Filmmaniak

Za vznikem komplexního dokumentu stojí (nedávný) šestidenní rozhovor s režisérem Williamem Friedkinem, který o Vymítači ďábla i o jeho realizaci nejenže zevrubně a zábavně vypráví, jako kdyby jej natáčel minulý týden, ale navíc neopomene zmínit leckteré fantastické historky z natáčení, filmařské postupy využívané při realizaci konkrétních scén, detailní rozebrání jednotlivých motivů a tvůrčích záměrů i to, že diváci mají tendenci ve filmu hledat víc, než bylo zamýšleno. Neuvěřitelná záplava informací za doprovodu mnohdy až překvapivě fascinujících obrazových materiálů (nejen z Vymítače). Pro filmové fanoušky absolutní labužnictví. Jen je nutně potřeba toho Vymítače ďábla vidět předem.

Anime o dospívající hudebnici, která se po třinácti letech shledá s bývalým přítelem své podstatně starší sestry. Vyhořelý a předčasně zestárlý muž se jí však zároveň zjevuje coby duch i ve své o třináct let mladší podobě, v jaké si ho pamatuje z dětství. Dramatický příběh s magickými, hudebními i romantickými prvky vyniká skvělou kresbou i motivy toho, jak se lidé časem mění. V hlavní roli pubertální naštvanost, láskyplné dilema, rodinná pouta a střet ambicí s realitou, která obírá člověka o dávné sny a představy. Vyprávění by ale bylo potřeba vystavět sevřeněji a neředit ho vedlejšími postavami a zbytečnými úkroky stranou (třeba k tematice městského financování). Několik emocionálně působivých scén z průběhu filmu tak rezonuje o dost víc než jednoduché finále, v němž i ta hudební rovina děje vyznívá do prázdna.

Z počátku hutné drama o shledání otce a syna po zhruba třiceti letech, stojící na premise, že z onoho otce se za ta léta stal nenávistný opilecký magor, z jehož srubu v divočině není moc kam utéct, se po zásadním zvratu asi v polovině příběhu přehoupne do jiného žánru, který s předchozím děním prakticky nesouvisí a navíc je poněkud bizarně rozkročen mezi napínavým thrillerem a ujetou černou komedií. Na papíře to mohlo vypadat zajímavě a zábavně, realizováno je to však neuspokojivě – nohy tomu podráží řada režijních i scenáristických přehmatů a zoufale necharismatický hlavní hrdina.

Romantický příběh o šestnáctiletém klukovi, který se v Tokiu po útěku z domova zamiluje do podobně staré osiřelé dívky, která umí na přání zastavit déšť a přivolat Slunce – ale pokaždé za to draze platí. Upřímně je to hrozně krásný film o síle lásky, touze po svobodě a o namáhavém protloukání se životem ve velkoměstě, které postupně mizí pod nánosy vody. Lze ho číst i v rovině metaforického komentáře k extrémním výkyvům počasí, jichž v poslední době přibývá. Jeho jedinou nevýhodou je, že opravdu hodně připomíná předchozí režisérovy filmy a zejména pak snímek Your Name, který byl navíc příběhově košatější, tajemnější a emocionálnější. Místy to skoro vypadá, jako by Makoto Šinkai chtěl svůj úspěch po předešlém hitu zopakovat, a tak použil znovu stejnou formuli (zamilovaná mladá dvojice, kterou spojí magická fantasy schopnost) a opět ji opentlil svými oblíbenými motivy (rušná metropole, déšť, vlaky, soundtrack, hrozící katastrofa, riziko osudové ztráty milované osoby) s předpokladem, že to bude fungovat stejně, a ono to samozřejmě funguje, akorát že výsledek je tentokrát o něco průhlednější, přímočařejší a dramatičnost musí dohánět uměle, nejčastěji přes různé honičky s policisty. Finále mohlo být klidně podstatně delší a překvapivější. I tak ale Šinkai znovu potvrzuje svou pozici mistra v práci s detaily a s poetickými obrazy, s dialogy, věrným zachycením prostředí i s vyprávěním, které umí čapnout za srdce na těch správných místech.

Sci-fi thriller o dvou záchranářích, kteří se v poslední době nachomýtli hned k několika případům souvisejícím s novou drogou, po jejímž užití se lidé propadají do jiných světů. Na atraktivní mysteriózní námět se pak nabalí ještě jeden klasický motiv sci-fi žánru, který snímek pozoruhodně kombinuje s emocionálním dramatem o kamarádském vztahu dvou hlavních hrdinů a jejich tíživých problémech a s akčními/hororovými pasážemi ve stylu za málo peněz hodně muziky. Klidně to mohlo dopadnout jako nějaké stupidní hollywoodské béčko, nicméně zručná režie, chytrý scénář (až na jednu berličku), skvělý Anthony Mackie (má podstatně víc prostoru než Dornan, škoda, že film jejich postavy nepropojuje ve vyprávění víc) a absence patosu dělají ze snímku impozantní autorský počin, který i navzdory přítomnosti několika klišé působí originálně a svěže.

Sociální drama o chudém klukovi, který se naivně zamiluje do spolužačky-zlatokopky, a aby si vydělal, přidá se k partě zlodějů benzinu. Poctivě režírovaný film sbírá body za přirozené herce, autenticky působící prostředí mexického zapadákova i dokumentárně laděnou kameru. Syrovému vyprávění s úderným závěrem sluší i určitá neučesanost a pozvolnost, vedlejší linie s policistou zas napomáhá jeho dramatické rovině a umocňuje socio-ekonomické sdělení filmu. Akorát to dost působí, jako kdyby kradení benzinu a potenciální riskování života nebylo až tak špatné a tak problematické jako snaha chodit s holkou, která svolí k rande jedině výměnou za nový iPhone, což ale asi záměrem filmu být nemělo.

Pokračování, o které se nikdo neprosil a ani nebylo proč a z čeho ho natočit, ale předchozí film vydělal velké peníze, a tak zkrátka vzniknout muselo. Příběh je jedna velká generická šablona, působící jako z prstu vycucaná kombinace nastavované kaše a produktu vytvořeného generátorem náhodných zápletek. Jednoduchost, obyčejnost a předvídatelnost děje se film snaží zakrýt digitálními triky, výpravou a barvitou vizuální stránkou - i v tomto ohledu však pouze naplňuje obvyklý líbivý standard, aniž by se pokusil o cokoli originálního či výrazněji nápaditého. Táhnou to profesionálně realizované povrchové aspekty snímku a místy i herci. Všechna ta snaha ale byla vynaložena do ledabylého a nezajímavého počinu, který existuje prakticky jen z povinnosti.

Navzdory lechtivému názvu a vzrušujícímu námětu o mladistvých zaměstnancích kina, kteří na počátku 90. let náhodou objeví prokletý filmový pás s pornografickým obsahem a jeho promítnutím vyvolají ženského sexuálního démona, jde o poměrně cudný a mravoučný komediální horor, jehož poselství spočívá v tom, že porno je zlo a že smilníkům hrozí brutální zdevastování pohlavních orgánů (což si v jedné scéně užijete zblízka). Mizerně napsané a otravné postavy hlavních hrdinů jsou členové křesťanské mládeže, kteří se při pohledu na hanbatý plakát div nekřižují, a film víc než na exploatačních výjevech stojí na jejich dialozích, které jsou však tupé, nevtipné, bezzubé a neschopné jakkoli podnětně využít nabízené dobové motivy, jako je přístup k pornografii v době před internetem a k homosexualitě jako k něčemu nepřirozenému. Nezábavný brak, který za těch pár vteřin nahých prsou vážně nestojí.

Nehorázně legrační společenská satira odehrávající se v pastelově barevném světě, kde všichni dospělí nosí rovnátka (na rozdíl od dětí, s nimiž je nakládáno jako s majetkem), jezdí v golfových vozících, jednají zcela mimózně a nápadně si závidí své domy, zahrady, bazény i potomky. Ve filmu se dá vysledovat příběhová linie jedné z hrdinek, která se po sérii špatných rozhodnutí marně pokusí vymanit z všeobjímající konformity, jinak ale snímek děj nemá a sestává spíš z tematicky propojených skečů, v nichž jsou nejrůznější všední situace a maloměšťácké stereotypy obohacované o netušené, absurdní a nonsensové pointy. Výsledkem je surrealistická přehlídka nápaditých epizodek, z nichž sice ne všechny dopadají na úrodnou půdu, leč úžasně hravá a k popukání jich je většina. Humor je nicméně subjektivní, takže se může samozřejmě snadno stát, že vám to hrubě nesedne.

Klasický horor se strašidelným domem, duchy a démonem, v němž hlavní hrdina – mladý muž, jehož trápí trauma z minulosti i nedostatek financí – vezme za vděk jednorázovým kšeftem jako strážce mrtvého člena židovské obce (což je součást tradice), aniž by tušil, jaké zlo se to na něj bude snažit z mrtvého těla přeskočit. Snímek po solidní expozici celkem rychle sklouzne do hororové rutiny a série standardních lekaček, která využívá židovské elementy jen sporadicky a povrchně a místo toho se upíná k laciným klišé. Napětí je budováno celkem hutně (ačkoli pouze v rámci jednotlivých scén), řada pasáží je patřičně mrazivá a košer kamera hezky pracuje s tmou, to ale vystačí sotva na mírný nadprůměr, oproti slibnému námětu až překvapivě generický a s příliš uspěchaným koncem.