Filmmaniak

Čistokrevný drsný western s vtahujícím a skvěle napsaným dějem, fantastickou režií a bravurními herci - zvěsti o životním výkonu Christiana Balea nelhaly, i když je diskutabilní, jestli je to výkon nejlepší (rozhodně je ale v top 3 a je úžasné Balea vidět, jak skvěle hraje očima, obočím, vráskami na čele i knírem). O nejlepší výkon Rosamund Pike jde již ale bez pochyby. Její tragická postava v sobě snoubí ženskou křehkost i sílu a odhodlání, Baleův hrdina je zas o nic méně tragickým válečníkem, kterému v nelítostném prostředí postupně docházejí přátelé-spolubojovníci. Snímek přetékající silnými a závažnými tématy od polemiky o násilí, lidské povaze a morálce a tíze svědomí po rozdíly mezi vražděním kvůli rozkazu a vražděním obecně. Majestátní atmosféra, emoce, bravurně napsané postavy, dokonalá práce s motivy, poslední čtyři minuty možná moc sladké, ale vlastně logické. Nejsou indiáni jako indiáni. Velká pecka.

Všude samá sociální deviace, ale rozhřešení nikde. Hlavní hrdinka (výborná Jenovéfa Boková) se bytostně trápí s pesimistickou babičkou, nicnedělající matkou, náročným otcem i ženatým milencem tak moc, že to u psycholožky ani nedokáže vyjádřit slovy, a jako řešení se rozhodne zachovat zcela stupidně a nebezpečně pro sebe sama. Všichni do ní akorát rýpou a podrývají jí sebevědomí, ale ona to vždy jen pasivně přijme, nikomu nic neřekne a přetvařuje se, aby se pak mohla vyplakat někde v soukromí. Řada diváků, též do jisté míry podobně utiskovaná a citově manipulovaná vlastní rodinou, se v tom jistě pozná, avšak film jim z té pasti cestu ven neposkytne, místo toho jen tiché trpění. Z filmu čišící a zpočátku značně pozoruhodná opravdovost a cit pro dialog nakonec válcuje chladná deprese, jejíž "chvilky" s rodinnými příslušníky nabízejí světlo na konci tunelu jen velmi nezřetelné a mihotavé.

Jafar Panahi, k domácímu vězení nucený režisér snímku Taxi Teherán, opět dokázal natočit chytrý a nesmírně působivý film, jemně a přitom rázně kriticky reflektující poměry v současném Íránu, pouze ze svého automobilu a za minimálních prostředků. Tentokrát se v něm v roli sama sebe a za doprovodu populární herečky Behnaz Jafari vydává po vesnicích nalézt pravdu ohledně údajně zasebevražděné mladé dívky. Je to skvěle napsané i zahrané a strhující, přestože se pointa dá snadno odhadnout předem. Důležitější je navíc v tomhle případě ona cesta za tou pointou. Gratuluji a přeji mnoho nasolených předkožek.

Opojné mistrovské veledílo zobrazující svět jako kruté a nespravedlivé místo k životu prostřednictvím poeticky provázaných příběhů čtyř postav, jejichž životem otřese sled osudových událostí. Všechny hrdiny (sedmnáctiletá dívka zažívající trpké chvíle se svou matkou, její spolužák, který omylem shodí jiného spolužáka ze schodů, shodou okolností bratra majitele kulečníkové herny, který je svědkem sebevraždy svého nejlepšího kamaráda, a starý muž, který je v malém bytě přítěží pro svou rodinu) sdílejí stejnou pasivní netečnost a rezignovanost a aktivně se projevují jen v kritických okamžicích ohrožení a i tak má jejich činnost obvykle (sebe)destruktivní důsledky. Film, jenž provází aura snímku, jehož debutující režisér se zabil po jeho dokončení, se v tomhle ohledu dá brát i jako klíč k pochopení člověka, který o sebevraždě uvažuje, což ale neznamená, že by v něm neměly místo motivy jako naděje či vykoupení. Hu Bo byl každopádně ohromný talent, natáčející svůj film v sérii předlouhých a neskutečně promyšleně komponovaných záběrů se složitými dialogy a důmyslnou návazností. Výborně obsazení civilní herci předvádějí naprosto precizní a dokonale věrohodné výkony. Čtyřhodinová délka je na první pohled trochu překážka, konzistentně plynoucí a pomalu vyprávěné dílo nicméně dokáže upoutat od první do poslední minuty, s přibývajícím časem je čím dál zajímavější a neustále se v něm odkrývají nové informace i nové zvraty, postupně gradující do perfektně vybudovaného finále, plného empatie a vzájemného porozumění.

Na ploše dvou dekád podmanivě vyprávěná rodinná sága o vzniku i zániku prvních drogových klanů ve Střední Americe a s nimi spjatých prvních válkách gangů. Skvělé herce a jejich postavy s precizně vybudovanými charaktery doplňuje i množství poutavých a zvláštních kmenových tradic a rituálů. Film o tom, že rodinná čest má větší hodnotu než všechno bohatství, které ve výsledku jen zaslepuje a plodí smrt. Každá z pěti kapitol se místy trochu vleče, jednoznačně ale vítězí celkový silný náboj přítomný v téměř každé scéně.

Symptomatické je, že Švankmajer na začátku vysvětluje, že scénář psal na jeden zátah, popírá, že by měl nějaký smysl a sám netuší, o čem to vlastně celé je. Výsledkem je úžasné cvičení ve vypravěčské podvratnosti se záměrně trapně hrajícími herci, časovou i střihovou nenávazností a častými vsuvkami, v nichž Švankmajer režíruje a komanduje štáb, nebo v nich herci mluví o tom, jaké se jim zdají sny. Každopádně smysl to fakt nemá a hlubší význam taky ne a jde spíš o experiment, který pokládá všechna narativní pravidla na lopatky. Chvílemi je to nesmírně zábavné, ale jindy zas otupující a ubíjející. A v některých momentech se bohužel nedá rozklíčovat, kdy je ta podvratnost a nenávaznost ještě tvůrčím záměrem a kdy už jde o nechtěné chybování.

Panos Cosmatos konečně našel pro své svébytné a vizuálně extravagantní LSD experimenty vhodný námět - dřevorubeckou noční můru na špatných drogách s brutálně krvavými orgiemi, motorovými pilami a motorkáři z pekel. První rozjezdovou polovinu a její mimořádně rozvolněné tempo zachraňují jen halucinogenní pasáže a démonicky psychedelická hudba Jóhanna Jóhannssona, ale pak se rozjede takový sektářský trashmetalový nářez, že je těžké tomu nepodlehnout, byť nutným předpokladem je odolnost vůči extrémnímu násilí. Šílený výkon Nicolase Cage je z kategorie guilty pleasure na tripu. Mandy je krutý a zlý film, avšak výrazný a osobitý je stejnou měrou.

Prvních pětatřicet minut je úplně debilní a neskutečně příšerný, laciný a amatérský zombie film bez jakéhokoli scénáře a řemeslného vkladu (až na to, že se celý odehrává v jednom jediném záběru) vyprávějící o filmařích, kteří natáčejí zombie horor, ale jsou na place zaskočeni skutečnou zombie nákazou. Stěží se to dá přežít a pravděpodobně to většina lidí vzdá po prvních patnácti minutách. Zbylá hodina je však o něco zajímavější - sledujeme v ní filmaře a herce, jak se na natáčení onoho zombie filmečku připravují a posléze i jak ho natáčejí, přičemž se ukazuje, proč byl výsledek tak zoufale mizerný (např. když jednoho z herců hrajícího zombie přepadl záchvat průjmu a ostatní herci kvůli tomu museli pár minut improvizovat). I tak jde ale o film dost stupidní, zahraný televizními ochotníky a natočený s téměř nulovou technickou i filmařskou kvalitou. Výsledek je sice aspoň místy úsměvně nápaditý, přesto ale nedokáže být dostatečně zábavný a vtipný po celou dobu.

Přestože kamera prakticky nesleze z hlavního hrdiny a nikdy neopustí jeho pracoviště policejní telefonní ústředny, tak je tento thriller nesmírně napínavý a dokonce schopný překvapovat nečekanými zvraty - a to se v něm prakticky pořád jenom telefonuje. Divák ale přitom postupně odhaluje nejen kriminální případ krizového telefonátu unesené ženy, ale i zázemí a charakter hlavního hrdiny včetně jeho osobních problémů a zároveň i psychicky náročnou rutinu operátorů tísňových linek obecně. Hodně muziky za minimálních prostředků, maximální komornost, ale také maximální efekt.

Film poslepovaný z úryvků z jiných filmů, odehrávajících se v San Franciscu. V podstatě jde o pokus rámcově odvyprávět příběh Hitchcockova Vertiga prostřednictvím narativně a střihově experimentální videomontáže, která má však souvislý děj vždy jen v rámci kratičkých a velmi izolovaných několikaminutových segmentů a nikoli napříč celým filmem, přičemž ono Vertigo to připomíná jen velmi vzdáleně. Tyto segmenty pak většinou rámují scény se třemi muži, kteří stříhají ve střižně film a průběžně si pouštějí různé jeho pasáže, což je docela vtipné meta-řešení, jak tomu celému prapodivnému tvaru dát nějaké zastřešení, nicméně poněkud laciné. Jinak z většiny ostatních scén jsou vystříhané všechny dialogy a do některých záběrů je trikově dodělaná buď zelená mlha, zelený přeliv nebo jiné zelené kouřové efekty, ale jen sporadicky a ne že by to mělo na pohled nějaký hlubší význam. Pár sekvencí je velmi dobrých a sestříhaných nápaditě, jiné jsou překvapivě nekonzistentní (hádka muže a ženy poslepovaná i ze scén, ve kterých se protagonisté nehádají) a celkově se ta hodina dá jakžtakž přežít coby vizuální zajímavost.