Filmmaniak

Hřejivé sladkobolné lidské drama se skvělou izraelskou hudbou. Nevzrušivý, takřka bezkonfliktní a pomalu plynoucí děj oživují neobvyklé lokální motivy, jako třeba otázka ortodoxního náboženství a téma společenských poměrů v Izraeli, a také hodně pomáhá, že je to opravdu moc dobře zahrané a natočené.

První půlhodina se zdlouhavou svatbou selhává v představení všech zhruba patnácti zásadních postav a vztahů mezi nimi (které vám začnou pomalu docházet až v pozdějším průběhu) a pak rozehrává příběh s únosem, který připomíná nějakou detektivku od Agathy Christie, ale bez detektiva. Ve zbytku filmu se spíš řeší rodinné vazby a dávné křivdy než aby se vyšetřovalo, avšak neznalost totožnosti únosců do toho alespoň přináší prvek napětí a nejistoty. Díky kvalitním hercům to není špatné, ale kvalitativně je to na úplně jiné úrovni než režisérovy předchozí íránské filmy.

Mírně úsměvná nenáročná komedie, jejímž hlavním nepřítelem je málo humoru a přehnaná délka. Příběh je taková bazénová variace na Do naha s poselstvím, že sportovní úspěch vyřeší všechny vaše problémy, akorát tedy podstatně hůř napsaná a režírovaná. Úvodní hodinová expozice (než se začne pořádně trénovat) je hrozně úmorná a metafory točící se kolem koleček a čtverců jdou zcela mimo. Efektních závěrečných 15 minut je docela uspokojivým vykoupením za tu bídu předtím, ale zas je divné, že plavci předvádějí choreografii, kterou jste je nikdy předtím neviděli trénovat.

Zajímavý pohled do zákulisí zejména Putinovy kandidatury a průběhu voleb a do soukromí Borise Jelcina, samotné záznamy z období prvního roku Putinovy vlády totiž už nejsou tak výmluvné a hlavně jsou zdrženlivě mělké - včetně momentů, kdy se Putin baví s režisérem a mluví přitom přímo na kameru. Dokument se od začátku prezentuje jako protiputinovský, stejně se v něm ale pochopitelně objevuje jen to, co Putin dovolil filmařům natáčet.

Zmatený, špatně vyprávěný a neuvěřitelně nekonzistentní blábol bez děje. Je to po všech stránkách od režie a hereckých výkonů až po katastrofální střih a dialogy nepodařené tak epickým způsobem, že se to možná dá doporučit jako bizarní zajímavost, ale jinak těžko. Asi jen pět vtipů je relativně slušných a veškerý zbytek humoru se míjí účinkem natolik, že mnohdy ani není zřejmé, v čem měl ten humor spočívat. Nemůžu se ani pořádně rozhodnout, co označit za pomyslnou třešničku na téhle nesmyslné žumpě - jestli rádoby kovbojsky stylizovaného vypravěče, příšernou angličtinu všech protagonistů, nebo raději závěrečný zvrat, který sice staví veškeré předchozí dění na hlavu, ale protože na něj žádná z postav nereaguje, tak je nakonec takřka bez povšimnutí zameten pod koberec.

Námět pozoruhodný a první půlhodina utíká ještě překvapivě svižně, pak se ale děj zcela zastaví, začne se motat v kruhu a hlavně přestane k čemukoli směřovat, snad jen kromě nevzrušivé snahy hlavního hrdiny vymanit se z podvodnické rutiny, do níž ho jeho okolí zatáhlo. Jeden dobrý nápad roztažený na devadesát minut a bez pointy.

Sledovat filmy Gaspara Noého je jako objevovat nové formy komunikace. Úvodní taneční scéna je hypnotická dokonalost a čistá extáze, všechno ostatní je hlavně o tom, kam až jste ochotni zajít a kam až sahá vaše divácká výdrž. Velkolepá kameramanská show a epileptická choreografie za doprovodu techna na tripu aneb Noé ví, jak umíchat sangríu na míru. Posbíral své nejčastější trademarky, rozsypal je na tanečním mejdanu a cíleně tak stvořil halucinogenní apokalypsu s nulovým dějem, ale maximální efektností. Divoká a dravá experimentální jízda, neuvěřitelně progresivní a zároveň narcisticky pohroužená sama do sebe, ale tak co jiného taky od Noého čekat.

Banální film o dospívání, jehož jediná zápletka je založená na zveličování úplné prkotiny. V náznacích lze z filmu vyčíst i reflexi společenských poměrů v Dominikánské republice, všechno ostatní je ale bohužel hrozně nevýrazné a podprůměrné.

Minimalistický filmeček sympatického charakteru, odehrávající se ve dvou a půl prostředích a sledující vtipně pravdivé šarvátky jedné zábavné rodinky, v jejíž společnosti si kdekdo jistě vzpomene na svou vlastní rodinu (babička v podání Jany Synkové nejvíc válí). Ze života odkoukané situace doplňuje takřka mystický a symbolický závěr a skvělé herecké obsazení táhne film i tam, kde dialogy nestačí a humor i děj trošku váznou - některé motivy nejsou uceleně dořešené (třeba vztah syna se slovenskou přítelkyní) a ne všem postavám je věnována stejná péče (např. tatínek a dědeček téměř nedostanou šanci se projevit a postava dceřina německého přítele existuje zřejmě jen proto, aby bylo komu vysvětlovat, v čem spočívá fenomén českého chataření). Jinak je to ale příjemná nezávazná zábava.

Argentinská rodinka vyrazí na dovolenou do Brazílie a tam... se nic nestane. Tedy, trošku se tam začne míchat se vztahy (oba rodiče mají volné manželství, takže maminku začne balit brazilský pan domácí, jeho ex-manželka zase omámí tatínka, dcera si začne se synem pana domácího a syn na polovinu filmu zmizí, aby nedělal zbytečně křoví), ale na konci je stejně zachován status quo. Byla by to příjemná oddechovka, kdyby v ní kromě toho moře a prosluněných pláží byl i nějaký zajímavější děj, vyhrocenější konflikty nebo aspoň humor. Bohužel tam není nic z toho.