LadyEsik

Škola střihu, propracovaně odvyprávěné.

Právě jsem pár minut před půlnocí dokoukala Vyšší princip (1960). Rok 1942, po vraždě Heydricha, mladí lidé, maturanti, čelí zatčení a zavraždění svých spolužáků. Vykreslení charakteru chlapce, který je pro jiné jen jménem na seznamu dalších tisíců jmen, jménem monotónně odříkaným rozhlasem, na který si obyvatelé Protektorátu pomalu zvykají. Se svými přáteli, které divák poznal jen okrajově, stojí v potemnělé garáži a čeká na smrt, jakoby situace vypadla z povídky od Sartreho. Mezi těmito událostmi se neustále omílá pojem „vyšší princip“, který je pomocí citátů ze Seneci a dalších přibližován, ale kterým se neřídí ani ten, kdo ho neustále omílá – profesor gymnázia, klasický filolog. Odvážný krok je bezesporu profesorova návštěva šéfa gestapa, při které vidíme, že je to vzdělaný člověk (sám profesor je zaskočen), který svého synka nabádá, aby zlatou rybičku vrátil zpět do vody, jinak zemře. Říct však před svojí třídou, která přišla o tři spolužáky, že s tímto činem nesouhlasí, získat pochopitelně jejich podporu, a tím ukázat sílu onoho „vyššího proncipu“, to už za část jeho hrdinství nemůžu považovat. Ani za výhru "vyššího principu" v něm. Neozval se a veřejně proti jednání gestapa nevystoupil na schůzce s dalšími profesory ve sborovně, kde byla stejně tak dobrá příležitost, když byli učitelé žádáni o podpis jistého dokumentu proti chování tří zavražděných studentů. Ne, ozval se až po vstupu do třídy, kdy by na něj tak jako tak padla tíha pohledů jeho mladých svěřenců, a on řekl to, co by přiznali i oni sami. A zdálo se, že to udělal jen a jen sám pro sebe, aby se zbavil pocitu viny, že se celou dobu oháněl vyššími principy, ale sám se před nimi krčil, mezi lidmi, kteří na něj jistě žalovat nebudou, ale budou ho za to nejspíš uznávat. A ti mladí lidé si stoupli a opravdu se na něj uznale dívali a podpořili ho, přitom se to odehrálo jen v jejich uzavřeném prostoru. Tedy mimo nebezpečí a bez jiného dopadu. Hrdinství menších či větších je ve filmu víc. Stejně tak zbabělosti. Mimo obsah, který mě zklamal, se mi zpracování filmu včetně hereckých výkonů líbilo. Nejvíc mi daly ony citáty, které se daly i po dvou tisících letech aplikovat na „současnou“ situaci.

Osobnost Jindřicha Štreita tento krátký dokument sice moc neosvětlí, ale jeho tvorbu vyolá z negativu dokonale :).

Film, který se mě dotkl. Věnováno všem bývalým andělům. Dnes vím to, co žádný anděl neví.

Vyvolává silné emoce, které nejsou z čověka ždímány prvoplánově, prostě to přichází - samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že se to skutečně dělo.

Právě jsem se vrátila z kina, do kterého jsem nečekaně zavítala a využila tak akční nedělní nabídky Velkého Špalíčku, film za 70,-. Nevědomí režiséra Josepha Kosinskiho – obrovské plakáty na stěnách paneláků, množství kladných ohlasů a uznalého pokývání hlavou. O tomto filmu jsem nevěděla nic a ze sálu jsem neodcházela v euforii. Jedná se o sci-fi příběh, který je opravdu propracovaný, tak akorát složitý pro obvyklého návštěvníka kina, vše dostane na talíři vysvětleno, ale před tím si může chvilku vařit mozek a mít pocit, že už je jen kousek od obrovské pointy. Nevědomí je druh sci-fi, které lidstvu přinese jen ten příběh. Vnáší nás do apokalyptické situace, která nejspíš nenastane, což se liší od sci-fi, které já mám ráda – to, které nás zavádí do blízké a velmi realistické budoucnosti, které nás přivede k zamyšlení. Tento film to neudělá, visí zuby nehty na neotřelé myšlence, která se mi osobně líbila. Určitě se jedná jen o oddechový film. Postavy, tak ty přede mnou nevystoupily ze své plochosti. Nejsou plastické, nebála jsem se o ně ani chvilku, neprožívala jsem s nimi emoce, protože se nejspíš režisér, scénárista a nikdo jiný nestaral o prozkoumání jejich charakteru. Jsou jedno velké klišé, které pak infikují i děj a dobrá myšlenka se blíží k zemi, aby si o ni rozbila to velké Haló. Škoda. Scénář je jedním z prvků, který bych ocenila. Sice ty postavy to kazí, ale scénář má své silné momenty, které můžou vést k zamyšlení a které ve mně zanechaly během filmu dojem. Hudbu jsem moc nevnímala, ale přišlo mi, že hraje na už potrhané struny. Chcete napětí, dáme vám vysoký tón nebo trošku zahromujeme, to na diváky působí. Kamera se mi líbila, stejně tak efekty, prostředí a realističnost postav co se jejich zevnějšku týče – špína za nehty, špinavé obličeje atd. Sečteno podtrženo, máme tu skvělý sci-fi příběh včetně scénáře na oddechnutí, ale na originalitu postav, realističnost emocí a další velmi důležité prvky se zapomnělo. A to je ohromná škoda, protože film nestojí jen na efektech a zajímavém námětu.

Tento film jsem viděla na festivalu Cinema mundi (2013) a musím konstatovat, že se mi líbil. Název je maximálně výstižný, ústřední postava filmu je doslova lapena v síti internetu, který po ní šílí. Všechny události mají svůj smysl, je zde výrazný kontrast od obrazu dívky na internetu a její skutečné osobnosti. Zároveň zde však není stavěna moc internetu jako destruktivní se schopností zabíjet, protože to není jediný důvod. Netají se však, že internet – a lidé na něm, dokáží druhému zničit život. Film můžu doporučit.

Film režiséra Harolda Ramise inovativně narušuje narativní formu příběhu. Jsme zvyklí, že příběh má začátek a konec, v tomto filmu je však nevysvětlený fantasy prvek, který překvapí. Hlavní hrdina je cynik, který na mnohém vidí tu horší stránku. Jede se svým štábem točit do města P. na Groundhog day (Den svišťů, u nás Hromnice) reportáž o místní raritce, svišti, který předpovídá počasí. Kvůli bouřce zůstanou přes noc ve městě. Když se ráno probudí, je opět Groundhog day! A další den zase a zase. Samozřemě to scénárista využil k tomu, aby se postava mohla napravit, zamilovat atd. Tato proměna je ale téměř nekonečná, nejdřív dělá ztřeštěné věci a objevuje, v čem je taková situace prospěšná, pak už z toho šílí, pak se začíná lepšit…

Jeden z opravdu podařených shrekovských krátkých filmů, ve kterém najdeme odkazy na horory jako Psycho nebo Vymítač ďábla a také na první díl Shreka (hrůzostrašný hrad zemřelého lorda F., dřevěné postavičky Vítá vás Důlok, které jsou jako zombie, parádička). Postavičky se vsadí se Shrekem o to, kdo bude dřív vyděšenější při vyprávění děsivých historek. Začíná perníček s takovou perníkovskou zombie apokalypsou, poté Kocour, kterému skáče do řeči Oslík, takže vypráví oba a různě si příběh upravují. Poté vypráví Shrek. Pěkných dvacet minut, lepší než celý čtvrtý díl.

Tento film je jeden z těch, které jsem viděla kdysi. Relaxační komedie, po které vám toho v hlavě moc nezbude. Chtěla jsem jí dát špatné hodnocení, protože se příliš podobá Jeho fotr, to je lotr! nebo Můj soused zabiják, ale oba filmy vznikl až po tomto. Nakonec tedy můžu jen říct, že už tu je Kmotr. Na toho se ale zase relaxačně nepodíváte. S tím hodnocením jsem to teda nakonec nehnala do extrému. Koneckonců, hraje tam Hugh Grant.