don_mingo

juk http://vimeo.com/9756947

no copak to tu je? http://vimeo.com/14456996

Film muzete szszszhlednout tu. http://vimeo.com/27968414

hele, tady to je. http://vimeo.com/31291412

Za první sérii, s Morettim, by to byly upřímný čtyři hvězdy.. ať už kvůli tomu kultu z dětství, nebo kvůli seriálu samotnýmu.. ono je třeba uvědomit si, že detektivka je v první řadě brakový žánr a žádná artová veledíla se v tomhle žánru prostě netočí. Ovšem s Burkhardem už to šlo do sraček pekelných, a prý tam pak byl ještě nějaký cápek s nějakou pani, a prej to byl podobnej zážitek jako sežrat vlastní blitky po týdenní kalbě. Naštěstí jsem to nikdy neviděl, takže nostalgické tři hvězdy pro Tobiase, Stockingera, toho tlustýho chlápka a nejgeniálnějšího psa na světě, který rozumí povelům jako "přímo nad náma je místnost, vběhni tam, vlevo je klavír, pod ním rozbuška, deaktivuj bombu a uteč" :)))

budu blejt

Don je sice fakt vůl a navíc napsaný dost šablonovitě, ale především je (až na úplně prvních pár minut) strašně sympatický a vtipný, narozdíl od toho kariéristického kokota Karla, ke kterému jsem si vybudoval snad vůbec největší averzi ze všech sitcomových postav ever :) Výborná zábava.

Posledních 10 minut udělalo z docela slušného thrilleru idiotsky kokotskou přeslazenou hypersračku. Davide, fuj, zaprodal ses. (Douglas výborný.)

No, co na to říct... film je to naprosto příšerný, herecké výkony žádné neexistují a nebýt té protivné a otravné hudby, podle technického zpracování by to vypadalo na nějakou bokovku fanoušků Dogmatu 95. Skupinka intelektuálů ve složení černý hippík, úchylný strejc, mroží tlusťoch, mánička s bradkou v kožené bundě a sexbomba taky nepůsobí zrovna intelektuálně, že ano... kór když hlavní hrdina ke všemu vypadá jako Claude Puel. Konec je debilní kýč a 80% stopáže nejde ani zdaleka tak na dřeň, jak by mělo (a mohlo). /// A teď k těm kladům: samotný koncept filmu je fantastický. Ano, uznávám, že není lehké vidět v tom stupidně natočeném (chyt a buch) konci krutě ironický přesah, který celý příběh obrací do další roviny, ale ono to tam fakt je. Stejně jako neskutečně doširoka rozevřená paleta otázek, kterými se po shlédnutí TMFE prostě zabývat budete. Ona to je ve svém smyslu geniální konverzačka, geniální ve své údernosti, mnohovrstevnatosti a invenci a zároveň tak okatě stupidní (proč se ho proboha nezeptají na nějakou skutečnou otázku, místo toho frfňání nad tím, že potřebuje pomoc?), že člověk přemýšlí, jestli to má vůbec brát vážně - ale ten přesah tam pořád je, neskutečně hluboko a zřetelně. K čemu bych to přirovnal... asi jako když vidíte rybu srát a začnete přemýšlet o kaviáru. Pod čtyři hvězdy nejdu. //// A vážně by mě upřímně zajímalo, proč si Bixby k tomuhle námětu nesehnal režiséra, co umí režírovat, herce, co umí hrát, a třeba i nějakou tu produkci. Určitě by si to zasloužilo vypadat líp než jako výroční epizoda Doktora z hor.

Zatím nejlepší Aronofsky (a neočekávám, že poslední zbývající film, totiž Fontána, to ještě změní), se kterým jsem měl tu čest. Těch různých analogií, konotací a přirovnání se nabízí celá řada: některé, ty nejvýstižnější, už tu padly (třeba lynchovské zpracování Foucaultova kyvadla, tady bych mohl další komentář klidně utnout jako nadbytečný). Na Pi je hodně vidět "surovost" materiálu, kdy z režiséra víc než vycvičená ruka, precizní zpracování a psychologicky přesná gradace mluví ryzí, přerývaný, v náznacích odkrývaný, potápějící se a zase se vynořující talent - dlužno podotknout, že právě takovéhle snímky mám často nejradši. Pi je v mnoha ohledech demoverzí pozdějšího Requiem For a Dream, a to v takřka navlas stejném vztahu, jako má Nolanovo Following k Mementu (od čb k barvě, od 70-80 minutové stopáže k delší, od roztřesené kamery k vycizelovanější, od jednoho herce k ansámblu atd.) - a stejně jako mám Following radši než Memento, mám i Pi radši než přece jen trochu přeceňovaný Requiem For a Dream. Aronofského uznávám jako jediného současného režiséra, který si může dovolit natočit vlastní Eraserhead, aniž by se musel Lynchovi pomyslně zpovídat ze znásilňování jeho trademarkové estetiky - Trier byl vždycky úchylný jiným směrem, Polanski od osmdesátých let notně vyměkl a zbytek jsou žabaři. Krystalická paranoia, schíza, deprese a hnus, odporně naturalistické scény, vynikající (vskutku !!!) halucinogenní sekvence, brutální kontrast černé a bílé - Gulletteho bělmo před zrcadlem je vskutku strašidelné - a několik dalších perfektně zvolených prvků zakryje i poněkud plytký příběh, jehož největší vadou není to, že nepokládá odpovědi na otázky, ale že nepokládá téměř žádné otázky. Atmosféře přidává i to, že polovina filmu se odehrává v odporném bytě a druhá polovina v neméně odporném metru... plný počet. Za tu syrovost, kdy si scénáristické vycpávky podávají ruku s ryzí genialitou, což je prostě mnohem větší zábava než propracovaný a dokonale dotažený spektákl, alespoň v rámci tohohle žánru (že, Requiem For a Dream). A taky za nádherně porušené Čechovovo pravidlo o zbrani, zajímalo by mě, jestli si to Darren vůbec uvědomil :))