Atentát v Ambassadoru

Estevezova režie kupodivu není špatná. Zajímavě pracuje s herci, sem tam se mu povede natočit slušně vypjatou scénu. K tomu mu dopomáhá i velmi dobrá kamera Michaela Barretta, která jako by v některých scénách (např.rozhovor Sharon a Demi před zrcadlem) upadala (doslova!) do podobné deprese jako hrdinové. Estevez ale zklamává coby scénárista. Příběhy postav jsou přeci jen moc schematické, točí se kolem rasových problémů, LSD, války ve Vietnamu… Asi nejnezvyklejší je způsob jakým Estevez zachází se svými hlavními ženskými hvězdami, Sharon Stoneovou, Demi Mooreovou a Helen Huntovou. Všechny tu mají společné jedno – jsou neskrývaně zestárlé, unavené životem. Jsou ošklivé. Jejich tváře jsou rozryty vráskami, zakryty tunami make-upu nebo naopak jeho absence odkrývá četná nehvězdná místa. A není to jen věc make-upu, ony záměrně zdůrazňují všechny své nedostatky. Jako by se rozhodly využít své každodenní poznatky, ke kterým se zděšením přicházejí ráno před zrcadlem. Tahle stránka filmu se mi moc líbila, protože Estevez ukazuje únavu celé Ameriky na fyzickém rozkladu několika konkrétních jedinců, a ne pouze na jejich nefunkčních vztazích. Současná Amerika postrádá vůdce hlásajícího humanističtější myšlenky. USA by si nejprve mělo vyřešit vlastní problémy (mj.rasové), než bude zasahovat do politiky jiných států, a pokud se pro to rozhodne, tak jinak než válečnou cestou. I Estevez coby režisér často abdikuje na plynulý děj, a neváhá do příběhu vsazovat Kennedyho projevy z šedesátých let, které jsou natolik universální, že platí i v dnešní době. To je někdy na úkor tempa, ale dodává to filmu na mnohem větší naléhavosti. Je to také jeden z důvodů, proč na mě Bobby působil spíš jako vysoce nadprůměrný televizní film, než film určený přímo do kin. Bobby se nesnaží být „filmový“, vyprávět divákovi zajímavý příběh, ale přetlumočit mu 40 let staré myšlenky, které jsou stále platné, a v současnosti citelně chybí. (17.02.2007)

Emilio Estevez vrací ve velkém stylu a po 6-ti letech od svého posledního snímku s "bratrem" Charlie Sheenem, dokazuje, že jeho mistrovské dílo stálo za to čekání. Atentát v Ambassadoru je fantastickým snímkem ne o jednom člověku, ale o jedno době, v které žil, kterou poznamenal a kterou jistě tolik miloval i přes svou snahu ji změnit k obrazu svému. Fascinující podívaná, která je nám dopřána skrz známě hvězdy v malých rolích. Každý z nich je důležitý a výjimečný. Každý je hvězdou, ale propůjčil se k snímku, kterém nemůže být nikdo déle než 15 minut a to dokazuje jejich velikost. Ať je to Anthony Hopkins, Sharon Stone, Elijah Wood, Laurence Fishburne, Demi Moore nebo nádherná Lindsay Lohan. Všichni dodávají nezaměnitelný image tomuto snímku, z které čiší filmová krása a umění jednoduchými okamžiky okouzlit diváka, které ho zamrazí a zahřeje. O závěrečném projevu, který pronesl, svým dokonale mrazivým hlasem, Robert F. Kennedy nelze říct ani slovo, protože i ty největší superlativy by nevystihovaly ty slova a ten hlas... Povinnost pro každého, kdo si chce dokázat, že i v dnešní době jde natočit úchvatný snímek plný emocí o minulosti (současnosti, budoucnosti?). (06.11.2007)

Estevezův politický komentář událostí roku 1968 (a 2006) má neoddiskutovatelně vytříbené herecké obsazení. Navíc má každá z hvězd aspoň chvilku, aby se mohla předvést. Jenže těch postav je příliš, takže na většinu z nich máme jen málo času. Hyperkorektní autor dokonce neobsadil nikoho do role Roberta F. Kennedyho, který tu je vyzobaný z archivních záběrů. Československá novinářka nemá v příběhu prakticky žádný význam, takže tam pouze ruší. Navíc ji hraje jakási Ruska, což v politickém filmu jasně beru jako urážku. Mexičany a černochy v Americe urážet nesmějí, ale na nějaké zemičce na západ od Ruska jim nesejde. (13.07.2015)

Docela jsem měl chuť zajít do hotelu Ambassador a říci "Zrychlete to přátelé, zrychlete to." Jenže pak přišel konec a já byl pekelně rád, že to nikdo nezrychlil. Moje další chuť byla, že sem prostě zkopíruji řeč Roberta Francise Kennedyho, jenže by mě k tomu chyběla závěrečná obrazová část filmu, protože přesně tohle spojení společně s hudbou mělo v sobě obrovskou emocionální i myšlenkovou sílu. No a mám taky chuť se zde vyjádřit k hercům a to bez slůvka "jenže". Takže z pánské hvězdné pěchoty na mě udělal největší dojem Emilio Estevez a z dámské prvoligové herecké sestavy Sharon Stone. Teď už mám jen jedinou chuť, skončit tenhle komentář. (21.10.2007)

Sny, iluze, naděje. O to všechno během pár vteřin připravil Američany v kuchyni hotelu Ambassador Palestinec Sirhan Bishara Sirhan a pro neznalé historie podotýkám, že to nebyl kuchař.. Patriotismus je jako krev. V každém by měl proudit, ale když jej chce člověk ukázat, je vždycky lepší když kape, než stříká. V tomto ohledu Estevezův vysněný projekt nezklamal, nicméně jeho spleť osudů zrcadlící v osobních touhách obyčejných lidí politicko-sociální problémy (dobové i současné) neměla dostatek dechu k nějakému hlubšímu ponoru či plavbě v proudu nestrojených emocí. Bobbyho bych zařadil mezi Redfordovy kousky o křehkých liberálních ideálech, které vždycky hodlá pošlapat nějaký fundamentalista či pravičák z Texasu a jeho přilehlého okolí.. (15.01.2016)