Ontos

Impresionistický styl a přerušované vyprávění vytvářejí emočně strhující film. Dlouhé chvíle mlčení hrdiny a úsporné využívání zvuku s velmi netypickou smyčcovou hudbou s významotvornými detaily a kompozicemi obrazů působí úžasně introspektivně.

Je zajímavé sledovat, jak se lidský rozum při setkávání s novými informacemi snaží je srovnávat s tím, co už zakusil dříve a co nejefektivněji je zařadit do kategorií. Mad Max: Fury Road je akční film, je někde mezi druhým a třetím filmem původní trilogie, je postapokalyptickým westernem… Odehrává ve světě, v němž člověk zůstal už jen sám se sebou. Je archetypem odvěkého soupeření člověka s přírodou, muže se ženou, autonomií a podřízením se. Svojí dokonalou syntézou "formy" a "obsahu", akce a děje, je revoluční pohledem k začátkůn kinematografie. Ať ovšem v jakémsi ohledu vskutku zcela novým je nebo není, jeví se být zejména dokonale osobitým, zcela individuálním, okamžitě rozeznatelným. A ačkoliv se ho dá co do struktury jednoduše popsat jako "nekončící honičku", nelze tak ani naznačit nespočet detailů a strategií, kterými je takový dojem vytvořen a co to znamená pro způsob, jakým film pomáhá divákovi se zorientovat, ale přesto zůstat neznalým určitých viděných fenoménů. Mad Max: Fury Road je fascinujícím světem, který funguje neméně dokonale, než mnohé vehikly v něm vyobrazené. Mad Max: Fury Road je zkušenost, která je neméně intenzivní, než palivo ve filmových vehiklech využívané.

"Birdman (or The Unexpected Virtue of Ignorance) si o sobě myslí strašně moc...a má na to plné právo!" bych řekl, kdybych si myslel, že na to mám právo.

Co se zápletky týče, Gone Girl si hodně zakládá na překvapení a práci s diváckými očekávaními. Pravda - to většina filmů, zde je to ovšem jeden z nejsilnějších aspektů filmu - velká část mého nadšení pramení z počtu “WTF”, která v průběhu proběhla mojí hlavou. Je tedy nejlepší vidět předem co nejméně a prostě věřit kritice, která je prozatím z většiny nadšená. Implicitní význam pak nevychází z obecného povědomí o filmu, ale ze samotných zvratů - ze syžetu spíš než z fabule. Velmi sofistikovanou hrou s pravidly žánrů thrilleru, dramatu, detektivního filmu a snad dalších vykresluje dosti zvrácený pohled na manželství a jeho rozpad v současné společnosti. Nebo přesněji, jak náročné může být ho udržet závisejíc na neexaktním umění pohybu v sociální sféře. Gone Girl je o nesmírně komplexní existenci upřímnosti v reálném světě. Podobně jako The Social Network a The Girl With the Dragon Tattoo je pak o informacích, způsobu, jakým vytvářejí realitu a jak je tato realita dynamická, na emocích zbavených prostých faktech nepříliš závislá. A soundtrack je skvělý - úzce spojený s ruchy odehrávajícími se v rámci prostředí filmu, umocňující jejich přítomnost, zároveň vytvářejíc zvláštní atmosféru nejistoty, nejednoznačnosti. Gone Girl je velmi, velmi bizarní - humorný v místech, kde ukazuje odvrácenou stranu lidských schopností.

Skoro tak laciné, jakým se to snaží vypadat.

Obskurní.

Jistě z velké části proto, že jsem Muže z oceli viděl před týdnem, mám tendenci s ním Star Trek: Do temnoty srovnávat; myslím ale, že srovnání má určitou relevanci i mimo tento můj subjektivní vjem. Oba jsou to totiž jednak filmy obnovující starší univerzum, jednak (a pro mne hlavně, v univerzech obou z nich se totiž orientuji jen základně) vysoko-rozpočtové akční sci-fi. U Muže z oceli jsem se setkal s názory, že je narativně příliš agresivní a v poslední třetině zahazuje to, co se dosud snažil nejistě budovat - já mám přitom v podstatě přesně tyto pocity po shlédnutí Star Treku. Má intenzivní průběh a okamžitý zážitek je poměrně silný, avšak v závěru se zdá, že se vrací téměř do výchozího bodu, nedodržujíc pravidla, která si sám nastolil (rozpor mezi racionalitou/emocionalitou a jejich důsledky). Neříkám, že jsou zcela smetena ze stolu - film má více rovin (alespoň já racionalitu/iracionalitu a konsekventnost vnímám jako dvě), hlavně ta druhá mi přišla poněkud zredukovaná (ne redundantní, byla nutná pro existenci filmu). Zjednodušeně můžu říct, že si Star Trek příliš neudržuje svou integritu a svádí spíše ke zkoumání narativu, než nadšení ze sledování (čímž nechci narážet na emoce, tato hra se mi zdá poměrně konzistentní).

"Temný rytíř povstal" se mi líbil kvůli dialogu fikčního světa s tím reálným, poskytoval sofistikované ozvláštnění problémů, se kterými se setkáváme, ačkoliv tak činil spíše implicitně ve prospěch symboliky hlavní postavy - což není zas tolik pravda, vždyť jsem zmínil "dialog", který vskutku probíhá. Každopádně - chtěl jsem/chci říct, že "Muž z oceli", pokud TRP zjednodušíme do podoby angažovaného filmu (která mi imponovala), je spíše prototypem filmu neangažovaného, kde převládá fikční, úniková strana dialogu. Na tomto (mně neimponujícím) protipólu stojí "Avengers", k nimž bych právě "Muže z oceli" příliš nepřirovnával, zdálo se mi totiž, že svoji pozici drží poněkud nekonzistentním způsobem. "Muž z oceli" mi totiž sice poskytuje únikový zážitek, avšak ozvláštňujíc přitom realitu. Ať už tak činí intertextuální hrou nebo odkazy k problému hierarchizace společnosti, působí při tom velice koherentně, všechny vedlejší toky se mi totiž zdají být úzce propojeny s hlavním tématem, kterým je "Nolanovské" budování symbolu. Zatímco je tedy "Muž z oceli", už svým "zdrojovým materiálem", vzdálen přístupu objevivšímu se v "Temném rytíři", nerezignuje na (subtilní?) sofistikovanost, zachovávajíc si status filmu o nepřemožitelném muži - jeho nepřemožitelnost totiž spočívá v tom, že není sám. (Původně jsem ale jen chtěl říct, že se mi u Muže z oceli nejvíce líbila, paradoxně, jeho únikovost - takové tvrzení ale není příliš adekvátní mému myšlenkovému rozpoložení po skončení filmu, i když nejefektivněji vystihuje nadšení v dané chvíli přítomné)

Mizanscéna, svícení, uzavřenost, intimita...

Jakým to zvláštním, subtilně-přirozeným způsobem udává Fliegauf kontext dějícímu se. V době, kdy se ani realita samotná nejeví zas tolik realistickou nejsem příliš schopný přiznat něčemu realismus, zde se ovšem vkrádá docela podmanivě. Neunáhloval bych se však a poznamenal bych, že to je důsledek velice rafinované režie, která se pak zdá neviditelnou. Už jen paralelní vyprávění a podrývání diváckých očekávání (navíc s mikroepizodami ze světa mimo ústřední trojici postav) tomu nasvědčují. (Což v důsledku znamená, že téma je zpracováno nadmíru stimulujícím způsobem, podněcujícím diváka k zamyšlení nad svými intuitivními tendencemi.)