thommas

Fialkový parfém po šesti letech vyvanul a z nedalekých vesnic zavanul pravý a nefalšovaný mexický kravín. Marisa Sistach natočila film pro dospívající dívky (toto konstatování je s velkým otazníkem) o tom, že jejich prsa rostou a s nimi občas i nádory. Spíše než film to působí jako naučné video na objednávku mexického ministerstva zdravotnictví pro prevenci rakovinových onemocnění prsu. Kamerové lahůdky a vtipný střih se topí pod kalným nánosem trapného příběhu. Doufejme, že Marisa odmítne nabídku od ministerstva režírovat film o prasátku, které si nemylo kopýtka tak dlouho, až na jeho chlíveček zaklepala A/H1N1.

Princi dvojí krve chybí z mého pohledu zásadní věc. Akce. Myslel jsem, že Harryho fanoušci stárnou s ním, a tak jsem očekával, že po relativně temné pětce (alespoň to ji lze přičíst k dobru) na nás ctihodný pan Yates vytasí něco lepšího než jen připravu půdy. Bohužel, šestý filmový Harry jako by se zasekl na cílové skupině kolem patnácti let a nabizí komedii o prvních milostných eskapadách čarodějnických učňů v době, jež lásce příliš nepřeje. Taková malá "Love in the Time of Voldemort". Kamarádka, jenž je narozdíl ode mne alespoň minimálně srozuměna s románovou předlohou, se rozčilovala, že alespoň konec prý v knize bouřil velkolepou bitvou o Bradavice. Pokud říká pravdu, tak vzhledem k jejímu popisu finále je vcelku jasné, proč filmová bitva nevzplála. Jiné hodnocení než získané PG by totiž předem pohřbilo očekávané zisky Warnerů z návštěvnosti v amerických kinech do rodinné hrobky. Kloves byl dobrý v adaptacích prvních Potterovek. Poslední díly by potřebovaly jiného scénaristu, odvážného muže, jenž si z předlohy vyvolí jen důležité věci, jenž bude mít v ruce cit, kterým vycítí scény, co je možno odsunout do pozadí a ty, které je třeba vybrat vybere a bude s nimi dále kreativně pracovat. Nechci vidět doslovnou adaptaci knihy, chci adaptaci, která bude doslovná v těch správných momentech. Poslední díly by vlastně potřebovaly i jiného režiséra. Místo rutinéra trochu invence a nebo alespoň špetku té uchvacující atmosféry, jakou měl dosud nepřekonaný Cuarónův Vězeň z Azkabanu. Šance na změnu je ovšem reálně mizivá, takže nezbývá než doufat, že na naší další schůzce si pokecáme o trochu líp, pane Yatesi! Tohle je prostě jen pohádka, která u mě propadla.

Ve třech čtvrtinách stopáže hudební propojení životních osudů, tentokrát bez klidného hlasu Aimee Mann, a na konci místo tisíců Bufo bufo řítících se střemhlav proti rozžhavenému asfaltu jen několik kousků olova do člověka, jenž hodlal změnit svět. A samozřejmě krutá pravda o tom, jak zapomínáme na vlastní dějiny. Živoucí důkaz, že forma Andersonovy skládačky se dá bez výrazné ztráty bodu napasovat na jakékoliv, třeba i politické téma. Už tak foneticky lahodné jméno režiséra získává teprve teď tu správnou metaforickou zvučnost.

"Kdykoli někam přijedu, kde jsem ještě nebyl, je to tam úplně stejný jako jinde." Taková jsou malá americká zklamání maďarského přistěhovalce Bély: nádherně černobílá, DiCillovým nově objeveným talentem nasnímaná a poklidně úsměvná bez náznaku nudy z mé strany. Po prvotním Jarmuschovském zklamání z Permanent Vacation tak trochu jako dětská náplast se zvířátky na hlubší bodnou ránu.

Jednoduchá komedie na pohodové odpoledne opepřená magickou Fanny Ardant, která svou úchvatnou a doufejme že i přirozenou ženskostí mezi těmi všemi vykroucenými homosexuály působí jako balzám na nepokřivenou duši. Mohla to být zábava v odkazu Klece bláznů, ale Pédale Douce si místy bohužel až moc hraje na citové drama. "A teď se půjdu schovat a kdo mě najde, tomu něco dám. A kdyby mě někdo nemohl najít, budu za dveřma."

Svěží tragikomická variace na téma partnerské nevěry založená na dobře známém příběhu o třech prasátkách, kterým se pomalu hroutí domečky. Hvězdičku dolů sráží na komedii vražedná stopáž a fakt, že se nestotožňuji s myšlenkou, že by papírové utěrky sály lépe. Jinak je v tomhle filmu tolik pravdy, že se často budete stydět sami za sebe.

Ujmout se historicky podložené události, jejíž komediální potenciál je už tak nemalý, a vystavět na ní šílenou komedii amerického střihu je jistě obdivuhodný záměr, finální sloučení se ale nepovedlo. Části melodramatické a reálné, u kterých si má člověk uvědomit, jaké peklo bylo žít v takové zemi, se s těmi oddechovými a komickými střídají skokově. Kdyby se prolínaly, mohlo to být alespoň černohumorné. Revoluce paní Ratcliffové bohatě vyplní deštivé odpoledne, jiné aspirace ale postrádá.

Těžce uchopitelné dílo. Můžete ho vnímat jako hraný a střihový dokument o bezdůvodném zabíjení ve jménu nesmyslných idejí, nebo prostě jen jako celovečerní videoklip podkreslující Brittenovo veledílo. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že obrazy, ač plné a silné, plní pouze podpůrnou funkci hudbě. Mnohdy až jevištně esteticky hraná část je pospojována archivními záběry z válečných konfliktů, ke konci jako by už Jarman vybíral jen ty nejsilnější výjevy. Obrazy tedy putují od nesmlouvavě tvrdého realismu až po surreálno. Celé tyto herecké a archivní celky pak propojují záběry z domácího videa typu Výpravy do Avebury a vzpomínky na rodný kraj, domov. Pokud se naladíte na správnou notu, budete svědky Jarmanovy fascinující originality, v jejíž péči Brittenova hudba a Owenovy geniální básně ožívají.

Na rok svého vzniku obdivuhodný film, silně erotická atmosféra je naprosto odzbrojující dokonce i dnes. Jak Haynesův Poison a Fassbinderův Querelle, tak samotný Genetův Un chant d'amour nesou společné znaky. Genetova mezitřídní přitažlivost (i zčernalý nehet dokáže u takových mužů vidět jako květ) se nejvíce projevuje právě tady. Ať už jde o vězně či námořníky, homoerotika jako by byla v této kastě samozřejmostí, milostné toužení jako by ani nešlo vyjádřit jinak. Nejerotičtější a nejdráždivější film jaký znám.

Sapirova Anténa je po delší době film, se kterým mám velký problém. Nedokážu přijít na důvod, proč jsem si po celou dobu projekce uvědomoval, že kdybych se zvedl a odešel z kina, nijak by mi to nevadilo. Pod krásnou a originální slupkou plnou aromatické silice se schovává unylá dužina obyčejného příběhu, jenž je poplatný naivitě některých jeho předloh a nedokáže zaujmout sám sebou, nýbrž jen formou, kterou je obklopen. Dokonce i všemi opěvovaná Sujatovichova hudba mi nepřišla nijak objevná a spíše bych ji nazval nepříjemně vtíravou. Anténu budu muset nechat s prozatímními třemi hvězdičkami řádně rozležet.