zelvopyr

Rouyaburi je první vyloženě špatný, odfláklý Zatóiči. Je to zároveň první film nově založené Katsu production. Obávám se, že to souvisí - Katsu se asi začal považovat za machra. A profesně, průšvih je obrovsky nevyrovnané tempo zejména prostřední části.

Z dost podprůměrné Flemingovy předlohy (kterou jsem četl dokonce anglicky) dost nadprůměrná bondovka -- v rámci žánru přinejmenším. Jen mě trochu zarazilo, že textem písně se úplně změnil výklad titulu (You only live twice, once when you are born, once when you look with Death face to face). Samotná realizace je dost kompromisní -- některé scény jsou precizní a uvěřitelné, něco je na záchvat smíchu (i kosmický program SPECTRE je směs realistických rekvizit a nepopsatelná směs zbytku)... Pro mě scénárista Dahl vnesl do filmu spoustu neotřelého a významně ovlivnil vývoj celého Bondova fenoménu.

Až na zvýšený počet playmate než v běžném životě je to o ničem.

I tento film Tarkovského spíš klade otázky, než něco vysvětluje, a doprovází je syrově melodramatickým obrazem. Kdybych měl jmenovat, bylo by to hned několik scén, které nadlouho utkvějí v mysli (čímž shrnuji hlavní rozdíl proti snovému Vláčilovi). Ať už úvodní trochu mimózní laškování s balónem, dovádění nahých pohanů, dobývání Vladimiru, horečné lití zvonu... Celý motiv filmu, obroda a očista, se na mě přenesl a cítím se myšlenkově hodně jinde. Obával jsem se původně, že budu potřebovat být na film speciálně naladěn, ale naladil si mě raz dva :)

Mizérie. Jeden bod zato, že se scénář poctivě snažil vysvětlit genezi, způsob, jak monstrum oživlo, a tak. Nicméně... Gamera tu je za bezohlednou hnusku čistě jen jdoucí po zdrojích energie. Jen tak z rozmaru zničí přehradu, to teda neberu. Barugon je odporné monstrum chrlící něco jako podchlazený dusík - mrazí sosákem, který vystrkuje z tlamy. Dělá vražednou duhu (fakt) a taky má roh jak brouk roháč (nebo zvětšený nosorožčí), nicméně s ním neumí bodat, ale z boku s ním poplácává. Herecké výkony jsou otřesné, klišé jedno za druhým jak vyšité. Pochopitelně na Nové Guinei v primitivním kmenu jsou dva plynně hovořící kultivovanou japonštinou vyšších vrstev s mírným kansaiským přízvukem. Jediné snad pozitivní je, že rozdupání domů a vojenské techniky pro změnu neschytá Tokio, ale Kóbe a Ósaka.

Čekání hodinu deset na monstrum jak na Godota. Vrcholně mizerné herecké výkony ochucené hystericky sociální notou naroubovanou do středověku. Úplně jak u nás za stalinismu "historické" filmy. Tklivé tóny působí jak ukolébavka. Nějak se snažím ospravedlnit si tu jednu hvězdu, sám nevím.... Možná za samotného Daimajina, ale škoda, že ho dali do tak špatného filmu. Dva sequely si nejspíš nechám ujít.

Jo, bez opičky Judy jsem snad do 12-13 neusnul :)

Dai satsujin (Great duel) jako první díl "trilogie" mě až tak moc nenadchl, byl utahaný, se spoustou zbytných postav a chaotickou kamerou. Oproti tomu Jedenáct samurajů je jízda od začátku do konce. Hlavní padouch, kterého je nutné odstranit, je pablb k pohledání. Všichni jsou tu takoví černobílí... škoda. Na druhou stranu, vyprávět komplikovaněji čas asi nedovolí. Silný film, skvělý zážitek.

Víc se mi líbil komediální remake Innerspace, ale zajímavé, hlavně výtvarné, pojetí zde bylo. Jenom, ehm, stupído elementy vyprávění trochu přetloukaly ty populárně naučné, nebo jak to říct... Myslím, že CGI zase o generaci pokročila a je na čase to natočit opravdu seriozně realisticky... (což se ostatně podle všeho chystá).

Další z Margheritiho vesmírných kousků (přemýšlel jsem, jak to nazvat jinak). Skutečně, jakoby další kousek ze skládačky, úplně stejné rekvizity jako v jeho dalších filmech (Pianeta degli uomini spenti, Space Men, Criminali della galassia, Pianeta errante...). Zase spousta bakelitu a výtvarně celkem OK. Na jedné z přelidněných kosmických stanic chlapi prohánějí ženské (zejména nadřízení podřízené, protože jim to mohou dát rozkazem), subordinace zrovna moc nefunguje, všichni si honí ego a vesele chlastají, dokud nezačne zářit záporná radiace, lol. Na detaily jako fyzikální zákony, inercie, gravitace atd. se zbytečně moc nehledí. Mezilidské vztahy tentokrát režisér kupodivu celkem ukočíroval. A protože si byl vědom, že na věrohodné ufony nemá rozpočet, udělal nejlépe jak mohl a neukázal je. Takže místy je boj kosmonautů s ničím celkem divný, ale furt lépe, než jak by vypadat taky mohl. Mně se to -- až se sám sebe děsím -- skoro i líbilo...