Filmmaniak

V ponurém dramatu herecky exceluje Nikolaj Coster-Waldau coby pojišťovák s nádorem v mozku, jemuž v sebevraždě brání akorát myšlenka na milující manželku (a také to, že mu do každého pokusu o zabití vždycky zrovna něco vleze). Aby mohl odejít ze světa v klidu, rozhodne se vydat do horského hotelu specializovaného na asistované sebevraždy svých hostů, o němž se náhodou dozví, a v němž hotelový personál pečuje o blaho klientů, podává jim halucinogenní čaj a vůbec se jim snaží celý ten umrtvovací proces co nejvíce zpříjemnit. Divák ale na příjemné pocity nemůže ani pomyslet – postavami filmu jsou bezradní, depresivní a psychicky zlomení jedinci, pochybující o svém rozhodnutí, nelineárně vyprávěný příběh má silně pohřební atmosféru a obraz je věčně šedivý a zamlžený. Kromě toho ale film už nenabízí nic dalšího a podobně jako jeho hlavní hrdina nemá příliš jasno v tom, co by si měl sám se sebou počít. K debatám o morálních aspektech sebevraždy kupodivu prakticky nevybízí, graduje neuvěřitelně pomalu a přes různé znepokojivé náznaky se nakonec dopracuje téměř až do žánru thrilleru. Nicméně ani to mu příliš nepomůže, protože nakousnuté zvraty už nikdy nedokousne a namísto poměrně uspokojivé pointy (která se celou dobu nabízela) doklopýtá jen k neurčitému a interpretačně otevřenému závěru.

Kvality snímku Paradise Hills spočívají v tom, že jej lze číst jako feministickou historku o tom, jak se několik mladých žen pokusí o útěk z luxusní ostrovní léčebny (kam je poslali příbuzní, aby je připravili o jejich individualitu), aniž by k tomu potřebovaly mužské zachránce. Také jde o film, jenž má na celovečerní debut překvapivě výraznou a pozoruhodnou obrazovou složku, připomínající směsici Tima Burtona a Tarsema Singha, od bohaté trikové výpravy a všemi barvami hýřících lokací až po okázalé kostýmy. Tyto přednosti však nejsou vyváženy ani po stránce scenáristické (velmi jednoduchý děj a ploché až hloupé dialogy), ani z hlediska hereckých výkonů, které variují od zmatených (Emma Roberts) po zcela bezradné (Milla Jovovich), a bohužel ani v malátné režii, jenž se příliš opírá o vizuální pozlátko, avšak ve vyprávění selhává od začátku do konce.

Pokud by Kingova knižní předloha byla kulinářská specialita, tak film To Kapitola 2 by byl eintopf ukuchtěný ze stejných surovin. Nechutná vyloženě špatně, ale ke gastronomickému zážitku má daleko. Zatímco první část To byla solidní rozehrávkou příběhu o dospívání s přiměřeně strašidelnou hororovou rovinou, tak její druhá část působí spíš jako hororová komedie, kterou ani její tvůrci neberou vážně a mají potřebu veškeré její serióznější a strašidelné momenty soustavně shazovat komickými vsuvkami a jinými zcizujícími prostředky (filmové citace, nevhodně zvolená hudba). Schematický příběh trpí celou řadou dramaturgických nedostatků, hororové scény jsou často legrační až parodické a samotné To vybízí spíš k smíchu než ke zděšení. Jde o průměrnou žánrovou rutinu, která po svém předchůdci recykluje motivy nostalgického dětství a přátelské pospolitosti, budování napětí nahrazuje bafáním, lekáním a digitálními bubáky a kromě solidních hereckých výkonů a pár pozoruhodně realizovaných scén bohužel nepřichází s ničím dalším, co by stálo za pochvalu. Opět se tudíž nabízí otázka, zda by nestálo za to zpracovat To spíše v podobě výpravného seriálu, který by mohl být na rozdíl od filmů skutečně nekompromisní, příběhově obšírnější a invenčnější v práci s napětím a psychologií strachu.

V seriálových počinech scenáristy Petra Kolečka alespoň často figuruje Jan Prušinovský coby tvůrčí autorita revidující jeho scénáře a dodávající jim dramaturgicky pevnější a věrohodnější tvar, zatímco v Kolečkově filmové tvorbě tato autorita znatelně chybí a výsledkem je mnohdy nevtipný, sexistický a hloupý blábol (viz též Bajkeři či Padesátka). Komedie Přes prsty není výjimkou, přičemž Kolečko ji i režíroval (což původně nebylo v plánu, šlo o nouzové řešení) a ku prospěchu věci to není. Děj filmu je otřesný a šovinistický a kromě toho má snímek zásadní problémy i s vypravěčským tempem, nepřesvědčivými dialogy, prkennou a neobratnou realizací mnohých scén i s křečovitou či v lepším případě rozpačitou prací s humorem. Ženy tu hrají roli iracionálně uvažujících fyzických objektů určených zejména pro vizuální a sexuální potěchu, a to včetně dvojice hlavních hrdinek, které jsou předurčeny skončit v posteli i s chlapem, kterého ještě před pár hodinami považovaly za starého, odporného úchyla (ale pak se pousmály jeho poznámce týkající se jejich pozadí). Muži se chovají jako hovada, ale nejsou za to nijak postihováni ani káráni, ženy jim i tak bez okolků podléhají a každou špatnost okamžitě odpouštějí. Langmajerova postava je vykreslena jako zkušený svůdník, který nakonec udolá každou, aniž by se musel nějak moc snažit, ale přitom jde zároveň o zhuleného manipulativního povaleče, který bez vyžádání předvádí své přirození na veřejnosti a je přesvědčen, že s ženami spí pro jejich vlastní dobro. Když se pak žena ohradí, je to považováno za hysteričnost a přehnanou reakci (viz bizarní scéna, v níž je naštvané hrdince nabídnuta sklenice džusu a ona ji, protože je volejbalistka, namísto afektovaného shození ze stolu rozplácne dlaní, takže si pořeže šlachy). K příjemné letní oddychové zábavě to má daleko.

Ambiciózní a společensky angažovaný snímek, pojednávající o nebezpečí rostoucího extrémismu a o tom, že příslušníci určitých etnik by se neměli strkat do jednoho pytle a že každé násilné řešení vyplodí jen další násilí navíc, začíná jako drama o mladíkovi, jenž se ve snaze ochránit svou rodinu přidá ke skupině arabských radikalistů, a pokračuje jako politický thriller o strachu a nenávisti ve společnosti a o oportunistických politicích, kteří obojího populisticky zneužívají ve svůj prospěch. Ideově aktuální snímek lze pochválit za práci s důležitým námětem a přesně mířeným poselstvím, celkově jej však sráží průměrná režie, příliš pozvolné tempo a nedostatečně vtahující a zjednodušená realizace.

Divácky vděčný portrét věnovaný tvorbě Jiřího Suchého sestává převážně z jeho vyprávění a vzpomínání a z četných ukázek jeho díla, od starších věcí, které skládal společně s Jiřím Šlitrem, po současnější počiny z nedávné doby. Informacemi naditému průřezu Suchého více než šedesátiletou hudební, pěveckou a písničkářskou kariérou nechybí odpovídající dobový kontext, velké množství archivních záznamů i nově natočený materiál, v němž se Jiří Suchý navzdory svému věku jeví jako neustále vtipkující a stále nevídaně tvořivý a pracovitý čipera s dobrou náladou a jasnou myslí, což jen posiluje obdiv k němu. Úplně základní fakta snímek záměrně vynechává, ideálními diváky jsou proto ti, co Jiřího Suchého a alespoň některé jeho písničky už znají, mají ho rádi a chtějí se o něm dozvědět víc.

Subtilní, intimní a jemný film o síle mateřství a o proměňujícím se vztahu dvou silných žen, jež v nelehkých podmínkách zakrývají své utrpení vytrvalou pracovitostí a navzájem si vypomohou k pozitivnějším vyhlídkám na vlastní budoucnost, vyniká hereckými výkony hereček v hlavních rolích, pevně uchopenou režií a citlivým vnímáním detailů. Dějově jde však pouze o jednoduchou a nedramatickou charakterovou studii, která plyne pozvolně a prakticky bezkonfliktně až k utlumenému emocionálnímu finále (vrcholícímu dlouhou pasáží věnovanou hrdinčinu souboji s mateřskými city, které si odmítá připustit, ale je jimi nakonec přemožena), jehož síla je v závěru již poněkud ředěna zdlouhavým oddalováním nevyhnutelného.

Snímek obsahuje spoustu nadějně rozehraných motivů, skvěle napsané postavy, jež mezi sebou mají věrohodnou interakci charakteristickou pro lidi, kteří spolu neumějí správně komunikovat, i několik hezky budovaných absurdně-komických scén, leč příběhově končí pouze u letmého nadhozu, jemuž zásadně chybí důslednější gradace, větší sevřenost a silnější vypointovanost.

Divácky náročný snímek s duchařskou tematikou prošpikovaným příběhem o obyvatelích zapadlé kanadské vesnice, kteří se vyrovnávají se sebevraždou dvacetiletého chlapce, stojí na působivých (nicméně velmi skromných a strohých) obrazech a na vykreslení skomírající komunity na odloučeném zamrzlém venkově. Ta se sice nazývá soudržnou a pospolitou, leč ve skutečnosti ji v depresivní lokaci, kde mají své místo spíš mrtví než živí, drží jen poslední zbytky vůle. Poté, co pro rodinu pozůstalých, truchlících nad tragickou událostí, ztratí vnímání času význam, se vesnice sice opravdu počne zaplňovat duchy a film začne pracovat s určitým napětím, přesto však od tohoto křehkého a nenápadného snímku o určitých formách strachu a o překonávání smutku ze ztráty nemá cenu čekat horor - jde spíš o jednoduchý myšlenkový koncept, převedený do vizuální metaforické podoby.

Spíš thriller s hororovými prvky, nikoli horor. Slibně rozehraná psychologická historka odehrávající se na pomezí skutečnosti, snů a halucinací trpí pomalým rozjezdem, po němž následuje postupně gradující hra s očekáváním, navnazující na nějaký úderný mysteriózní/hororový závěr. Finální rozuzlení je však překvapivě racionální a ukotvené v realitě, čímž vrhá stín pochybnosti na četné náhody a nepravděpodobné okamžiky, k nimž v průběhu snímku došlo, a které jeho hrdinům hrály do karet. Film rozhodně zaujme atmosférou, hereckými výkony a budováním pochyb a nejistoty, jeho pointa však není dostatečně uspokojivá, aby vykoupila to čekání na ni.