychlého pohybu ve větvoví je opravdu dech beroucí a spolu s dynamickou kamerou vytváří skutečně adrenalinový zážitek. Jenže ono se tu skáče a běhá téměř celou stopáž, a příběh a postavy se nikam moc neposouvají a dialogů moc není. K tomu všemu hraje každou možnou chvíli soundtrack složený jen z Phila Collinse, a ten mi už v půlce stopáže doslova lezl krkem. Tarzana si už podruhé určitě nezopakuji, byl to pro mě dost nezáživný film.

,,Když je mezi třema lidma jenom jeden chytrej, tak nesmí, nesmí dojít k hlasování!“ Sovák, Brodský a Libíček to ve Světácích rozjeli parádně. Mezi nimi to srší a jiskří, hlášky padají jedna, vedle druhé a přitom hrají pánové maximálně civilně a s rezervou. Například nonšalantní gesta Libíčka jsem si vysloveně vychutnával. On dokázal přesně vystihnout svou roli a pohyboval se v ní nesmírně samozřejmě. Potěšila mě i role Oldřicha Nového, která působila jako posmutnělý holt tomuto prvorepublikovému gentlemanovi. Překvapilo mě veliké množství popichujících narážek na tehdejší totalitní režim, k natáčení muselo nutně dojít ještě před invazí v roce 1968. No a krásné záběry centra dobové Prahy hezky dokreslují tento mistrovský kus.

,,Osvěta, pane Karhan. Pokrm duše.“ Nabručenej Karhan není zrovna příjemný na podívání. Plachta hraje opět roli takového nesympatického bručouna, zde jako obráběč Karhan s hitlerovským knírkem je dost nesnesitelný. Ale on jsou v tomto filmu protivné všechny postavy, protože jako budovatelský film jsou všichni nadmíru nadšení a pracovití, až to bolí. Zajímavá byla ale dokumentární složka, divák se mohl podívat, jak se před sedmdesáti lety brousily na půl ručně a na půl strojově ocelové díly.

,,This is a new camp. It has been built to hold you and your men.“ Na Velký útěk se příjemně dívá. Osazenstvo je sympatické a pořád se něco děje a kutí, že ty tři hodinky utečou jako voda. Velmi se mi líbilo zaměření na samotné provedení útěku, vykreslení všech detailů a týmovou spolupráci. To je ale zároveň největší slabinou tohoto filmu. Zajatecký tábor speciálně zkonstruovaný, aby z něj nešlo uniknout, připomíná spíše skautský tábor a němečtí vojáci zase neoblíbené vedoucí. Všeho je dostatek a nic není problém sehnat a tak se zajatecký tábor promění na hlubinný důl, krejčovství, truhlárnu atd. Nějaká realističnost či alespoň uvěřitelnost mi v tomto filmu chyběla. Moc se mi líbil hlavní hudební motiv, o kterém jsem dosud netušil, že je právě z tohoto filmu. Celkově mě film velice bavil a McQueen na motorce byl pořádnej frajer!

,,Don’t shoot, don’t fire!“ Dva muži, jeden ostrov, dva různé jazyky. To je kombinace, která neslibuje mnoho povídání. A je to tak. Peklo v Pacifiku je hlavně o fyzických výkonech obou představitelů. Oba jsou uvěřitelní a hrají výborně, mě byla však sympatičtější postava hraná Mifunem. Líbilo se mi, že počínání obou mužů, jejich sváry a rozepře a způsob, jakým přistupují k tomu druhému lze chápat i jako analogii ke vztahu USA a Japonska během Druhé světové války. Zvuková a hudební složka byla velice odvážná. Psychedelické tóny pomáhaly dotvářet atmosféru zmaru, utrpení a osamění na malém tropickém ostrově. Nelíbil se mi samotný závěr, ve kterém příliš rychle a zcela nelogicky dojde k proměně obou postav. Celkově vzato si myslím, že mohl příběh ukázat více, některé scény jsou velmi zdlouhavé a nikam film nebo postavy neposouvají a samotný závěr není moc uspokojivý.