Filmmaniak

Komedie pro ženy, která ženám podsouvá, že nejsou krásné nebo žádoucí jen proto, že nevypadají jako supermodelky na obálkách pánských magazínů. Místo toho, aby snímek bojoval proti institucionalizovanému ideálu krásy a předával divačkám sdělení, že na povrchním vzhledu až tolik nezáleží, tak jim říká pravý opak. Nejprve jim vsune myšlenku, že by se měly cítit špatně, pokud vypadají alespoň trochu podobně jako hlavní hrdinka (přičemž ale Amy Schumer rozhodně není nějaká ošklivka), a pak je zahrne situacemi, v nichž je opakovaně prezentováno, že každá žena, která nevypadá jako modelka z reklamy, je tlustá a ošklivá. Vrcholem je závěr, v němž hlavní hrdinka sice má motivační proslov před spoustou jiných žen o tom, že všechny ženy jsou krásné takové, jaké jsou, ale má ho jen kvůli tomu, aby tím udělala reklamu nové sérii cenově dostupné kosmetiky. Ani to na komedii není moc vtipné - bodejť by ne, když veškerý děj je založen na jednom jediném vtipu. Delší recenze ZDE.

Scéna s lidsky kňučícím "medvědem" a psychopatický záznam s řezáním břicha jsou top momenty v tomhle přeplácaném a rozbředlém sci-fi béčku, které první dvě třetiny ještě jakžtakž budí zvědavost, ale ve výsledku se utápí v neuspokojivém mysteriózním blafu slátaném z motivů, z nichž polovina je úplně plochá a nikam nevede a ta druhá polovina je sice zajímavá hodně, ale v závěru kulminuje do hrdinčina nicneříkajícího "nevím".

Na biblické drama překvapivě komornímu a záměrně neepickému filmu sluší skromná šedivá barevná stylizace i takřka meditativní tempo vyprávění, snaha o zachycení všeobecně známého příběhu Ježíše Krista z pohledu Máří Magdalény se však ukazuje být neefektivní. Osobní linie věnovaná hlavní hrdince je totiž ukončena prakticky po půlhodině a brutálně převálcována linií s Ježíšem a jeho apoštoly, kteří se okamžitě dostanou do středu pozornosti, přičemž Máří je upozaděna do role vypomáhajícího doprovodu a znovu se dostane pořádně ke slovu až na úplném konci, když jako jediná pochopí Ježíšovy metafory. Příběh samotného Ježíše je pak nutně osekán o zásadní části, u nichž Máří nebyla osobně přítomna, a film je tím pádem ochuzen u řady scén o kontext. Film zcela rezignuje na jakoukoli dramatičnost a snahu působit na diváka emocionálně, jeho scény jsou zoufale neintenzivní a chybí i jakékoli vyvrcholení, byť by se nabízelo třeba ve scénách Ježíšova ukřižování – které je ale odbyto příliš rychle a stroze. Těžiště filmu ani zdaleka nestojí na vyprávění známého příběhu novýma očima, nýbrž na rozkrývání ideologie jednotlivých postav - přitom ale jeho práce s postavami je příliš povrchní a jeho myšlenkové sdělení, jdoucí ruku v ruce s Ježíšovým učením o míru v srdci, lásce a odpuštění, zas příliš triviální. Máří Magdaléna je načrtnuta jednoduše a i její motivace jsou prosté, oproti tomu Ježíš je postavou natolik komplexní a složitou, že snímek v jejím dostatečném vykreslení selhává (a hodně to zachraňují Phoenixovy herecké kreace, díky nimž Ježíš působí vedle Máří Magdalény s poněkud tuhým projevem Rooney Mara alespoň trochu jako trojrozměrná postava). Příběh Ježíše Krista je přitom nadčasový a nesmírně silný, nicméně tohle podání je mdlé a neživotné. Delší recenze ZDE.

Ve světle českých komedií typu Strašidla nebo Padesátka, v nichž je motiv znásilnění nechutně a amorálně využíván coby zdroj nevkusného humoru, je nutno zdůraznit důležitost toho, že v současné domácí kinematografii existuje i takový snímek, který se traumatem žen ze znásilnění zabývá zcela seriózně a psychologicky. Ke cti mu slouží věrohodní herci ztvárňující převážně výrazně nesympatické postavy, silná atmosféra podtržená nevábným prostředím ústavu i kamerou malující depresivní chladné obrazy a několik emocionálně působivých scén. Ne až tak působivý je však samotný děj, způsob jeho vyprávění a vykreslení konkrétních klíčových situací. Diskutabilní nevěrohodnost úvodního aktu znásilnění nevyplývá nutně z toho, že při něm dívka na svou obranu nekřičí, nýbrž že si násilník vybere k onomu činu mimořádně riskantní okamžik, v němž by eventuálně mohl být snadno prozrazen. Že hlavní hrdinka mlčí o svém napadení je ospravedlnitelné možnými obavami ze zahanbení, leč film se tímhle zabývá příliš povrchně, neb nenechává hrdinku mluvit ani o svých pocitech. V závěru dotyčná sice tvrdí, že nechce být považována za oběť, nicméně snímek samotný ji jako oběť prezentuje devadesát procent stopáže, takže ani nemůže být vnímána jinak. Z filmu to skoro vypadá, jako by oběti znásilnění neměly jinou možnost než se zcela psychicky zhroutit a stát se trvale utrápenými troskami toužícími po sebevraždě - a nepomůže ani pobyt v léčebně, kde se člověk setká jen s neschopnými psychiatry, elektrošoky a pacienty v podobě vulgárních deviantů. Tímto zveličováním prohlubujícího se zoufalství pak film vytváří bezútěšné pocity bezvýchodnosti, namísto toho, aby působil terapeuticky, ukázal jak s takovými pocity pracovat a jak traumata překonávat. Jisté zadostiučinění sice přichází na úplném konci, ale jen velmi zjednodušené a velmi mírné. Potenciální interpretací je ta možnost, že Špína ukazuje odstrašující případ a že oběti sexuálních násilníků by se neměly bát jít s pravdou ven. Hlavní význam Špíny každopádně i přes její pokulhávající zpracování spočívá v zásadním přispění do diskuze na společensky závažné téma sexuálních útoků a jejich důsledků, což se rozhodně cení.

Extrémně nechutný film, ale s tím bych problém neměl, už jsem viděl ledacos (a kdo má za sebou pár filmů od studia Troma a nějaké ty japonské gore úchylárny, toho to může šokovat jen těžko). Problém je v tom, že ty nechutnosti jsou dost samoúčelné a hlavně tohle je přesně ten typ filmu, co by měl mít v ideálním případě pod 80 minut. Při délce dvou hodin je výsledkem nesnesitelně pomalá a zbytečně protahovaná nuda, v níž není ani zdaleka dost děje, humoru a vlastně ani těch nechutných scén na to, aby to celé ty dvě hodiny utáhlo a ospravedlnilo. Místo nadnesené uhozené zábavy je to strašná otrava, a to přitom námět vypadal tak slibně.

Mistrovsky režírovaný, natočený, vyprávěný i napsaný nářez, v němž se pečlivě budují gradace, napětí, atmosféra i postavy a nezapomíná se ani na homeopatické dávky černého humoru, po němž ovšem pokaždé následuje šokující ledová sprcha a poctivá rána na solar. Originální, invenční a hutné civilní drama, které postupně přejde do hned několika typů thrilleru, a ve kterém se perfektně snoubí niterná citlivost se syrovou brutalitou. Plus životní výkon Vince Vaughna, který se z hrdiny romantických komedií přerodil v nakládající lidské beranidlo. Nekompromisní Dantovo peklo ve vězeňské verzi, nutnost vidět pro všechny, co rozdýchají otevřené zlomeniny a rozšlapané lebky.

Nádherně a zábavně divný film, který ocení zejména milovníci hodně černého humoru a nevšedních filmů s ujetým dějem. A kdo už měl s Lanthimosem tu čest, tak je to zkrátka další z jeho originálních a nápaditých satirických obrazů lidského společenství, řídícího se absurdními pravidly a legračně-mrazivými kulturními návyky, které ovšem jejich tvůrce nemá potřebu jakkoli vysvětlovat. Bizarní art, v Lanthimosově filmografii zatím (pro mě) doposud nejlepší.

Nic proti sladkobolným dojímavým filmům, ale I dva jsou rodina jsou manipulativním a povrchním kalkulem, který je už v základech nepříjemně rozervaný mezi snahou o vážnou vztahově-rodičovskou sondu ve stylu současných evropských dramat a nevhodně zvoleným přelivem hollywoodské komediální stylizace, přičemž oba tyto protikladné přístupy se navzájem vyrušují. Výsledek je, jako by tvůrci chtěli natočit novou verzi Kramerová vs. Kramer, ale aby to na diváky působilo spíš jako Velký táta se Sandlerem, což spolehlivě ubíjí jakýkoli dojem realističnosti. První čtvrthodina je ještě v podstatě super, zbytek je však uměle působící křeč, která je na komedii příliš trpká a na drama příliš plochá, průhledná a nevěrohodná.

Tvůrcům se daří vytvořit atmosferickou psychologickou situaci mezi třemi postavami ve stísněném prostoru, leč nohy jim podráží nedostatek financí, neexistence filmového svícení, ošklivost a nekvalita obrazu, podivné režijní záměry (závěr filmu, přelety kamery nad chatou) a celková nezkušenost. Jistý talent a schopnost aplikovat různé vypravěčské a filmové postupy na snímku přesto vidět jsou. Jako absolventský film na FAMU je to plně obhajitelné, ale z představy, že bych měl zaplatit přes sto korun, abych ho mohl vidět v kině, na mě jdou mrákoty.

Závěrečnou pointu jsem správně odhadl po prvních patnácti minutách a pak už jsem jen čekal, až dojde k jejímu naplnění. Z tohohle námětu přitom mohlo vzniknout zajímavé a silně emotivní romantické drama, kdyby ovšem nebylo tak naivní a hloupé, a kdyby se jeho hlavní hrdinka nechovala jako sebevražedný blázen. Snová vizualizace SMS konverzace je sice zajímavým tahem, leč velmi špatně natočeným.