strixa

Tenhle film mám spojenej s několika věcma - první shlédnutí v kině, kdy nás uvaděčka zmateně na poslední chvíli naháněla - "kdo jdete na Parchanty, už to začíná!", člověk přijde do poloprázdnýho kinosálu, na plátně francouzskej venkov a esesák Landa popíjí mlíko a řiká si, tohle že je opravdu ten novej Tarantino? Plus, nedávno jsem se začala samoučit italsky a mám neuvěřitelnej problém říct Buongiorno!, aniž by se o mě nepokoušel záchvat smíchu. A nakonec, nedlouho po posledním (3. či 4., nejsem si jistá) promítání se mi zdál sen o tom, jak jsem se setkala v privátní lóži s Hitlerem, dobře jsme si pokecali a na konci každý z účastníků tohoto menšího setkání dostal na památku prsten s precizně vyrytým SS. Ten film mě prostě a evidentně hluboko zasáhl!

Příběh je předvídatelnej a scénář místama trochu pokulhává... ALE úchvatná hudba (!!!), to vypětí podaný se vším všudy a emoce vyhnaný do extrémů + výtečnej J.K. Simmons. Jak už kdosi zmiňoval, škoda, že je to evidentně točeno pro širší veřejnost, ten zbytečnej místama patos a občas trochu nelogický zvraty v chování hlavních postav to bohužel poněkud znehodnocujou. Ale za tu dokonalou hudební stránku jsou 4 hvězdy jasný.

Jsem velmi překvapená místníma reakcema... Tak za prvý, jde o muzikál, takže pokud si někdo stěžuje na hloupej příběh nebo překotný vyprávění, je to absolutně mimo mísu - co jinýho se dá u muzikálu čekat? Ostatně každej, kdo původní Bídníky četl, nebo aspoň viděl jako film, příběh zná a leccos si domyslí (a kdo to nezná vůbec, je s prominutím kulturní analfabet). Za druhý, kdo kritizuje pěvecký výkony - jsou to proboha herci a museli všechno zpívat na place, já osobně je obdivuju, zvláštní plus u mě má Hugh Jackman, kterej mě překvapil na více frontách. Moje velká výhrada v týhle oblasti - Russell Crowe. Hlas má pěknej, technika taky na jedničku...ale emoce? Zrovna jeho postava si prožívá velký dilemata, není jednoduše černobílá jako většina ostatních charakterů, čekala bych teda větší emocionální nářez, prožívání toho, co právě zpívá, cokoli... ale ono prostě nic, ani při mý oblíbený předsebevražedný písni. No a za třetí - dokážu pochopit, že se to někomu prostě "netrefí do noty", ale říkat o týhle hudbě, že je "nudná", "nastavovaná" či dokonce "otřesná" je teda velkej krok mimo. Les Misérables patří mezi nejúspěšnější muzikály snad na celý planetě, a jenom proto, že český diváci to neznaj, nebo jsou nedejbože samozvanejma odborníkama na hudbu a nechápou základní principy muzikálu... to je celkem náš /potažmo jejich/ problém.

Pro mě velmi těžký na ohodnocení - Nolanův Batman mi upřímně sednul víc, asi hlavně proto, že jsem to viděla dřív, a asi taky proto, že už jsem přece jenom zvyklá na totálně jinou techniku a tenhle Batman je prostě příliš...jednoduchej - z hlediska efektů. Nebudu vůbec zpochybňovat Nicholsona jako Jokera, taky správnej psychouš (ačkoli Heath mi v tomhle přijde nepřekonatelnej), nicméně samotnej Batman na mě zanechal dojem robotický loutky, sice dobrej kostým, ale nemotorný pohyby a zdaleka nepůsobí tak všemocně a hustě (jako v modernějším zpracování). Plus jedno obrovský mínus - Kim Basinger. Je mi neskutečně nesympatická, vzhledem i svým herectvím, zvlášť když ta její postava se chová naprosto šíleně...takže ta mi to k tomu všemu ještě víc znechutila. NICMÉNĚ, v průběhu psaní jsem si to přece jenom rozmyslela, musim vzít v úvahu, že jde o konec 80., takže nemůžu kritizovat efekty, když nebyly takový možnosti + vykreslená atmosféra Gotham City + trocha toho klasickýho burtonovskýho humoru prosakující na povrch + fešák Keaton + nenalíčený televizní komentátoři (celkem chvíli mi trvalo přijít na to, co je na nich tak divnýho..) + ta hudba..Takže čtyři nakonec.

Šla jsem do toho filmu s předsudkem, jelikož knihu bezmezně obdivuju, tak jsem si řikala, že to nedopadne dobře. No a až na několik větších i menších výhrad mě to dost příjemně překvapilo, dětský výkony byly super, podstatná část tý šílený atmosféry knihy je zachovaná a v zásadě i poselství zůstalo stejný. Velmi mě mrzela hlavně postava Simona,který nebylo dopřáno tolik prostoru, takže chyběj psycho výjevy způsobený jeho vlastní myslí a vlastně celá tadyta kapitola, ohledně "příšery" a proč se vlastně film/kniha jmenuje Pán much, mi příjde dost nedotažená, nebo lépe řečeno nepřítomná. Jinak ale to předčilo moje očekávání, takže čtyři hvězdy určitě, kdybych nebyla pod tak silným vlivem knihy, pravděpodobně bych dala i 5.

Konečně jsem si Dunu i přečetla a těsně po tom se podívala na tříhodinovej director's cut. Na úvod nutno říct, že ačkoli dýlka 3 hodiny zní děsivě, kupodivu jsem se nenudila, občas jenom trochu smála. Překvapilo mě spíš, že ani takováhle dýlka absolutně nebyla schopná pojmout příběh knihy, která mě nad očekávání nadchla a ten film musí bejt pro někoho, kdo knihu nečetl, dost mimo. Střípky nejdůležitějších událostí příběhu jsou na sebe halabala nalepený, většina herců působí strojeně a nepřirozeně...a když člověk srovná efekty o pár let dřív natočený SW: Epizody IV a tohohle filmu, nemůže se vynadivit. Z dnešního pohledu se tomu vážně člověk musí už smát. ALE: Kyle MacLachlan je tady jako obvykle úchvatnej, Arrakis vypadá přesně, jak jsem si představovala, Lynchova typická atmosféra se tu místama dere velmi dobře na povrch, hudba je teda strašně nevyrovnaná, ale k tomu filmu se hodí, Sting v roli Feyd Rauthy je super, potěšilo mě i to krátký objevení se Irulán...takže i přes mnohý, co mi tam z knihy vážně chybělo, nakonec měnim na 4.

Trojúhleník Luke - Leia - Han už se stane konečně trochu normálnějším, 58x si vyslechneme osudovým hlasem, že it is your destiny a úsloví power of the Dark Side of the Force v nejrůznějších podobách, na Endoru žijou takový divný medvídci, který bez potíží zabíjej kamenama Stormtroopery, který je jinak potíž pořádně zničit i světelnejma mečma...ale i přes to všechno to má opět spád, kouzlo, atmosféru a hlavně ten optimistickej konec, kterej si všichni zasloužej, takže i přes výhrady to rozhodně považuju za jeden z lepších dílů.

Pro mě nejlepší díl celejch SW. Přes trochu podivnej začátek na ledový planetě s tvorem, kterej mi evokuje sněžnýho žrouta z Palečka ve Fimfáru, tim pádem ztrácí na jakýkoli vážnosti, se to pak rozjede na plný grády. Děj se rozjíždí na všech scénách, nehostinná soustava Dagobah, úchvatný Cloud city, samozřejmě imperiální lodě vs. rebelský stíhačky, prostě sviští to jak na běžícím páse, Leia je ještě lepší než předtim, hláška I am your father, aach, hned bych se na to podívala znova. Plus samozřejmě ta hudba, ale to bych musela psát u každý epizody.

Tuhle epizodu bych mohla vidět snad stokrát a nikdy by se mi neomrzela. Luke je prostě boží, špičkující se Han a Leia skvělý, můj oblíbenec R2D2 srší vtipama a obecně všechno je daleko vtipnější, optimističtější a stylovější než nový díly. Možná díky tomu, že jsem to poprvý viděla celkem malá, mě to tak pohltilo a když to vidim znova, vrací mě to zpátky. Princezna Leia pro mě navždycky zůstane idolem a Padmé absolutně strčí do kapsy.

Když už jsem u těch nej, tak tohle je pro mě jednoznačně jeden z nejdepresivnějších filmů všech dob, takže logicky i nejsmutnější epizoda. Ačkoli se od minulýho dílu Christensen značně herecky posunul, Natalie je pořád stejná, se svejma 88 různejma šatama a zoufalou mimikou. McGregor je stále stejně dobrej a představitel Palpatina taky pořád stejnej sviňák. Všechno je zhruba tak, jak má bejt...a přece se něco změnilo, atmosféra je daleko temnější, vážnější (díkybože) a zlověstnější. Anakinovy pohnutky jsou skvěle dvojsečný, nic není černobílý a všechno do sebe začíná pomalu zapadat a tim spět k nevyhnutelnýmu a osudovýmu konci. Nicméně, když se člověk podívá na epizodu III a IV za sebou, stejně se objeví pár nejasností, nebo spíš nedotažeností (a to nejsem žádnej maniak a neviděla jsem to 50x, takže lehce povšimnutelný), což mi přijde trochu amatérský. Jinak ale oproti minulýmu dílu daleko lepší, order 66 mě přivedl k pláči, takže i emocionálně silnější, a vůbec, příjemný překvapení.