Bazinka

Po televizních sériích Dekalogu a podobně laděném snímku jako je právě Modrá, a to Dvojí život Veroniky, přišel režisér Krzysztof Kieslowski s projektem Tři barvy. U tohoto filmu jsem pravděpodobně už od samého počátku byla silně ztotožněna s příběhem – vyrovnání se se ztrátou rodiny. Na druhé emotivní vlně mě uchvátil výkon herečky Juliette Binoche, z níž se od prvního zhlédnutí tohoto filmu stala jedna z mých oblíbených zahraničních hereček. Intimní zpověď ženy, která přišla o všechno a snaží se každý den sama sebe přesvědčit, že možná ještě existuje šance, jak jít dál. Fascinovaná jsem byla propojením hudby a kamery, která se nespoléhá jen otrocky na modrý filtr kamery. Modrá je převažujícím prvkem mizanscény většiny záběrů především díky promyšlené kompozici světla a prostředí obklopujícího postavy.

Spolu s Katyní je Březový háj z Wajdových počinů pro mě jednoznačně největším zážitkem. Přírodní lyrismus připomínající plátna nejslavnějších impresionistů a skvostný herecký výkon Olgierda Lukaszewicze v roli umírajícího Stanislawa. Síla krevních pout a sourozenecké lásky tváří v tvář neúprosné nemoci, která si nekompromisně jednoho z bratrů přebírá do své moci. Kontrast dvou bratrů, kteří jsou tak různí přesto jejich esenciální podstatu tvoří stejná míra živočišné touhy. Jeden je životem unaven a zklamán, druhý prožívá každý další jeden nádech jako by byl ten poslední.

Debutový snímek režiséra Romana Polanského je, i po čtyřiceti letech od svého prvního uvedení, stále svěží a neotřelý. Nadčasové téma střetnutí dvou generací, fascinující kamera, skvěle vygradované napětí. V hlavní úloze se kromě třech hlavních postav představuje také voda. V jednu chvíli zrcadlí mladistvou nespoutanost a volnost, protože se přeci chodí, aby se chodilo, a pluje, aby se plulo. O pár dalších okamžiků později je zase klidná a nezčeřená, jako by měly být zkušenosti muže, který již prošel v životě různými prožitky a je usazený, ženatý a nadhled zralého člověka je mu vlastní. Roman Polanski nás ale přesvědčuje, že vlastní sebereflexe nám může mnohdy rezonovat úplně nejvíce s osobností, která je dle našeho přesvědčení, duševně zcela někde jinde, než jsme my sami, a nám nesahá ani po kotníky. Což je právě ten špatný předsudek, na který obě hlavní mužské postavy tvrdě narazí.

Film je i přes minimum dialogů a bez větší narativní zápletky velmi silný a schopný vyprávět. Ne zážitky, ale pocity. Brilantní práce kamery, dlouhé záběry, minimalistické dialogy i herectví hlavních protagonistů – to vše společně vyjadřuje pocity režiséra, který znechucení ze světa ovládaného překroucenými hodnotami nejen nezastírá, ale dokonce ho v tomto filmu posílá do zániku. Béla Tarr dokazuje, že vyvolání emoce u diváka je možné i bez dlouhých útrpných monologů či bolestných dialogů hlavních postav. Film ve mně vyvolal spoustu myšlenek. Nad cílem existence člověka, nad monotónností světa, ve kterém žijeme a i nad tím, jestli je vozkův kůň, koněm Turínským, který se stal tak důležitým pro osud Nietzscheho.

Úsměvný příběh o maďarských Bonnie a Clydovi v pokročilém věku. Manželé Kisovi se pustí do smělého dobrodružství, které je dovede až na konec, který pro ně v podstatě bude novým začátkem.

Dechberoucí zpověď mladého Gyurka, který je ve svých čtrnácti letech transportován do koncentračního tábora v Buchenwaldu, se odvíjí v duchu otázky jak daleko je schopen člověk ještě dojít, když už je na pokraji svých sil. Úžasný herecký výkon Marcella Nagyho spolu s působivou a dojemnou hudbou Ennia Morriconeho podtrhuje hrůzu, která hlavního hrdinu obklopuje a dokresluje jeho cestu za nalezením vlastního osudu. Co dokáže ještě obětovat člověk, který strávil celá svá dospívající léta v koncentračním táboře? Jak se dá najít smysl vlastní existence po takových zkušenostech, a je vůbec možné nalézt zpět základní životní hodnoty? Je možné unést „židovský osud“, když je vám 14 let, o životě zdaleka nic nevíte a v dospělého člověka se proměňujete na pozadí smrti, která dýchá ze všech koutů, kam se podíváte? Ale jak sám hlavní hrdina poznamená v samotném závěru – i v maximálním chaosu si člověk hledající řád, nalezne svoje chvíle štěstí, proto bude připraven odpovídat i na dotaz, co je na koncentračním táboře dobrého. Zeptá se ho ale někdy někdo? A bude si v tu chvíli pamatovat, co na to chtěl odpovědět?

Snímek obsahuje znepokojivé zvukové i obrazové sekvence. Tímto titulkem se zřejmě autoři snažili říct: „jestli vám vadí sprosťárny, vypněte obraz i zvuk“. Alibistický titulek, který by měl případným pozdějším výtkám k přemíře obsažených vulgarit, učinit přítrž. Bohužel i přes to jsem se nemohla zbavit dojmu, že jejich množství a frekvence už nemá, bohužel, nic společného s barvitým koloritem osmého budapešťského distriktu, ve kterém se příběh tohoto maďarského animáku odvíjí. I přesto však musím přiznat, že u některých scén jsem se docela i nenuceně smála. Tony Blair s maskou Dartha Vadera, vlajka Spojených Států obohacená o Myšáka Mickeyho svírajícího samopal a George Bush srovnávající se zemí hlavní město Maďarska, takže Bukurešť je již minulostí… Cesta skupinky dětí do pravěku motivovaná přízemní touhou po penězích a konec, který všechny postavy i samotný distrikt vrátí zpátky na začátek. Pokus o animovanou společenskou a politickou satiru v duchu seriálu South Park z mého pohledu nevyšel.

Samotný fakt, že příběh čerpá z pravdivých životních událostí samotné režisérky, však převyšuje bohužel celkový dojem z filmu. Srší z něho podbízivost amerických televizních snímků na víkend, které se sledují jedním okem při žehlení. Oceňuji nicméně výkon malé Kelly Endrész Banlaki v roli pětileté Szuszany.

Dvojsmyslný konec vystihuje i celý význam tohoto příběhu. Zdání může vždy klamat, a láska spolu se silou vůle dokáže překonat nejen jazykové bariéry. Krásná scéna tohoto filmu je pro mne právě „rozhovor“ mezi Šimonem a jeho vyvolenou v kavárně, kdy ona přes jeho pouhá „oui“ a „non“ vůbec nepostřehne, že francouzsky Šimon neumí ani slovíčko. V podstatě takové „Nalezeno v překladu“.

Smyšlený příběh vymyšlené postavy vykresluje události meziválečné střední Evropy, které na pozadí tohoto příběhu dostávají ještě o poznání hrůznější rozměry. V příběhu se osudem hlavního hrdiny promítají i reálné postavy přes zmínky o Adolfovi Hitlerovi až k zosobnění fotografky a režisérky Leni Riefenstahl. Zaujala mne také náhrobková narážka na evropské režiséry, ve které se v odpovědi na dotaz „Co jsme tam měli napsat?“, zmiňují jakoby zcela náhodně jména Wajda, Menzel a Jancsó.