macek166

Jistě skvělý film, ale jak zde někteří vychvalují scénář, mně osobně přijde zápletka velice nedomyšlená a neukončená, děj mnohokrát odbíhá, kam nemusí, nebo naopak neodpovídá na otázky, které vyslovil a naznačil, že na ně zodpoví. Konec je velice špatný, žádný devastující, vše končí téměř náhodným zabitím Evelyn, jako by scénaristi nevěděli, jak pokračovat, což je velká škoda, pro tak dobře rozjetý děj. Je mi jasné, že když už nic, Gittes by se mstil a nenechal odejít otce Evelyn Mulwrayové s jeho dcerou/vnučkou. Celý příběh je o této zápletce a nakonec ji nevyřešenou opustí. Škoda.

Kniha je kniha, a tu jen málokdy film překoná (pokud je kniha originálem), přesto si s materálem tvůrci poradili dobře, a krom občas příliš nadnesených scén a závěru bez gradace (na níž film celou dobu stavěl), mi přišel film zábavný, svižný a dobře zpracovaný. Snad jen příběh Luisi Rey byl neucelený a zdálo se mi, že až příliš zjednodušený vůči knize.

Jako student dějin umění toto nemůžu přijmout. Naprostá snůška nesmyslů, která przní obraz na takové umělce jako byl napříkad Picasso, ale dokonce i Modigliani. Nebudu se rozepisovat nad všemi nesmysly této filmové a historické hniloby, protože tam není téměř nic pravdivého. Modigliani opravdu nebyl takový drsňák, jak tu předvádějí, a jeho vztah s Picassem byl docela jiný. Žádné soupeření nemůžeme brát ani v úvahu, jediný zvláštní rys jejich vztahu byl ten, že Modigliani obdivoval Picassa, až do té míry, že na něj údajně žárlil. Toť vše. Jinak to byl pouze opilec, trávící v Paříži mezi umělci pár let, který zemřel dva roky po jeho osobní výstavě, která byla skutečně uzavřena kvůli jednomu z jeho obrazů v roce 1917. Zemřel na zmíněnou tuberkulózu, nikdo ho neubil, ani nic podobného. Salon umění byla jinak nejprestižnější výstava soudobého umění na světě už od doby klasicismu a ve skutečnosti na ní bylo zveřejňovano nespočet obrazů od různých malířů, výstava byla ve Francii brána jako velká událost, nebyla to taková soukromá výstavička, jakou z ní ve filmu dělají (ani o ní nemusí jen tak mimoděk povídat, jako by ji umělec neznal). Modigliani v Salónu také v plné míře nemohl nikdy uspět, protože jeho tvorba neodpovídala žádným směrům té doby (ani jakékoliv jiné) a především neměla žádnou myšlenku, která posouvala umění dál, což byl jeden z hlavních rysů hodnocení umělců (minimálně od 60. let 19. století, kde došlo k velkému převratu a nové pohledy a smysly umění se s určitou tendencí spěšně posouvaly). Takto bych mohl pokračovat nesmyslem za nesmyslem. Co se týče filmu tak tomu dali krásný ráz holywoodského přehánění, které se naprosto vymyká realitě. Kdyby film byl ve stylu zeměplochy, nebo Monthy Pythona (podoba v absurdní situace při porodu - viz. Meaning of life) možná by to mělo smysl, ale takto... dělali si z nás dobré blázny. Každá scéna nadnesená, nelogická, bez reálných emocí. Zkrátka příšerný scénář. Pochválit mohu leda podobnost Garcii s Modiglianim (ostatní jsou hrůza a děs, chudák Picasso či Gertruda Steinová) a kameru. Rozhodně byl už lepší film o Modiglianim Milenci z Montparnassu, který taky v mnohém neodpovídá realitě, ale má aspoň osobité kouzlo a něco z atmosféry té doby tam je. Navíc každá scéna není tak nadnesená a nelidská.

Po prvním zhlédnutí je pro mne film dobrý, ale ne vynikající, pro svoji zřetelnou zmatenost. Věřím, že po druhém zhlédnutí se mi postupně budou doplňovat střípky z celé logiky filmu a hodnocení změním, to je ale záležitost budoucnosti (přítomnosti?), protože kdo ví, kdy se znovu naskytne příležitost film vidět. Nenaladil mě natolik, abych si ho v brzké době opět pustil. Ale kdo ví? Každopádně velice zajímavé dílo.

Klasický Scorsese a vše co k němu patří.. proto taky zdařilá podívaná... omlouvám se mu, stejně tak jeho filmu, ale minimálně půl hvězdy musím ubrat za jeden z nejpříšernějších dabingů, co jsem měl tu nečest slyšet, jde vidět, jak se u nás šetří. Aby dvě ze tří hlavních postav mluvili min. tři jiné lidi a další důležité postavy mluvili také tolik postav, to bylo naprosto úděsné.

Už jen za ten soundtrack to má 4 hvězdy... Nevím, jaký vkus mají českoslovenští diváci, ale mám takový dojem, že pseudointelektuálnost nám nechybí. Někteří si stěžují na sílu příběhu, přitom tento film staví na velice silném příběhu a rozhodně patří mezi filmy, které mohou člověka zasáhnout. Tento film mě utvrzuje, že nechápu vkus lidí. Asi touží jen po krvi a bezducé akci. Tak tu tady asi vážně nenajdete.

Základní chyba tohoto filmu je, že není pro nikoho určen. Zdánlivá pohádka pro děti, s typicky dětskou dívčí hrdinkou, se mění v nemilosrdnou krvavou řež, jako by chtěl del Toro mladé dívky neposkvrněné realitou shodit zpátky na zem a říct jim: Milá holčičko, svět není tak krásný. Tady vidíš, jak krvavá je ve skutečnosti realita. A pokud film nezamýšlel pro mladé dívky, tak se zmýlil ve výběru hrdinky, protože pro vážné filmy není správný výběr malá dívčí hrdinka s vílami a kouzelným světem. Toto je pro mě největší negativum, protože si myslím, že film ve svém důsledku mohl mnohem více uškodit a přinést špatné pocity a rozčarování, než lidi pobavit. Celý příběh je nesen v depresivním duchu války, děj překskakoval z dvou odlišných světů, které spolu v důsedku neměly nic společného. Nevím, proč film vůbec nazvali Faunův labyrint, když hlavní děj byl spíš onen válečný spor. A konec opět nemůžu pochválit, bylo to předpojaté, pro mě osobně až trapné a citů v něm moc nebylo.

Film, který je myšlen vážně a jedna z postav v něm vezme obrovskou kovovou hlavici a vyhodí ji do výšky dvaceti metrů, kde ji pak jiná postava odpálí přesnou trefou, aby se následně obrovským výbuchem rozletěla do všech stran, je opravdu takový jaký asi je - scéna mluví za vše.

Dlouho jsem neviděl tak jednoduše odporný film, který se zabývá z půlky podvodem hlavního hrdiny a v druhé vyhrocené půlce řešení z téhle svízelné situace až po následovnou katastrofu. Kdo je s klidným srdcem schopný pozorovat tento film o podvodu a ještě přát hlavnímu hrdinovi, ten nemá svědomí, ani dobré srdce. Kdo má rád pocit, který mu přináší myšlenka, že děj filmu každopádně směřuje ke špatné události, či konci, je určitým způsobem zvrácený. Ať je to jak chce, film dokáže člověka zasáhnout. Velice záporně, ale určitě do hloubky. V tom, že film není diváku bezprostřední, tkví síla filmů se záporným nádechem, které dává odpověď - neboli ponaučíme se z chyb, které nás ještě nezasáhnout tolik. Pocitově je pro nás lepší kladně stavěný film, ale negativní nás může mnohému přiučit. Film je silně založený na motivu Zločinu a Trestu Dostojevskeho, taky se tu téměř na začátku filmu tato kniha objevuje. Rozdíl oproti knize je, že zde není žádný spor o tom, jestli má člověk právo zabít pro lepší věc, protože tady to očividně lepší věc nebyla, byla to sebestředná sobecká záležitost, kdy si hlavní hrdina, pro mě parchant, nedokázal poradit se zlou situací, do které se svými neodpustitelnými chybami dostal. Woody dokázal vyčarovat ještě víc. Hrál si s diváky jak chtěl a jako čaroděj nám pletl hlavu. Toto na první pohled vidím v dvou jasných smyslech: Prvním by byl snad výběr herců a vytváření postav a situace, která způsobila, že jsme až hlavní postavě přáli, aby nebyl dopaden, ne kvůli němu, ale kvůli jeho ženě a její rodině, která byla tak čistá a dobromyslná, že by ten trest snad způsobil větší škody, než kdyby mu to prošlo. Tak byl člověk nucený přát záporné postavě, kterou navíc celou dobu doprovázel. Druhou věcí je další téma filmu, štěstí. Při dopadu prstenu na okraj zábradlí si každý v hlavě řekne, aha, a teď ho chytí, a nuže, strany byly obráceny. Woody umí zamotat hlavu. Jak mě na začátku film znechutil, dokázal si to rychle napravit, a ač velice negativně laděný film o pro mě velice zlém tématu nevěry, zaslouží si nadprůměrné hodnocení.

Film, na jehož konci jen hledím před sebe a poslouchám pomalou smutnou hudbu, to je něco pro mě. Filmy, které v člověku něco zanechají. A takovým filmem je bezesporu i Gran Torino. Celý film se nese jako knižní povídka, žádný román. Jednoduchá dějová linie, která svojí zajímavostí bohatě vystačí na celý film. Problém etnik je na světě velice patrný a tento film se tohoto citlivého téma dotýká pohlazením, které je jemné i šimravé zároveň. Pár nedořešených větviček na celém stromě filmu nemohou nic pokazit. Celý už tak citlivý film doprovází stejně vedená hudba, která je jen tečkou na závěr...