Pedro Morales

Marně přemýšlím, kdy naposledy mně závěr filmu tak moc zkazil dosavadní spokojenost. Až do závěrečné bitvy je Fury solidní válečný film, špinavý, syrový, a takový, že si říkáte, jo takhle nějak to tehdy opravdu mohlo vypadat. Možná nedosahující kvalit Bratrstva neohrožených či Vojína Ryana, ale rozhodně se jim blížící. Jenže pak přijde závěrečná bitva a výsledný dojem se u mě pohybuje někde na úrovni taktických schopností ve filmu zobrazené jednotky SS, protože takovou bitva by pro její absurdnost nemohla být snad ani v Postradatelných. Základní a jediný způsob útoku na nepojízdný tank je opakované nabíhání si na něj z jediného směru, odkud může po útočnících střílet, základní metoda užití panzerfaustu je pálit z patnácti metrů, bez míření, jako kovboj od boku. Občas je ještě potřeba proložit to trochou patosu a citáty z bible a výslednej dojem hotovej. Do závěrečné bitvy silné čtyři, konec s bídou dvě. Ve výsledku tři a to jsem ještě byl docela hodnej.

Během závěrečných titulků jsem tomu spokojeně práskl čtyři hvězdy, pár hodin poté si uvědomuju čím dál tím víc nedostatků, především jak Noam Murro takřka ve všem selhává v porovnání se Snyderem. Sullivan Stapleton, ač se snaží seč může, zkrátka moc charismatu nepobral a celý film si vystačí všehovšudy se dvěma výrazy, buď jako smutné opuštěné štěnátko žadoní ostatní o pomoc a pořád dokola opakuje pár frází o řecké samostatnosti a boji proti tyranii, nebo naštvaně a nasupeně seká do Peršanů a propichuje Evu Green. Choreografie soubojů je výborná a vše je perfektně přehledné, ale jestli jsem měl v předchozím filmu dojem, že šlo z velké hlavně o tohle, teď mi přijde, že souboje sloužily spíš jen jako prostředek k tomu do každýho druhýho střihu vecpat megacákanec digitální krve. Ale co už, nečekal jsem ani lekci z historie, ani sondu do duše válečníka, ale jednoduchou a plytkou, ale efektní starověkou rubačku. A té se mi dostalo.

Neil Patrick Harris, který hravě strčil do kapsy všechny své předešlé role. Perfektní Nathan Fillion, podle mě jeden z nejvíce nedoceněných herců součanosti. Pro mě neznámá Felicia Day, která je v roli Penny jednoduše úžasná. A především jasný důkaz, že pokud má vzniknout něco opravdu originálního, jedinečného a nezapomenutelného, pak to nesmí vznikat v Hollywoodu, ale musí to být nezávislý projekt. Dr. Horrible's Sing-Along Blog je přesně takový, je vtipný, přitom plný emocí a hlavně s neskutečnou lehkostí a nadhledem vypráví příběh, který se vám dostane pod kůži tak hluboko jako máloco.

Ne že bych byl příznivce nějakého moralizování a bědování nad vším tím hnusným násilím ve filmech, ale tady mi to prostě nedá. Hlavní motivací jedné z hrdinek byla smrt manžela, obyčejného policisty, který přišel ve službě o život. Tak by mě jen zajímalo, kolik dalších podobných manželek obyčejných policistů zůstalo po té závěrečné šílené honičce taky bez manžela. Ale jinak, film jako celek, proč ne. Je to akční, přetékající testosteronem, s od první minuty očekávatelným sluníčkovým happy-endem a především, je to rychlé a zběsilé. Vytuněný auta se prohání po Riu, The Rock si dává o držky s Vinem Diselem a půlka města skončí v troskách a já bych pěkně kecal, kdybych tvrdil že jsem si to neužil.

První ze série filmů, natočený však podle v pořadí až šesté knihy, se logicky své románové předlohy drží spíše volně. Výsledek je laciný a televizní, ničím převratný ani překvapující. Ale je to zábava (byť místy asi jinak než tvůrci chtěli), je to Richard Sharpe, jeden z mých nejoblíbenějších hrdinů, podobně jako Hornblower se to odehrává v době, kdy i to válčení mělo určitý nepopiratelný šmrnc, a na konec je tu Sean Bean, který se do role Sharpa skvělě hodí. A dokonce se dožije i konce filmu.

Oproti první řadě je zde znatelný krok kupředu. Ač jsem proti předchozím suchozemským dílům neměl vážnější výhrady, návrat na moře Hornblowerovi výrazně pomohl, stejně jako očividně navýšený rozpočet. A tak ze sice zábavné, ale pořád televizně a mnohdy hodně lacině vypadající podívané se vyklubalo skutečně zajímavé drama.

Filmová podoba mé snad nejoblíbenějí knížky od Terry Pratchetta? Těšil jsem se neskutečně, tři hodiny uběhly jako voda a já mám přes celý obličej blažený úsměv a až na pár maličkostí si nedokážu představit, jak se to dalo udělat líp. Hlavně slečna Srdénková (zamiloval jsem se jak do její knižní verze, tak i teď při sledování filmu), představoval jsem si ji přesně takhle a její scény společně s Vlahošem Rosretem jsou k nezaplacení.

Čtyři hvězdy jsou asi moc, ale tři jsou zase málo a 56 % se mi teda nezdá, takže tomu lupnu čtyři. Ken Block byl nehoráznej frajer už tehdy, ale perfektně je díky tomuhle videu vidět, jakej obrovskej skok kupředu udělali v dalších dílech všichni kolem něj. Pokud vůni benzínu preferujete před provoněnou kávou, drahou kolínskou, nebo čímkoliv dalším, Practice si užijete skoro stejně jako pozdějí díly. V opačným případě se na to nedívejte.

Nezlobte se na mě, ale i přes zdejší záplavu superlativů a vynášení do nebes, mně se první díl líbil víc. Jasně, bylo to správně nekompromisní, brutální a stylové a jedna perfektní scéna střídala druhou. A v tom byl pro mě možná ten kámen úrazu, ony se ty perfektní scény střídaly až moc rychle a nějaký děj se tak jaksi ztrácel mezi všemi těmi jednotlivými akčními lahůdkami.

Martin McDonagh nejspíš musel nakoukat Tarantina, říct si "ok, líbí se mi to, ale udělám to po svým." A mě se do vkusu trefil parádně. Vtipné, melancholické, kruté a absurdní. "Fucking Bruges!"