Dio_Padre

Pulp Fiction. Myslel jsem si, že se komentář k mému vůbec nejoblíbenějšímu filmu bude psát sám, ale opak je pravdou. Je těžký vstřebat a alespoň trochu srovnat ten nezastavitelný tok myšlenek, zážitků a superlativů, které se mi honí hlavou, když se řekne pojem Pulp Fiction. Kdybych začal psát o tom, jak všechno naprosto dokonale funguje (– nekompromisní herecké výkony, tradičně originální scénář, kamera, střih, režie,..), tak by jste si nic nového z mého komentáře nevzali, neboť si to tu můžeme přečíst v nejednom komentáři a kdo film viděl a zná ho, tak to ví a nemusí se mu to připomínat. Hlavní věc, kterou bych chtěl napsat je ta, že tady, v tomto mistrovském díle Quentina Tarantina se cítím doma. Kdykoliv slyším jakoukoliv skladbu ze soundtracku, kdykoliv vidím úryvek nebo slyším nějakou hlášku, kdykoliv si tento snímek pustím, zachvátí mě pocit neuvěřitelného klidu (ano, přesně si dokážu představit, co prožívá Vincent Vega v autě potom, co si šlehne a jede na schůzku s Miou Wallace). Pravdou je, že tohle se mnou nedokáže žádný jiný film. Takže kdyby se mi do rukou dostal ten pověstný kufřík ze scény u Bretta v bytě č.416, u kterého se hodně řeší jeho záhadný obsah (někdo tvrdí, že je v něm zlato, plutonium nebo diamanty ukradené skupinou gangsterů z Taratinova předchozího filmu Gauneři a někdo říká, a je to asi nejpravděpodobnější, že kufr obsahuje Marsellusovu duši), možností a teorií je hodně, ale jak řekl sám Tarantino:" Je tam cokoliv, co divák chce, aby tam bylo." Pro mě osobně by tam na mě zářil Pulp Fiction.