Filmmaniak

Po technické stránce nesmírně pečlivě a do detailu propracovaný film se silným námětem i působivým průběhem, jehož největší problém však spočívá v úplném základu - v nevěrohodnosti výchozí situace. Těžko věřit tomu, že by se investigativní novinářka pokusila infiltrovat ISIS jen tak z fleku, s nulovou přípravou a bez základní orientace v problematice Islámského státu, myslet si, že jí to projde, a ještě se navíc do celé té věci tak emocionálně zaangažovat. Druhá věc je, že zkušený terorista, který převáží z Evropy do Sýrie několik dívek týdně, okamžitě neprokoukne naivní holku se zcela evidentně nově založeným facebookovým profilem a prázdnou pracovní plochou počítače, kde není nic než obrázek s čerstvě staženou tapetou té plochy.

Dokumentární formou natáčený snímek na hraně hraného filmu a dokumentární rekonstrukce o lidech, kteří kvůli různým formám psychických blokací nejsou schopni prožívat intimitu, sexualitu a pomalu ani obyčejný fyzický dotek, aniž by se obešli bez terapeutických sezení a rad "profesionálů" (ať už jde o psychoterapeuty, prostituty nebo transvestity). Celý film je hrozně povrchní dvouhodinová terapie s poselstvím, že ve světě sexuality neexistuje nic jako úchylka, fetiš nebo odklon od standardu, zkrátka že všechno by mělo být považováno za normální, a to včetně nočních swing/bdsm klubů, které jsou ale přitom kontraproduktivně natáčeny hrozně naivně a klišovitě tak, aby působily prvoplánově odpudivě. Výsostně umělecky nasnímaný film plný nahých těch se zaobírá emocionální cestou svých hrdinů k vnitřní otevřenosti, nicméně všechno, co z jejich úst zazní, má pro diváka nulovou výpovědní hodnotu, protože se všichni jen rýpou sami v sobě a ve svých pocitech, ale jejich auto-reflexe není podrobena žádné smysluplné analýze.

Komediální génius Williams si nemohl zasloužit lepší filmový portrét, překvapivě obsáhlý, ucelený a věnující se jeho pracovním i soukromým činnostem napříč celým jeho životem. Vynikající střihová práce, dělaná zcela evidentně s láskou a úctou, doprovázená dobře vybranými Williamsovými kolegy, přáteli i rodinnými příslušníky. Místy film sice stojí příliš dlouho na místě a zbytečně nahání čas ukazováním dalších a dalších fotografií s Robinovým sympatickým obličejem, na druhou stranu záznamy z jeho komediálních vystoupení a filmů se prakticky nemají jak omrzet (a místy jde o vskutku unikátní záběry). Na konci se režisérka pochopitelně neubránila troše smutku, ale i tak pojala závěr velmi citlivě a bez tlačení na pilu. Málokdy se stává, abych se u dokumentu tak často smál nahlas. Věčná škoda velkého Herce.

Příjemně svižná povídková komedie, jejíž jednotlivé volně provázané příběhy mají solidní základ v dobře vybudovaných situacích a dokonce i konzistentně gradují, ale ne vždy jsou dovedeny k uspokojivé pointě. Ve výsledku zábavný mix bavící legračními událostmi nasáklými stresem a pozvolně stupňovaným tlakem.

Adam Sedlák válcuje českou kinematografii s precizně vysoustruženým filmem evropské úrovně. Perfektně gradující drama/thriller/horor s jasnou uměleckou vizí i originálním a promyšleným konceptem vyniká i výbornou hudební složkou, která dělá z filmu ještě mnohem dravější jízdu než pevně uchopená režie, silné herecké výkony a pozvolné tempo vyprávění, trýznivě intenzivní jako celodenní jízda na kole po noci strávené v kyslíkovém stanu. Škoda, že to nepokračovalo ještě dál a ještě drsněji.

Vizuálně Pawlikowski exceluje ještě víc než v oscarové Idě, po níž si zopakoval černobílý obraz i poměr stran, a přinejmenším v první půlhodině jeho snímek dokáže učarovat dravou a dynamickou režií i příběhem lidového pěvecko-tanečního sboru, který se musí podvolovat přáním režimu. Na něj navazující hlavní dějová rovina, melodrama o dvou nesympatických hlavních hrdinech, kteří by hrozně moc chtěli být spolu, ale dělají přitom všechno proto, aby spolu být nemohli, se však omrzí rychleji než dokolečka omílaný popěvek ojojoj.

Rodinný film byl mnohem větší hardcore art, Všechno bude je oproti tomu velice divácká a uvolněná road movie o svobodě a volnosti, avšak se zjevnou sociální rovinou a s motivy chlapeckého dospívání. Ze začátku je poměrně těžké se na film naladit, neb jeho hlavními hrdiny je dvojice náctiletých chuligánů, kteří si pod tou svobodou představují hlavně krádeže aut, útěky z domova, střílení po autech z airsoftové pušky a pohrdání autoritami, což film přiživuje tím, že prezentuje dospělé postavy jako nedbalé a nezodpovědné jedince nebo jako nedůvěryhodné podrazáky. Postupem času se ale do příběhu a jeho postav nakonec vcítit lze, hlavně díky konstantně dávkovanému lehkému humoru a maximálně přirozeným hereckým výkonům hlavních protagonistů. Svoboda a uvolněnost každopádně prosákly i do struktury filmu a některých konkrétních dějových aspektů, které působí velmi neučesaně, ať už se jedná o rozdělení příběhu do dvou na přeskáčku vyprávěných časových rovin nebo třeba o způsob jakým je z policejní stanice "odklizen" na většinu filmu jeden ze strážníků.

Žánrově rozháraný film, který každou chvíli rozehraje nějaké zajímavé téma, ale záhy ho nahradí jiným nebo ho smete ze stolu nějakým dějovým zvratem, aniž by ho stihl pořádně využít - z čehož na druhou stranu vyplývá alespoň příjemná nepředvídatelnost příběhu. Horor je to velice nestandardní, přestože nezapře kořeny v žánrové klasice a tradičních motivech - spíš jde ale o horor společensko-sociální, který po devadesát procent stopáže ani jako horor nepůsobí a dokonce tak ani většinou není natáčen. Možná i proto pak působí některé jeho čistě hororové či krvavé scény nechtěně směšně, byť v kontextu všeho okolo jsou vlastně zároveň ohromně působivé. Tempo vyprávění je navíc řádně rozvleklé a film se s přibývajícím časem pokouší načít čím dál tím víc různých myšlenek, ne každou ale dokáže dovést k uspokojivému završení. Pár scén se nicméně zaryje do paměti snadno a na dlouho.

Pozoruhodný observační dokument o jedné konkrétní události, které ale nepřináší příliš mnoho nového těm, kteří se vyznají v českém společenském a politickém kontextu - a ironicky kdo se nevyzná, ten se bude ve filmu jen horkotěžko orientovat. Zůstává úsměvná exkurze po vypjatých pracovištích České televize a redakce Hospodářských novin, zajímavá ukazováním toho, jak to v těchto médiích obvykle funguje (a jací lidé tam pracují a jak spolu mluví - i když jejich jména a pracovní funkce se dozvíte až úplně na konci). Lehkým humorem prodchnuté svědectví o nelehké práci novinářů, poťouchlosti pana prezidenta a lidovém ironizování českého politického bizáru.

Věčná škoda, že to Gilliamovi nevyšlo hned napoprvé, protože vidět po osmnácti letech nadějí tenhle rozbředlý spletenec promarněných šancí, který ještě na začátku dokáže slibně navnadit, ale pak se pozvolna rozpadne do kolotoče donquijotských motivů naskládaných přes sebe bez ladu a skladu, lze za úspěšné završení čtvrt století trvajícího projektu považovat jen stěží. Gilliam úžasně hravě stylizuje hlavního hrdinu v podání Adama Drivera do alternativní verze sebe sama - režiséra prokletého vlastními kreativními touhami a nároky, který postupně přichází o rozum a sám se stává Donem Quijotem, marně bojujícím proti větrným mlýnům - ale přitom tuhle metaforu není schopen obestavět koherentním příběhem a dát svým bezesporu originálním, extravagantním a barvitým vizím nějaký nosný základ. Všechno se tu děje bez jakékoli kauzality či jasného směřování k něčemu, dialogy mají málokdy tah a výsledkem je dadaisticko-surrealistický blázinec, v němž z nějakého důvodu hrají podstatnou roli i muslimové a ruská vodka. Tradičně dobrý Adam Driver s roztomile rozverným Jonathanem Prycem to zachraňují jen tehdy, když se po nich nechce groteskové padání a křepčení. Nejlepší pasáže jsou v první půlhodině a pak kdykoli, když se zablesknou ozvěny původně natočeného materiálu (tři obři v závěru) nebo meta-vtípky odkazující na natáčení zachycené ve Ztracen v La Mancha (Japonci na place, svádění problémů na zásah vyšší moci). Gilliam býval obětí okolností, jeho film je teď obětí jeho vlastní bezbřehé tvořivosti. Kdo že je ten muž, který zabil Dona Quijota? Bohužel ten samý, co ho i stvořil.