Filmmaniak

Komedie o tom, jak se na srbské vesnici (kde to vypadá skoro jako u nás na vesnicích) rozhodli udělat sochu Michaela Jacksona (v době, kdy ještě žil). Zápletka, ve které se hlavní hrdina snaží vyrovnat s rozpadajícím se vztahem se svou ženou, není ani zdaleka tak zajímavý jako handrkování o připravovaný pomník - které se rozjede ve chvíli, kdy hrdinové zfalšují dopis od Michaela Jacksona, aby to vypadalo, že přijede do Srbska na slavnostní odhalení. Komedie je to příjemná, nenáročná a konzistentně plynoucí, závěr je ale až příliš patetický.

Whoooa! Tenhle multižánrový maniakální filmový mazanec upekli pejsek s kočičkou. Film má parádní rozjezd a v první půlhodině se vůbec nezastaví. Krev, humor, meta vtipy, pomrkávání na filmové fanoušky, hra se žánry, sebeparodie, akční scény... A končí to více než dvacetiminutovou sekvencí, ve které se spolu řežou dva mafiánské klany, vzduchem létají končetiny, krev stříká na všechny strany, po zemi se válí kokain a všechno to natáčí rozjuchaní filmaři na kolečkových bruslích, kteří se u toho ďábelsky smějí. Zběsilému tempu značně překáží akorát občasné pokusy o seriózní pasáže, které se svou vážností do maximálně ujetého zbytku vůbec nehodí a působí spíš trapně. Jinak palec nahoru, zvlášť když víte, do čeho jdete, a vyhovují vám brutálně přestřelené šílenosti v japonském stylu.

Absence celistvého děje, pomalé tempo a povětšinou zcela statická kamera podtrhují minimalismus a banalitu moravské vesnice a odrážejí v sobě klid a loudavý životní styl jejích obyvatel. Miroslavu Krobotovi se podařilo beze zbytku realizovat jeho jasnou vizi, což dokládá jeho tvůrčí a režisérské schopnosti. Nicméně nejde o vizi zrovna dvakrát zábavnou, neboť úspěšné zachycení atmosféry zapadlých koutů Jesenicka prostřednictvím několika fragmentů z osudů svérázných vesničanů nestačí na celovečerní film. Také nečekejte žádnou komediální řachandu. Jde o realistický pohled do mikrosvěta jedné vesničky a zároveň o autorské vyjádření Miroslava Krobota, který si svým prvním vlastním filmem ostudu rozhodně neudělal. Leč jistou míru zklamání zakrýt nelze.

Černobílá a v poměru stran 4:3 natočená pocta kinematografii 60. let (ve kterých se děj filmu odehrává) a zároveň návrat režiséra Pawlikowskiho na polskou filmovou půdu. Příběh mladé novicky (fáze před jeptiškou), která se vydá se svou tetou na komorní road trip s cílem objevit hrob svých rodičů a nalezne přitom sama sebe, není příliš atraktivní a už vůbec ne nepředvídatelný. Zato výtvarná stránka filmu stojí za to. Ida je skromným a čistým filmem, který klade důraz na psychologii postav a na estetiku obrazu. Napoprvé zaujme, po opakovaném zhlédnutí však nevolá.

Námět filmu je nápaditý a originální (a přitom jednoduchý). Líbí se mi, jak se režisér rozhodl nejít cestou krvavé řezničiny nebo otravných lekaček a namísto toho natočil horor v tradičním slova smyslu, který je strašidelný díky atmosféře a záběrům na pomalu se přibližující postavu. Leč mohl být ještě strašidelnější a povedenější, kdyby byl alespoň trochu inteligentní! Postavy ve filmu se chovají jako idioti a jejich pokusy o zabití nepřítele jsou směšné (čeho jako chtěli dosáhnout v té scéně s bazénem?) a zajímalo by mě, co by se dělo, kdyby odjeli na jiný kontinent. Premisa filmu je výborná a mimořádně děsivá, mimořádně kvalitní horor ale nezaručuje. Delší recenze ZDE.

Po skvělých Poupatech je míra zklamání téměř hmatatelná. Film nemá děj a je jen sledem scének z koncentračních a pracovních táborů, kterým předcházely přesvětlené a naivně hřejivé scény z doby před válkou, kdy všichni byli šťastní, usmívali se a všechno bylo optimistické a veselé. Ten asi půltucet Židů, jejichž osudy sledujeme, nemá téměř žádnou expozici (lupnout vedle nich titulek se jménem a s popisem zaměstnání opravdu nestačí) a film je ještě zcizuje tím, že ani jeden z nich za celou dobu nevydá ani hlásku - kromě křiku a zpěvu se veškeré dialogy a monology odehrávají výhradně v rámci voiceoverů. Stejně jako se na začátku tiskne lexikon židovských umělců, tak Zdeněk Jiráský předkládá ve svém filmu lexikon všech možných utrpení, kterými si lidé v koncentráku prošli, ale činí tak neskutečně lacině (je tu opravdu všechno, včetně oběšence, plačící holčičky, vraždy novorozence, smutných psích očiček...) a ve své úporné snaze vymáčknout z diváka slzu selhává na celé čáře.

Oproti režisérovu předchozímu snímku Pomáhat a chránit je v dramatu s názvem Kalvárie méně humoru, ale i tak se komické elementy najdou, pokud tedy máte cit pro černý humor a jste alespoň trochu cyničtí. Brendan Gleeson by měl rychle dostat nějakou cenu, protože jeho výkon v hlavní roli je vynikající. Zbylí herci za ním příliš nezaostávají, neboť mají co hrát - všechny postavy jsou totiž opravdu skvěle napsané a film se může pyšnit silným a pečlivě budovaným příběhem, chytrými dialogy s filozofickým přesahem a inteligentním scénářem, který se s ničím nemaže. Což platí i pro režiséra samotného.

Dle mého názoru je principiálně špatně natáčet film s postavami, které jsou nesympatické a není na nich vůbec nic, díky čemu by s nimi divák mohl soucítit, sžít se s nimi, chápat jejich motivace a fandit jim. Jakmile totiž nepřirostou divákovi k srdci, tak jsou mu ukradeny jejich osudy a vůbec je v tahu zájem o celý film, bez ohledu na jeho řemeslnou kvalitu a herecké výkony (ani jedno z toho není špatné, avšak ani nijak oslnivé). Hrdinové v Až na dno se po krk topí v hovnech a můžou si za to výhradně sami (hlavní hrdinka je ke svému okolí a ke své situaci apatická a pasivní, její otec je závislý na heroinu, matka pro změnu na alkoholu) a ani se to moc nesnaží změnit. Co je na tom proboha atraktivního, kromě toho, že jde o adaptaci knihy podle skutečných událostí? Navíc je to utahané a řada vedlejších zápletek je zbytečná (viz. všechny pasáže, ve kterých se objevuje Peter Dinklage). Drogy jsou špatné, to ano, ale to jsem se dozvěděl už z řady lepších filmů...

Hlavní hrdina se snaží zbavit závislosti na cigaretách, aniž by tušil, že kamarádem doporučená odvykací klinika používá opravdu extrémní metody, jak člověka jeho zlozvyku zbavit. Atraktivnímu námětu by slušela o něco kratší stopáž, surrealistický styl vyprávění a nepředvídatelné mysteriózní zvraty totiž samy o sobě dvě hodiny bavit nestačí. Vizuální podoba snímku využívající digitální triky a efektní střihy, videoklipové pasáže, atmosféra špinavého prostředí Bombaje v kontrastu s luxusním zázemím hlavního hrdiny a snové rauše, to všechno povyšuje Zákaz kouření na slušnou absťákovou jízdu, které by však prospěla tu a tam injekce adrenalinu. Upřímně jsem to čekal ještě ujetější a zběsilejší.

Pečlivá, důsledná a detailní procedurální rekonstrukce skutečných událostí, které otřásly Bombají v roce 1993, když skupina muslimů zorganizovala sérii bombových útoků v centru města. Film začíná samotnými explozemi a následně je rámován vyšetřováním policie a jejich honem za pachateli, kteří se skrývají po celé Indii a v zahraničí. S každým dopadeným jedincem se poodhalí další kousek do skládačky masivního spiknutí a snímek míchá události před útoky s událostmi po útocích. Bohužel - důležitých postav je v něm asi přes tři tucty a není v lidských silách si je všechny zapamatovat. Kvůli tomu (a kvůli asi milionu podzápletek) film rozbředává do neskutečně komplikovaného příběhu epických rozměrů, který muselo být neskutečně obtížné natočit. Režisér Anurag Kashyap je ohromně výrazný a progresivní a je vynikajícím řemeslníkem, co se týče vyprávění má ale ještě co dohánět.