gicous

Přimočarost, úspornost a oku lahodicí jednoduchost v pohybech filmových samurajů se zračí také v příběhu samotném, v němž všechno směřuje k závěrečnému masakru, zabírajícímu plnou jednu třetinu filmu. I když v něm tečou potoky krve (doslova!) a vojáci umírají po desitkách, nedokázal mně tento brutální závěr strhnout, tak jak jsem původně očekával. Kromě mírně odtaživé kamery, jenž se někdy drží až příliš daleko od bitevní vřavy, jsem tam také postrádal lidský prvek, který by mně více vtáhnul do samotné bitvy. Zminěných 13 samurajů bylo především jednolitým útvarem bez větších charakterových výčnělku, jenž by ve mně probudily stopy alespoň nějakých emocí. To se nedá říct o hlavním záporakovi, který je díky svým činům odpudivý takovým způsobem, že mu smrt přejete hnedka od první minuty. 13 samurajů je podařený krvavý epos o lidech, pro které byla hranice mezi životem a smrtí nicotná a pomijívá. Umírali se samozřejmostí, podle prastarých válečných kodexů. Neváhali obětovat svůj vlastní život pro čest svou a svého pana. Z dnešního pohledu něco zcela nepochopitelného. 7/10

Na pozadí Druhé světové války, která tu a tam probleskuje do života hlavních postav, se odehrává citlivý a lidsky hezký příběh, jehož rámuje klidný a vyrovnaný hlas pana vypravěče. Čekal jsem větší příběhovou roli samotných knih, zmíněných v názvu filmu, jimž se film honosí. Knihy, mezi jejimiž řádky je pečlivě ukryta moudrost a smysl okolního světa hrají pouze okrajovou roli. Možná, že je to tak lepší, neboť Zlodějka knih tak není ochuzena o citlivost a emoční přesah, obsažených v hlavních tématech filmu, jako jsou přátelství, láska a lidská dobrota. Příjemní herci, jistá réžie a hezká hudba z tohoto filmu dělají moc pěkný divacký zážitek. 7/10

Lepší než první díl: myšlenkově hlubší, vyhrocenější, zvrácenější, kontroverznější a smutnější - pokroucený a zničený stejně tak jako ženská duše hlavní hrdinky, hledající a tapající v síti své vlastní závislosti. Stižená mužským prokletím nikdy neutichajícího sexuálního chtíče a navzdory společenskému opovržení pokračuje v životě podle svých vlastních zvrácených citů. Pokud si dám dohromady jedna a dva, výjde mi neobyčejně komplexní, mnohavrstvý filmový epos o lidské sexualitě, mužské a ženské, složité a nejednoznačné, u kterého se těším na rozšířenou režiserskou verzi. 8/10

Na tu dobu nesmírně krutý a krvavý ruský film, který na mně ale působil naprosto amaterským dojmem, a to především v akčních scénách, které byly jeden velký chaos. Připadalo mi to, jakoby film nebyl předem připravený a všechno včetně scénaře bylo spichnuté přímo na place. 3/10

Jen těžko si lze mezi dnešní režisérskou smetánkou představit příhodnějšího režiséra k zfilmování dané tématiky než Larse von Triera, v jehož filmech hrál sex vždycky velice důležitou úlohu. Příběh o mladé nymfičce, v němž hlavní hrdinka vypráví své pohnuté osudy je především intimním rozhovorem, v němž Selinger zprostředkovává autorův pohled na problematiku lidské sexuality. Nepřináší nic příliš převratného, co by již nebylo naznačeno v ostatních Trierových filmech. Jediný rozdíl je v tom, že zde z toho všeho sexuálního udělal Trier hlavní téma, které rozebírá, o němž uvažuje a především ho připodobňuje k řadě jiných symbolů. Rozdělení na dva díly beru jako chytrý reklamní tah stejně tak jako pověsti o skandálnosti, které měly zřejmě přitáhnout do kin, co nejvíce filmových diváků. Většina asi byla zklamána, protože tohle filmové dílo určitě není určeno pro masy, ale především pro artověji založené fanoušky Larse von Triera. 6/10

Všeobecně mám v oblibě válečné filmy, které mně vrhnou přímo do boje. Skrze psychické a fyzické vyčerpání, jež na hrdiny klade tíže bojů, se s nimi nejlépe sžiju. Díky tomu mně postavy vtáhnou do děje a válečný film se tak stává mnohem osobnější záležitostí. Nepotřebuju procházet s hrdiny přijímačem či jinak prožívat jejich předválečné životní osudy. Jedinou výjimku v tomto tvoří Olověná vesta, jejiž vycviková část je dokonalá. 9. rota začíná podobně jako Kubrickovo veledílo, a to ztrátou vlasů. Tady ale jakákoli další podobnost končí, protože ruský film nedokáže během výcviku vzbudit větší emoce nebo dokonce úžas nad vedenou formou výcviku. Mnohem lepší je afgánská část. Tam se ke slovu dostává válka ve své trýznivé podobě. Akce je dost a především závěrečný boj je výborně natočený. Ale ani tady ve mně nedokázali tvůrci vzbudit větší zainteresovanost směrem k postavám nebo příkořím, jimiž tam procházejí. 5/10

Tenhle asijský majstrštyk by neměl uniknout Vaší pozornosti. Už jen kvůli závěrečné přestřelce, která si v ničem nezadá s tím nejlepším, co dosud bylo v daném žánru natočeno. Velice mě překvapil kvalitní a propracovaný příběh, který se stavbou děje podobá západní produkci. Stejně tak chválím všechny herce, kteří hrají úsporně, vážně a velmi přesvědčivě. Drug War je kvalitní, drsný a výborně gradující thriller, jehož projekci doporučuju každému, kdo má k filmové akci alespoń trochu kladný vztah. 9/10

.....Dál. Dialogy metané z takovou kulometnou rychlostí, že z toho sluch přechází. V té razanci ani nejde pochytit všechny narážky a vtipy, které jsou mezi slovy zabalené. Dál. Cagney a Bucholz v otevřeném boji na imaginárních barikádách. Revolucionář versus kapitalista, komunismus versus demokracie, SSSR versus USA, bolševik proti imperialistovi, západ a východ. Jisté je jedno, kapitalismus vyhrál na plné čáře. Dál. Mistrovský scénář bez nejmenšího hluchého místa či slova. Ani minuta nazmar, ani sekunda nudy. Dál. Herci bez chyby, ženy krásné. Dál. Hudba a obraz budují, v závěru gradují. Dál. Humor na úrovni. Načasování skvělé. Dál. Ty hloupá, Z Ruska se utíká, tam se nejezdí!!!! 10/10

Jediný důvod, proč se na film podívat, je akce. Souboje nasnímané slavným Peterem Pauem v sobě mají nepopiratelnou krásu a švih. Všechno ostatní je hovadina prvního řádu. Film jen pro skalní příznivce žánru. 3/10

Eugenio Mira. Hmm, to jméno si budu pamatovat. Grand Piano je vzdáleným příbuzným Telefonní budky Joela Schumachera a thrillerovým kamarádem snímků Briana De Palmy, jako třeba.........Hadí oči. U prvního příkladu vidím spřízněnost příběhovou. U druhého, způsob, jakým režisér a kameraman pracují v rámci omezeného prostoru, u Grand Piana konkrétně v prostoru koncertní síně. Napětí by se díky pečlivě zvoleným záběrům, v nichž kamera poletuje v prostoru, dalo doslova krájet. Ale nejen to, vše je výborně sestříháno, nasvíceno a celkově natočeno se zjevným potěšením v detailech, což poukazuje na profesionalitu tvůrců. Body strhávám za momenty, kdy film opouští koncertní síň a vydává se po ohraných thrillerových kolejích do sféry průměrnosti. Kdykoli tak učiní, atmosféra hustého napětí zmizí. A také za vyvrcholení příběhu, kde mělo napětí gradovat a nikoli stagnovat a upadat. V rámci žánrového cvičení byste tento film, nicméně, minout neměli. 7/10