SamVimes

Vzestup a pád Waltera Whitea, jedna z vlajkových lodí quality tv. Breaking Bad je velmi dobré i v jednotlivých epizodách a řadách, přímo brilantní je ale jako celek. Tak dokonale vystavěný příběhový oblouk se totiž jen tak nevidí, tak skvělá práce s postavami a jejich vývojem. Tvůrci Vinci Gilliganovi kryje záda Bryan Cranston, který ve své životní roli famózně podává Walterovu cestu od učitele, jenž potřebuje pomoc bývalého žáka, aby vůbec věděl, jak vyrobený perník prodat, po čím dál tím drsnější figuru drogového podsvětí. A výborný je i Aaron Paul jako Jesse, ač není takový herec jako Cranston, zase má roli napsanou víc na tělo. Breaking Bad místy nabízí i trochu černého humoru nebo až absurdní momenty, především je to ale prvotřídní drama o rozkladu charakteru.

Con Man se pohybuje někde na pomezí parodie, pocty a meta fikce. Tudyk zde hraje tak trochu variaci na sebe sama, herce Wraye Nerelyho z předčasně zrušeného sci-fi seriálu Spectrum. Není to však jeho přesný model v měřítku jedna ku jedné, zatímco Tudyk má Firefly pořád rád, Wray už má po krk Spectra i nekonečného podepisování se magorům v kostýmech a chtěl by být definován i něčím víc než jedním roky starým seriálem. Sekunduje mu Nathan Fillion v roli podstatně úspěšnějšího bývalého kolegy a v různých rolích se zde objeví nejen celých šest z devíti ústředních herců z Firefly, ale i samotný Joss Whedon a další geeky milovaní herci jako Felicia Day, Sean Astin z Pána prstenů nebo Tricia Helfer z nové Battlestar Galacticy. Někteří z nich hrají sebe samotné, někteří čistě fiktivní postavy a zbytek tak napůl. Každopádně jde o zatraceně bohaté obsazení, nad kterým zaplesá srdce nejednoho žánrového fanouška. První řada nabízí 13 dílů po 10 – 15 minutách, z nichž vždy dva až tři rozvíjejí stejný námět a navazují na sebe. Dočkáme se tak třeba titulních fanouškovských srazů (Con Man je totiž zkratka z Convention Man), jednání o filmovém reunionu nebo vydání ztracené epizody Spectra včetně ukázek z ní (právě ty nejspíš spolkly finance vybrané nad plán). Tudykův seriál je vtipný, milý, specifický a především svůj – zatímco třeba Teorie velkého třesku si hraje na geekovskou podívanou, ale ve skutečnosti se stává čím dál tím víc jen vztahovým sitcomem pro každého, Con Man skutečně cílí hlavně na věrné fanoušky, kteří si různé odkazy a camea užijí nejvíce. I když má i slabší momenty (třeba díl s Triciou Helfer a panenkou je spíš jen úsměvný než vtipný), v závěrečném trojdílu s již zmíněnou ztracenou epizodou zase předvede svůj plný potenciál a servíruje komediální zlato. V žádném případě nejde o nějaké zoufalé těžení odkazu milované Firefly, především Fillion, ale ani Tudyk nouzí o role netrpí a na svém nejslavnějším díle parazitovat nepotřebují. Naopak jde z celé websérie cítit velká láska jak k Whedonovu majstrštyku, tak i k celému žánru a subkultuře s ním spojené a chuť fanouškům dopřát to, co chtějí.

Lov má dobrý satirický námět, který je ale rozepsán do plného scénáře až překvapivě primitivně, bez toho aby s nakousnutými tématy nějak dál chytře pracoval, takže z něj zbylo jen několik málo zábavných hlášek. Navíc ani film nemá nijak zvlášť dobré akční scény, o které by se alespoň mohl opřít místo kvalitní satiry.

Trochu dražší fanfilm podle klišovitého scénáře, který by byl směšný i jako dobrodružství pro hru Dračího doupěte.

Hra o trůny se změnila. Místo pomalého taktizování a politikaření je tu otevřená válka na více frontách, zatímco košatící se dějové linie se zase sbíhají dohromady. V prvních řadách spousta zdánlivě zásadních motivů vyšuměla do ztracena a mnoho dějových linií bylo ukončeno násilně nejen doslovně, ale i vypravěčského hlediska. Teď si můžeme definitivně oddechnout, že se to samé nestane s celým seriálem, protože tady se už zúročují roky bohaté expozice a konečně se naplno dojde na spoustu dříve jen naznačovaných událostí. Při plánování řady už Benioff s Weissem nezestručňují Martinovy tisícistránkové knihy, ale naopak rozvádějí jeho poznámkové bloky. A byť to seriál v některých ohledech neskutečně nakoplo, v jiných mu to zase ublížilo. Některá strategická rozhodnutí není prostor pořádně probrat ze všech stran a pak se do nich snadněji strefuje, nepochybuji že v knize by stejné fungovalo lépe. Opravdu nemám problém s tím, že když se postavy potřebují jednoduše dostat z bodu A do bodu B (v kontrastu s putováním během něhož dochází k charakterovému vývoji), tak že to netrvá deset dílů. I když je na pár místech (opravdu jen pár) by skutečně neuškodila trochu lepší dramaturgie co se týče vzájemné chronologie různých dějových linek. Co ale utrpělo, je v některých případech přeci jen přílišná schematičnost vztahového vývoje (Jon/Dany, Sansa/Arya), protože to prostě do pouhých sedmi epizod všechno narvat nešlo. Je trochu smutným paradoxem, že dřív nebyly peníze na příliš scén s digitálními draky, teď už zase nejsou peníze na víc dialogů drahých herců. Příliš nechápu stesky na „studené“ epizody a absentující emoce, já je totiž až na vzácné výjimky viděl prakticky všude. I když ne všechno při smrtícím tempu patřičně vyznělo, mrazení v zádech i upřímných obav o postavy jsem si užil až až. Draci a armády nemrtvých, Dothrakové v Západozemí, původ Jona Sněha, opětovná shledání ztracených příbuzných nebo setkání a zajímavé dialogy postav, jež si ještě loni snad nemohly být vzdálenější. Všechno to jsou divácké laskominy. Jen bych je neoznačoval za fan service, ostatně to není jako kdyby tvůrcům došly předlohy, a tak dopsali nové epizody podle teorií a diskuzí na internetových fórech, ale k tomu všemu sám G.R.R. Martin celou dobu směřoval (jen mu to bohužel trvá asi tak o pár dekád déle, než by mělo). Srdce fantasy fanouška stále plesá.

Zima konečně přišla a s ní i zatím největší zimomriavky. V 6. řadě už tvůrčímu týmu došla zásoba děje z knižních předloh (přinejmenším z větší části) a tak zatímco George R. R. Martin pustil pomyslný volant, duo Benioff-Weiss sešláplo plyn k podlaze. Těžko říct, co přesně je příčinou zdánlivého vlití čerstvé krve do žil seriálu. Zda jde o to, že si Benioff a Weiss uvědomili, že nemohou Hru o trůny natahovat na 20 sezón, ale naopak je čeká už jen zkrácená 7. a 8. řada, nebo se jim Martinův pouhý nástřel budoucího děje adaptuje lépe než rozsáhlé romány. Nebo se třeba jen poučili z chyb předchozích sérii. Jisté ale je, že 6. řada předvádí zatím nejlepší práci s tempem. Loni Hra o trůny občas sklouzávala k vatě, byť zábavně napsané a dobře natočené, ale pořád vatě, nic neřešící a nikam neposouvající ani zápletky, ani postavy. Takové momenty byste ale v 6. řadě hledali jen těžko a značně ubylo i scén, jež pouze navozuji atmosféru světa (vyprávění vtipů, návod odpadlíků z bratrstva na perfektní polibek). Letošní série nabídla zatím snad nejhutnější příběh a nejvíce zásadních zvratů a odhalení. Podíl na tom má i to, že zatímco od prvního dílu první řady do posledního dílu páté řady dějové linky jen bobtnaly a rozvětvovaly se, teď se začaly slučovat a zdravě pročišťovat. I přechody mezi nimi letos působí jaksi hladčeji, pryč je dojem nadměrné roztříštěnosti a téměř každý segment představuje nějaký znatelný posun. A konečně, dalším rozdílem oproti dřívějšku je daleko větší podíl malých vítězství "těch hodných" oproti ošklivým věcem, jež je postihují. Jistě, spousta postav se ještě úplného konce nedožije, každopádně je ale tento úkrok od ubíjejícího zadupávání kladných (relativně kladných) postav do země příjemně osvěžující. Šestá série Hry o trůny zkrátka nabídla několik špičkových epizod (bitva, finále) a spoustu zábavných, působivých, epických či jinak zapamatováníhodných momentů. A nebál bych se ji označit za řadu dosud nejlepší.

Zabijákovi & bodyguardovi ohromně svědčí eRková přístupnost, jednak si Sam Jackson zase jednou dosyta užije své motherfuckování a jednak se film nemusí krotit ani v akčních scénách. Reynolds je tady sice po z řetězu utrženému Deadpoolovi zase jednou za „toho normálního“ oproti živelnému Jacksonovi, ale bez toho by dynamika jejich vztahu nefungovala. Ona vlastně půlka obsazení hraje mírně přepálené postavy, ale ono to nakonec není na škodu, ať už u šíleného Kincaida a jeho manželky (Salma Hayek) nebo u Oldmanova záporáka. Po plakátovém parodování Osobního strážce s Kevinem Costnerem se hodně hláškuje i v samotném filmu a až překvapivě velké procento vtipů jde do černého. V akčních scénách se sice nekonají blockbusterové vizuální orgie z Rychle a zběsile ani promakaná choreografie soubojů z Johna Wicka, takové ambice tu ale ani nebyly. Ostatně za relativně nízký rozpočet se toho nakonec pořídilo docela dost – nemálo přestřelek i bondovská honička s motorovým člunem, u kamery a střihu zase občas prokouknou zajímavé nápady. Tomu všemu pomáhá i stylový bluesrockový soundtrack. Kromě akce a komedie se stíhá ještě i jednoduchá, ale v rámci možností docela funkční romantika (další styčná plocha s Deadpoolem s jeho poselstvím „počítá se to, co je uvnitř“). Kincaid má proti sobě temperamentní Soniu, Michael si zase hledá cestu ke ztracené lásce v osobě agentky Interpolu Amelie v podání charismatické Elodie Yung. I tak ale Zabiják & bodyguard není přímo výborný film, na to má až příliš těžkopádný první akt a smysluplnost jeho scénáře vyžaduje přimhouření oka. Novodobá klasika z něj nebude, jako lehký letní film ale funguje bez problému.

V jedenácté řadě prochází Doctor Who velkými změnami. Nejen že samotný Doctor prošel zatím asi nejradikálnější regenerační proměnou, ale mění se i společnice (resp. teď společníci), takže tentokrát diváka nevede za ruku známá tvář (jako Rose u nastupujícího Tennanta nebo Clara u Capaldiho) a jako kotvicí prvky zůstávají snad jen modrá budka a sonický šroubovák. Navíc se obměnily i hlavní pozice v tvůrčím týmu a odcházejícího showrunnera Stevena Moffata nahradil Chris Chibnall z Broadchurch, takže to připomíná rozjezd páté řady (nastupující Matt Smith, Karen Gillan a Moffat) a opakuje se divákův prvotní pocit, že najednou sleduje jiný seriál. Doctor je po každé regeneraci trochu jinou postavou, mění se nejen vzhled, cit pro módu a různé osobní zvláštnůstky, ale i významnější charakterové vlastnosti - některý Doctor byl vážnější, jiný lehkomyslnější. Třináctá Doctorova inkarnace s tváří Jodie Whittaker se (přinejmenším v kontextu novodobého Doctora Who) od svých předchůdců liší zatím nejvíce, a není to jen o změně pohlaví. Ty nejzákladnější, definující vlastnosti jako laskavost, inteligence nebo odvaha samozřejmě zůstávají. Třináctka je lidštější. V tom smyslu, že má blíž ke svým normálním lidským společníkům ve vztahu ke konfliktu zápletky, častěji se nechává (byť i dobrovolně) vléct okolnostmi, nemá zdaleka tolik momentů, kdy vtrhne na scénu a okázale se z problému vymluví až k jeho řešení. A celkově je méně středobodem seriálu, méně na sebe strhává pozornost, byť je i tak pořád hlavní postavou. Na to úzce navazuje nový tříčlenný tým společníků (za dob starého Doctora Who nic nevídaného). Mladík Ryan, jeho energický adoptivní dědeček Graham a jeho kamarádka z dětství policistka Yasmin. Čtyři postavy místo obvyklých dvou posouvají vztahovou dynamiku a tak místo jedné společnice více či méně visící na Doctorovi, se teď postavy obvykle rozdělí do dvou až tří skupinek (ještě v kombinaci s epizodními postavami) a prostříhává se mezi jejich scénami. Z čehož i plyne výše zmíněný menší prostor pro Doktorku. Nový tým každopádně můžu pochválit, po pár dílech se zapracuje a funguje dobře a vztah mezi každými dvěma postavami je zajímavý. Nových deset dílů a novoroční speciál opět nabízí sbírku sci-fi příběhů z prostředí exotických zákoutí vesmíru i historie Země a to tentokrát v podobě pouze samostatných epizod, bez dvojdílů. Zápletky, zvraty i rozuzlení jsou fajn, jen nejsou na úrovni až samolibě chytré scenáristiky zlatého Moffatova období (což už ovšem nebylo ani Moffatovo pozdní období). Soundtrack je analogicky k vlastnostem Doktorky méně okázalý, komornější, pryč jsou rozmáchlé orchestrální aranže z dob Matta Smithe. A vizuální efekty se drží na poměrně vysoké (i když ne špičkové) televizní úrovni. Zpola restartovaný Doctor Who nezklamává, ale má na to, aby nabídnul i víc. Snad se toho dočkáme v dalších řadách s Jodie, když už budou mít všichni nováčci seriálu zkušenosti jedné sezóny za sebou.

Speciál ukazuje prakticky všechno, co k seriálu patří: Humor, tentokrát stavěný především na kontrastu původního Doctora, starosvětského a zakotveného v britských šedesátých letech, s jeho současnou, hravější, ale taky mnohem zkušenější a ošlehanější verzí. Silné emocionální momenty, ať už je to Capaldiho poslední proslov nebo když (ke zděšení prvního Doctora) na chvíli prosvitnou temnější stránky osobnosti jeho postavy. A trochu hřejivé lidskosti, skrze zápletku s Gatissovým kapitánem. Navíc i pár milých odkazů na starší (i hodně staré) díly a samozřejmě jako vždy famózní orchestrální soundtrack. Triky na pár místech nejsou úplně dokonalé (myšleno filmově dokonalé), ale Doctor Who byl vždycky jednou z těch výjimek, kde více je skutečně více a byla by škoda příliš krotit scénář kvůli rozpočtu. Většina epizody vypadá velice dobře (a fantasticky oproti některým dílům i ještě s Tennantem) a to, že je z některých scén až příliš vidět natáčení v ateliéru, mě opravdu netrápí, zmiňuji to jen pro úplnost. Rozloučení s představitelem hlavní role i s významnou částí tvůrčího týmu se zkrátka nadmíru povedlo. Teď už zbývá jen čekat na plnohodnoutnou premiéru Jodie Whittaker.

Capaldi je v roli Doctora už třetí řadou výborný, orchestrální hudba pořád funguje na jedničku a opět se zastaví i několik hereckých hostů (David „Poirot“ Suchet). Desátá řada tradičně nabízí antologii příběhů napříč sci-fi i fantasy, od strašidelného domu přes expedici viktoriánských vojáků na Mars až po dystopické roboty jak z Černého zrcadla. Moffat si dal pořádně záležet na scénářích svých epizod i na dohledu na epizody ostatních (snad prospěla i dlouhá proluka od deváté řady) a tak pořád dokážou zaujmout i překvapit. A řekl bych, že celkově ve mně s odstupem i nechají o něco silnější dojem než díly z předchozích dvou sérií. Navíc potěší, že se scenáristům daří kromě zbrusu nových nepřátel vymýšlet i nové variace, díky nimž se mohou vracet Doctorovi klasičtí protivníci, aniž by to byla recyklace (letos hlavně Cybermeni (zatímco u Daleků to dlouhodobě spíš skřípe… ale tady časové linie asi nemá smysl řešit)). Až překvapivě hodně se povedla postava nové společnice Bill. Nic proti Claře, ale přeci jen to byla spíš Smithova společnice a nikdy neměla s Capaldim zůstat tak dlouho. Od Clary je to zase krok úplně jiným směrem, Bill připomíná spíš Donnu ve své umíněnosti a tím, jak je ochotna Doctorovi kdykoliv „odmlouvat“ a nebrat ho zase tak vážně. Přesto mě ale nemrzí, že po speciálu bude Bill končit, ta jedna série byla pro ni tak akorát. Dává to smysl i vzhledem k nadcházejícím radikálnějším změnám v seriálu. Kromě Bill Doctorovi sekunduje ještě Nardole a i když mi pořád přijde jako jeden z nejslabších společníků, nakonec to s ním nebylo tak zlé, jak jsem se na začátku řady obával. Nenadchne, ale ani nijak nevadí. Mnohem spíš potěší návrat Missy, kterou si Michelle Gomez opět naplno (až maniakálně) vychutnává a krade si pro sebe každou její scénu. Nemluvě o tom, když dorazí na scénu i John Simm jako její předchozí inkarnace. Proč by si měl setkání sám se sebou užívat jen Doctor, no ne? Čímž se dostáváme k výhledu, o Vánocích se totiž dvanáctý Doctor potká s tím úplně prvním (v podání Davida Bradleyho) a pak se úplně vyčistí stůl. Nový showrunner, nová společnice a především regenerace a Jodie Whittaker jako první ženský Doctor. Politicko-společenský kontext stranou, jakkoliv mě seriál stále baví, nějaký radikálnější impulz to už chtělo, takže i jen z vypravěčského hlediska je to krok zajímavým směrem. Neznamená to ale, že by se stále ještě současným mužským Doctorem bylo něco špatně, Moffatovi s Capaldim se letos povedlo loučit na vysoké úrovni a to ještě neřekli to úplně poslední slovo.