IviDvo

Druhý film, který jsem měla možnost od Gondryho vidět a začínám chápat jeho obrovskou popularitu (minimálně ve Francii: ten ohlas v kinosále byl neuvěřitelný). Tady se nebudu dlouze rozepisovat. Nejlepší komedie, kterou jsem měla možnost v Cannes vidět, a pravděpodobně i jedna z nejlepších komedií za poslední léta vůbec. Tolik smíchu v kinosále jsem asi nikdy nezažila. Tak moc bych si přála, aby si čeští režiséři vzali z francouzských komedií alespoň trochu příklad. Tak svěží, nepředvídatelný, neotřelý humor a dialogy… Skvělý Pierre Niney, který mě svou dirigentskou scénou rozbrečel smíchy. Jedno velké bravo. Tento film si zapište do hledáčku, pokud k nám dorazí v rámci festivalu francouzského filmu, určitě si ho nenechte ujít. [Festival de Cannes 2023]

Celkem povedený film o jednom letním románku právničky s nevlastním synem, který ve mně ale zanechal velmi rozporuplné pocity a myšlenky. Na jednu stranu je Léa Drucker v tomto filmu fantastická, to, jakým způsobem hraje nevinnou manželku, když se vše provalí, je naprosto dokonalé. Ale na stranu druhou mi přišly její vnitřní motivace trochu nejasné a nedokreslené. Co by tak asi na tom 17ti letém protivném a problematickém klukovi mohla vidět? Co jí na něm přitahuje… nebo to byl čistě jen fyzický chtíč? Mám pocit, že jsem neměla úplně možnost jí pochopit… a stejně tak jsem si nebyla jistá, jestli cítí nějaké výčitky. Čili budu si její herecký výkon pamatovat jako skvělý, ale zároveň nečitelný. Samuel Kircher v roli nevlastního syna mi hodně pil krev, jak jsem výše zmínila, protivný mladý rebel, absolutně nesympatický ve všech směrech, kterého mi ve finále ani nedokázalo být líto. Měl to být záměr, nebo mi tento začínající mladý herec svým projevem absolutně nesedl? I přes ty rozporuplné pocity se mi film ve finále vlastně líbil, ale asi určitě nebudu mít potřebu ho vidět znovu. [Festival de Cannes 2023]

Agra, jedno z nejnavštěvovanějších měst v Indii, díky proslulému Tádž Mahálu. Je to země plná kontrastů, a hlavně těch sociálních… Na jedné straně překrásné historické památky, luxusní obchodní centra a restaurace, ze kterých když vyjdete na ulici, můžete pozorovat šestičlennou rodinku s novorozenětem večeřící na chodníku… takové věci v Bollywoodu neuvidíte. O to víc mě zajímal tento film a příběh mladého muže, rozpolceného mezi fantaziemi a realitou, který trpí, tak jako mnoho mužů z nižších kast, sexuální frustrací. Ta ho tlačí k naprosto zoufalým krokům, ať už jsou to pokusy o sebevraždu nebo znásilnění sestřenice… snaží se seznamovat pomocí online seznamek, ale neúspěšně, a nakonec se pokusí uspět u znevýhodněné ženy, která sama nemá moc šanci na nalezení vhodného protějšku. Myslím, že film je to zdařilý, odrážející smutnou realitu, ale chvílema trochu odfláknutý (například násilné scény u kterých je naprosto zjevné, že je to hrané) Co mi teda utkví asi navždy v paměti je úvodní „milostná scéna“ s veverkou… a to, že v tom kině byla brutáááální zima, což mi zcela určitě kazilo zážitek, ale film držel mou pozornost a chtěla jsem to dokoukat. [Festival de Cannes 2023]

Na začátku je vše jako v pohádce, Blanche našla svého prince na bílém koni… nakonec se ukáže, že to bylo moc krásné, než aby to byla pravda. Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, jestli film může mít stejný emoční dopad na lidi, kteří situaci, která je ve filmu vykreslená, nikdy nezažili. I když jsem na vlastní kůži zažila pouhou desetinu toho, co hlavní hrdinka Blanche, je to pro mě film velmi osobní, se silným, reálným a důležitým tématem. Vyzdvihnout musím oba herce. Virginie Efira je ve Francii milovaná hvězda a v tomto filmu dokazuje, že právem. A Melvil Poupaud, je zde ohromně šarmantní a zároveň děsivý, tak jak manipulátoři někdy umějí být. Utkvěl mi v paměti i klavírní hudební doprovod, opravdu krásná hudba. Jedno z nepůsobivějších dramat letošního Cannes. [Festival de Cannes 2023]

Tohle je jedno velké pohlazení na duši… Překrásná óda na francouzskou kuchyni, francouzský jazyk a na lásku samotnou. Úvodní asi dvaceti minutová vařící scéna je naprosté mistrovské dílo, takže upozorňuji: nedívejte se na to hladoví :D V tomto filmu je jídlo hlavním hrdinou... buďto se připravuje, nebo konzumuje, anebo se velmi barvitě a poeticky hodnotí a popisuje, takhle to snad umí skutečně jenom Francouzi. Výprava je úžasně detailní a až ke konci filmu jsem si všimla, že tam není žádná hudba… hudbou tohoto filmu jsou zvuky z kuchyně… bublání vařící vody, prskání oleje v pekáči, šoupání hrnce na plotnách, vařečka klouzající po pánvi, praskání ohně v krbu, cinkání příborů o talíře… Vaření tu není jen nástrojem pro zaplnění bříška a uspokojení mlsného jazýčku, vaření je vykresleno jako velmi důležitý způsob komunikace, pro vyjádření lásky a citů tam, kde slova nestačí… Stejně tak vztah mezi Eugénií a Dodinem, je tu krásně delikátně vykreslen… jeden druhého milují, obdivují, jeden druhému s láskou vaří… tenhle film je snový. A právem získal v Cannes cenu za nejlepší režii. [Festival de Cannes 2023]

Strašně dlouho jsem si nevěděla rady s hodnocením… je to takový ten typický Andersonovský bizár… a v tomto barevném bizáru se nachází ještě vtěsnaný černobílý větší bizár, který to podle mě trochu kazí. Jinak ta barevná část filmu je vtipná… strašně se mi líbila kamera… ale něco tomu k vyššímu hodnocení chybí. A přitom je to naprosto nadupané hollywoodskými hvězdami. Možná jsem měla příliš vysoké očekávání. [Festival de Cannes 2023]

Nejlepší krátkometrážní film, který jsem v Cannes viděla (ale neviděla jsem všechny). Je to syrové, chvílema matoucí, nevíme úplně co jsou představy a co je realita... což mi v tomto podání vůbec nevadilo... Polské filmy mám ráda, a tento začínající režisér na svůj film může být pyšný. [Festival de Cannes 2023]

Skvělá kamera, dobrý soundtrack, dobrá hlavní herečka, ale na to, že jsme se měli dozvědět "pravdu o rvačce", já měla pocit, že jsem se nedověděla vůbec nic. Nebo mi něco v těch jejích monolozích uteklo. Hodně mě ale pobavily ale scény, kdy hlavní postava začne vyprávět do kamery a okolí ji okřikne, že je trapná, to se povedlo. [Jeden z krátkometrážních na Festival de Cannes 2023]

Velmi smutný pravdivý příběh o šestiletém chlapci, který byl vyrván z náruče své židovské rodiny za účelem konverze na křesťanskou víru, což byla jedna z dalších monstrózních praktik církve. Rodina se léta snaží chlapce dostat zpět domů, ale marně… a malý Edgardo má před sebou přetěžký, ba skoro nemožný úkol: zůstat věrný své rodině a víře i přes dlouholeté vymývání mozku, což vyústí v absolutní rozpolcenost chlapce… Nejsrdceryvnější scéna je potom setkání po letech s maminkou, která leží na smrtelné posteli. Film má fantastickou výpravu, herecké výkony všech hlavních herců jsou obdivuhodné… vytkla bych jen stopáž (klidně bych to o 20min zkrátila), a chvílema trochu přehnaně náboženská dramatická hudba, ale jinak určitě stojí za to film vidět. [Festival de Cannes 2023]

V roce 2019 Jessica Hausner v Cannes představila Malého Joe, a Emily Beecham získala ocenění za nejlepší herečku. Club Zero je v Cannes letos bez ocenění, a přitom za mě je to film vydařenější. Ale je pravda, že možná mohl být ještě trochu vyhrocenější, jako třeba Náš vůdce (Die Welle). Sledujeme zde partu studentů, kteří se přihlásí na kurz „vědomého jezení“, který ve finále vede k žádnému jezení. Manipulativním vlivem slečny Novakové jsou studenti do svého projektu velmi zapálení, dokonce až sektařsky posedlí, a můžeme sledovat reakce jejich rodin. Film otevírá mnohá témata: trendy ve výživě, poruchy příjmu potravy, vyhrocená přesvědčení (myšlenky utváří naši realitu, dokážu vše, když si to usmyslím – nejlépe vykreslené ve znepokojující, absurdní, ale zároveň geniální zvracící scéně). Film je vtipný, ale zároveň tragický a hlavně mládeží bravurně zahraný. [Festival de Cannes 2023]