IdaHutt

Výtvarně vyvedené, avšak nějak mě to neoslovilo, možná mě uspal hlas vypravěče. Kromě technických nelogičností v chování oné mechanicko-organické Věci, na něž upozorňují i jiné komentáře, jsem jen matně dokázala dešifrovat "poselství" snímku - jako by Myšlenka zůstala trčet kdesi v půlce cesty a nedošla k cíli. A ještě zpátky k těm "technickým" kopancům - určitě by je téhle surreálně hříčce každý divák odpustil, kdyby nebyla založena právě na obraze industriálně deformovaného, tj. technicky upraveného světa.

Třemi mezinárodními cenami ověnčený snímek o tom, proč občanu Maminovi ruply nervy, pochopí každý i beze slov. Ano, každý si něco podobného prožil, případně pravidelně prožívá. Od natočení dílka zatím uplynulo už skoro přesně půl století - a já si uvědomila, že dneska by občanu Maminovi ruply nervy určitě ještě mnohem dříve a z mnoha více důvodů. V tomto smyslu je film i bezděčným svědectvím o proměně způsobu života. Při sledování jsem si vychutnala také čistý výtvarný styl 60. let, který s rostoucím časovým odstupem získává stále typičtější vizáž.

Výtvarně dokonalý snímek, jehož forma je plně postavena do služeb Čechovova příběhu. Nic zde není samoúčelné, nic zde není pouze na efekt, jak to často známe např. z disneyovek. Citlivě, leč velmi civilně vyprávěný děj si nemusí vypomáhat žádnými oslnivými a překvapivými zvraty, a přesto dá divákovi vše - obavy, dojetí, smutek, radost, katarzi. Realismus opět dokazuje svou uměleckou nesmrtelnost. - Dodatek: já být Kaštankou, zůstala bych radši s klaunem a vystupovala v cirkuse.

Výtvarně je tento krátký animovaný film krásný, stejně jako ostatní snímky režiséra Ivanova-Vana. Bohužel, do dílka se tentokrát neblaze promítla ideologie - začátek studené války. A tak souboj mezi zpěvem slavíka a neumětelstvím světoběžné straky je podán jako tezovitá alegorie, v níž soupeří příjemně znějící slavičí kolotání s kakofonickým stračím jazzováním. Škoda, protože chytré podobenství o souboji umění s neuměním bylo touto propagandistickou konkretizací pokaženo. Nemluvě o tom, že od dob natočení filmu došlo k historickému posunu a jazz si dávno vydobyl své pevné a uznávané místo v hudbě.

Spojení krajkové krajinné imprese s hudbou P. I. Čajkovského přináší mocný umělecký zážitek, který možná více osloví dospělé než děti. Takovéto duchovně povznášející skvosty jsou, bohužel, v dnešních časech čím dál vzácnější.

Paradoxně dávám pouze tři hvězdičky, ačkoli vím, že tento film mi z paměti nevymizí. A také je to jeden z těch inteligentních snímků, o kterých člověk po skončení ještě musí přemýšlet. Oceňuji silné sociální poselství, které Utajený - zcela mimo původní očekávání - přináší. Právě tohle poselství si musí divák důkladně přebrat a vstřebat až po zhlédnutí. Škoda že tvůrci v dané souvislosti situaci jednoznačněji nevykreslili, nekonkretizovali, nevyužili více času, který vyplýtvali na místy až příliš pomalý způsob vyprávění.

Srovnávala jsem Stíny a mlhu s Allenovým Sólokaprem, jelikož srovnání se nabízí - obdobné prostředí (cirkus a varieté), obdobné téma (kdesi číhá neznámý vrah)... Sólokapr, kterému jsem dala také tři hvězdičky, se mi však zdá přece jenom lepší, a to určitě nikoli kvůii větší výpravnosti, kterou u Stínů a mlhy dokonale vynahrazuje černobílá stylizace a patřičná atmosféra. Na druhou stranu žárlivý výrok majitelky penzionu, že jiná žena má Woodyho "pouze pro ozdobu", mi asi utkví v paměti navždy.

Mnoho (vizuálního) povyku pro nic! Takhle zpackaný film s „uměleckými“ ambicemi jsem neviděla, ani nepamatuji. Vlastně jsem se na Coppolův opus dodívala jenom proto, že jsem ještě doufala v nějaký spásný žánrový obrat na poslední chvíli. Říkala jsem si, že tolik samoúčelných a profláklých motivů, tolik zoufale patetických a stokrát provařených zápletek, tolik křečovitých dějových vycpávek a vykonstruovaných konfliktů-nekonfliktů, tolik wellesovsky se ksichtících černobílých záběrů v kombinaci s barvotiskovými varietními výjevy, tolik blikajících světelných pseudosymbolů a bombastických, groteskně nesourodých hovadin… nacpal Mistr do svého díla záměrně jenom kvůli tomu, aby se nakonec vychechtal divákovi a v závěrečné pointě učinil z nabubřelého paskvilu regulérní šaškárnu. Věčná škoda, že Coppola při přípravě Tetra nezhlédl Pytlákovu schovanku! Na druhé straně mám důvodné obavy, že i kdyby ji zhlédl, už by ji ve svém tristním duševním stavu nepochopil.

Asi toho chci zase příliš. Například chci, aby příběh uvádějící do děje skutečné historické postavy (zde Aleister Crowley či Bram Stoker) respektoval alespoň základní životopisná fakta, minimálně data narození. Ačkoli Crowley se narodil o 28 let později než Stoker, zde vystupují jako vrstevníci, ke všemu se děj "historické" linie příběhu - usuzuji mj. podle módy (dámské "honzíky") - odehrává zhruba v době, kdy byl Crowley nanejvýš kojenec. Zde však vystupuje jako muž zralého věku (u takové obludy nepoznáte, zda je tomu čtyřicet nebo šedesát). Patrně nespáchám spoiler (ve vztahu k pokračování, které jsem zatím neviděla), když doznám, že jsem v důsledku zmíněného datového zmatku právem očekávala následující řešení: po patřičném magickém rituálu se starý Crowley znovu narodí, tentokrát ve správném roce 1875. Ale tato možnost se nerealizovala. Možná jsem měla celý horor dešifrovat podle postmoderních hráčských pravidel, nicméně ani to by nepomohlo. Nešikovné slátání dvou různých časových a dějových linií které zůstalo otevřené, mě také hodně rozladilo, nemluvě o záplavě ostatních kopanců a samoúčelných zápletek. Pokud se vůbec budu snažit zhlédnout pokračování, pak čistě jenom v rámci soukromého studia filmových stupidit. Jednu slaboučkou hvězdičku dávám za výpravu, speciálně za dámské honzíky.

Lyrické a zároveň existenciální psychologické drama, v němž nejdůležitější je právě to, co není řečeno. Vnímavý, empatický divák se přesto dozví takřka vše (i o nevysloveném osudu jedné ze sester - Fely). Nádherný, ryze evropský film, jaký už dneska těžko někdo natočí.