Filmmaniak

Špatně vyprávěná historka s nesympatickým hlavním hrdinou, který se chová jako ten největší idiot a přitom každou chvíli vybleje v rámci častých voiceoverů nějaké nabubřelé, rádoby filozofické moudro. Děj je hloupý a "komediální" zápletky nefungují (za celou dobu jsem se zasmál dvakrát). Nejlepší postavou je kamarád hlavního hrdiny v podání Filipa Blažka, který je dobrákem od kosti. Protože kdybych se já měl trmácet autem z Prahy do Prachatic a zpátky a pak zase do Ostravy, kdykoli si hlavní hrdina zamane, tak bych se na to upřímně zvysoka vykašlal. Z řemeslného hlediska film není špatný, ale po obsahové stránce je příšerný.

Hlavní anti-hrdina Guy Pearce se žene post-apokalyptickou Austrálií za ukradeným vozem a pomáhá mu při tom psychicky chorý Robert Pattinson. Kdyby na začátku alespoň utrousil pár slov a vysvětlil, čím je to auto pro něj důležité, tak by celá zápletka okamžitě přestala existovat. Tempo je pomalé a ve filmu je děje sotva na hodinu, leč nějak se ho podařilo natáhnout téměř na dvojnásobek. Pattinsonova postava je charakterově mnohem zajímavější než ta Pearsonova a Pattinson dokonce i lépe hraje. Pearce se totiž celou dobu jen mračí a divák přemýšlí, proč dělá to, co dělá. Asi bych to nedoporučil ani fanouškům post-apa, protože kdyby se na začátku neobjevil titulek vysvětlující, že se film odehrává deset let po blíže neidentifikované katastrofě, tak by mi ani nedošlo, že má jít o post-apo.

Ročně v našich končinách vzniknou dva až tři filmy, které jsou opravdu dobré (hlavně v porovnání se zbytkem domácí produkce). Fair Play je jedním z nich. Silný příběh o bezmoci v dobách socialismu, o zastrašování, vydírání a manipulaci skrze nekompromisní režim, tu byl zpracován u mnohokrát, ale nikdy v souvislosti se sportovní tematikou. Režie je velmi přesná a čistá, nechybí smysl pro detail a propracované dialogy. Pochvalu si zaslouží i Judit Bárdos v hlavní roli talentované sportovkyně, Aňa Geislerová jako její maminka a Roman Luknár v roli přísného trenéra. Spokojenost.

Pseudo-dokument o upírech, který se vtipně strefuje do upírských stereotypů a úspěšně trhá bránice při chytrém parodování jejich životního stylu a každodenní rutiny. Moc se mi nestává, že bych se u nějakého filmu smál nahlas tak dlouho, že by mi ten smích plynule přešel do smíchu vyvolaného dalším vtipem. A když už se to podaří, tak to považuji za vzácnost. Zde se mi to stávalo každou chvíli, protože dobrých (a mnohdy i pěkně sofistikovaných) vtipů jsou tu desítky, ne-li stovky.

Téma přistěhovalců z východní Evropy žijících v USA by mohlo být klidně zpracované velmi zajímavě a poutavě, což ale není případ tohoto filmu. Hrdiny snímku jsou totiž zoufalci, kteří se celou dobu dopouštějí výhradně jen špatných rozhodnutí a činí tak své životy čím dál tím méně snesitelnými. Nejsou sympatičtí, a to, že jsou relativně dobře napsaní a dokonce i slušně zahraní, je moc nezachraňuje. Úroveň filmu nepozvedne ani satirická sebeparodie týkající se narážek na festivalové filmy a oceňované neherce a čím víc se film blíží ke konci, tím víc nudí. A vedlejší zápletka o muži, který touží stát se ženou, je sice dobře gradovaná, ale končí utnutá bez jakéhokoli vyvrcholení.

Dokument se silnou tématikou, ve kterém demonstrace a protesty proti vládě sjednotily tři největší turecké fotbalové kluby, mezi nimiž kdykoli jindy panuje silná nevraživost, neřkuli upřímná nenávist. Odvážné záběry z demonstrací a z fotbalových tribun, kde nechybí fanouškovské skandování, policejní zásahy a slzný plyn, dokáží zhruba do půlky strhovat, avšak v polovině druhé už neustálým opakováním těch samých hesel a tematicky velmi podobných scén ztrácí na působivosti a jsou trochu na jedno brdo. Nicméně dokument je to velmi zdařilý, poučný a poutavý.

Když víte, co od Pálfiho čekat (např. pokud jste viděli Taxidermii), tak vás Volný pád ničím moc nepřekvapí. Odehraje se v něm sedmero bizarních příběhů, které komediálně-satirickým způsobem poukazují na patologické jevy a nešvary v lidské společnosti, ale vyloženě zábavné jsou asi jen tři z nich. Většina z nich končí ujetou pointou přesně v Pálfiho fantazijním stylu, který asi může některé útlocitnější diváky (a především divačky) šokovat, zatímco u jiných bude spouštěčem smíchu, ale polovinu těch point zapomenete, jakmile odejdete z kina. Elektronická hudba super.

Libovka! Za čtyřicet let neztratil původní Texaský masakr motorovou pilou nic ze své působivosti a baví od začátku do konce. Brutálně přímočará podívaná, úderná jako prase a perfektně gradující. Až jsem se podivil, že to skončilo tak rychle.

Neobyčejný film, chytrá metafora životního cyklu a okouzlující story k tomu (i když trochu moc rozvleklá). Oba představitelé hlavních rolí jsou vybráni naprosto ukázkově a vydržel bych se na ně dlouho dívat, i kdyby byli třeba jen na fotce. Na opravdu minimálním prostoru toho George Ovashvili rozehrává neuvěřitelně mnoho, i když příběh, který vypráví, je v podstatě minimalistický (avšak pro hrdiny filmu je tím nejdůležitějším na celém světě). Nádherná kamera a působivá (až omamná) režie umě dávkující tempo a vůbec celá ta myšlenka, na které je to vystavěno, činí pro mě Kukuřičný ostrov jedním z favoritů na hlavní cenu karlovarského festivalu (2014).

Nezávislý snímek, odrážející duši představitele hlavní role, lidskou existenci, víru v Boha a ospalou atmosféru Memphisu. Moc se tam nezpívá, nic moc se tam neděje, tempo je uspávací/hypnotické, kamera nevynalézavá a jediné, co opravdu oceníte, jsou autentičtí neherci, kteří jsou místy vyloženě cool (hlavně tím, jak se vyjadřují). Nejlepší jsou asi dvě až tři historky s filozofickou myšlenkou, které ve filmu zaznějí, mimo jiné na téma "udělal jsem se do hlíny" a "našel jsem kudlu zabodnutou ve svý hrudi" (což není nadsázka, ve skutečnosti v nich vážně vězí hluboké poselství a ještě k tomu jsou zábavné). O zbytku filmu se to samé ale bohužel říct nedá. Štěstí, že má jenom 80 minut.