tomin77

Tak tohle bylo špatný. Musel jsem se hodně nutit, abych vydržel do konce. Film se zmítal v křečích kýčovitosti a patosu, střídaných se záchvaty amerického hrdinství a naprosté předvídatelnosti děje. Když na konci filmu použila Rosie Huntington-Whiteley na Megatrona "chytrou" psychologii, už jsem doopravdy sahal po ovladači a tlačítku Stop, nebo ještě lépe rovnou po Delete. O finálním záběru na poničenou, ale stále ve větru dokonale vlající vlajku USA se nebudu ani zmiňovat. Dvě hvězdičky jsou jen díky vizuální a zvukové stránce filmu.

Sledování prvních tří čtvrtin filmu byl fajn program na zpříjemnění zimního večera. Jak název dává najevo, děj se točil kolem lásky v různých jejích formách - láska platonická; láska již trochu vyčpělá dlouhým manželstvím potřebující impuls k znovunastartování; láska nová, nečekaná a intenzivní. Ryan Gosling, pokaždé ve skvělém outfitu, který se přičiněním lásky změní jako mávnutím kouzelného proutku v muže pěstujícího monogamii, byl vtipný a pro film řekl bych až "osvěžující". Julianne Moore byla éterická jako vždy a mám ji i díky tomuto filmu zase o trochu víc rád. Jen Steveovi Carellovi já prostě vážnou notu nějak nevěřím. Na základě toho všeho jsem dokonce přemýšlel o čtyřech hvězdách, ale závěr filmu, kdy došlo k velkému usmiřování a vysvětlování plnému patosu mi natolik zkazil dojem z jinak příjemného filmu, že to pro mě skončilo jen na třech hvězdách.

Sportovní drama není zrovna to, co bych vyhledával, ale po spoustě nadšených kritik jsem nemohl odolat. A jsem rád, že jsem neodolal. Stejně jako u filmu Fighter jsem byl v úžasu, jak moc se mi může tento druh filmu líbit. Zatímco u Fightera mě zaujala spousta postav a film se mi líbil spíše jako komplexní dílo, kde každá složka zapadala do druhé, tak Warrior mě zamáčknul do křesla tím neuvěřitelným nákladem emocí, které na mě vysypal. Příběh je vystavěn na podstatně nižším rodinném kruhu než u zmiňovaného Fightera, ale bylo to jen plus. Člověk se mohl soustředit jen na ústřední trojúhelník a sledovat cestu, kterými se jejich vztahy (ne)budou ubírat. Už jsem sice ve filmech přímo alergický na útrpné příběhy Vietnamských nebo Íráckých veteránů, ale v tomto případě to k mé radosti byla jen okrajová linie příběhu. Líbil se mi Nick Nolte, který ač se snažil přiblížit svým synům, oba dva jeho city vytrvale odmítali a další šanci slepit dysfunkční rodinu nedostal. Líbilo se mi, že film neměl pro mě zbytečné a zdlouhavé scény. A hlavně se mi líbil finálový zápas, který ač zaváněl mírným klišé, tak na mě působil tak, jako bych každou ránou na obrazovce schytal já nálož emocí přímo do obličeje. Nevěděl jsem komu fandit, chybělo tady ono typické – dobrý proti zlému. A za to jsem rád.