SamVimes

Letošních dvanáct epizod přináší vše, na co jsme u Doctora Who zvyklí – mix sci-fi i fantasy ve vědeckém kabátku, nové i staré známé protivníky (dorazí třeba Dalekové nebo Zygoni), humanismus v té nejčistší podobě a hlavně charismatického titulního pána času. Peter Capaldi byl perfektním Doctorem už od první minuty a nejinak je tomu i teď. Oproti svým „klukovštějším“ předchůdcům je vážnější a trochu úspornější, zároveň toho ale dokáže i jen mimikou odehrát neuvěřitelně hodně. Postrádá Smithovu a Tennantovu rozvernost, ovšem doctorovské spravedlivé rozhořčení mu sedí ze všech představitelů ústřední role snad nejlépe. Když si v jedné epizodě vystřihne bezmála hodinové herecké sólo, ani vám žádní další herci chybět nebudou. Doctorovou společnicí je stále mnohými milovaná i nenáviděná Clara. Jenně Coleman nic nevytýkám, ale postava Clary je psána jaksi mdle, prakticky bez osobnosti (jen srovnejte s Rose nebo Amy, o Donně nemluvě). Její přítomnost v seriálu po dvě a půl řady je snad až příliš. I přesto dokážou její osudy v divákovi vzbudit emoce, děje se tak ale spíše zprostředkovaně skrze Doctorův vztah k ní. Příště by to chtělo zase kapku osobitější společnici (zatím se můžeme těšit přinejmenším na River Song ve vánočním speciálu). V nové řadě si zahostuje fanoušky očekáváná Maisie Williams (Arya ze Hry o trůny) jako vikingská dívka Ashildr; do Doctorova světa zapadne naprosto bezproblémově. Ve vedlejších rolích se dále na pár dílů vrátí i Missy, již si herecky vychutnává Michelle Gomez, a prototyp fanynky slečna Osgood. Scenáristicky se pořád jedná rozmanitou a nápaditou antologii, jež hladce přechází mezi vážnými scénami, hluboce lidskými poselstvími i čistě prvoplánově stylovými momenty. Příkladem posledně jmenovaných budiž třeba všechny scény s kytarou nebo Doctorovy nové sonické brýle. Dovedu si představit, že spoustě diváků budou ležet v žaludku, ale přitom změna a pozitivní přístup k novému je jedním z hlavních aspektů celého Doctora Who. Co jiného je taky neustálý koloběh Doctorových regenerací a společnic. Doprovodná hudba možná není tak rozmáchlá, jak si ji pamatujeme třeba ze Smithovy éry, ale pořád funguje výborně a zejména ústřední téma dvanáctého Doctora je krásné. Doctor Who ve své 9. řadě nabízí kromě jednoho přešlapu (díl Sleep No More) jedenáct solidních až vynikajících epizod, jež diváka nechají polonasyceného a hladového po přídavku, který naštěstí přijde již o Vánocích. Ani po stovkách epizod (z toho i jen od obnovení se počet dílů vyšplhal přes sto) tedy britský televizní klenot neztrácí dech.

Pratchettův styl (a částečně i Gaimanův) je na první pohled pevně ukotven v literární formě a je obtížně převeditelný do jiného média, aniž by výsledek šustil papírem. Ve větší či menší míře je to vidět na starších filmech i adaptacích pro divadlo. Jenže Dobrá znamení skončila v těch nejlepších možných rukou – v rukou jednoho ze spoluautorů, který dobře ví co a proč funguje v knížce a jak by to mohlo fungovat v její adaptaci. Zároveň Neil celou dobu pracoval s Terryho stínem nahlížejícím přes rameno a když už by málem udělal zbytečný kompromis a nechal vyškrtnout nějakou hezkou scénu (flashback s čarodějkou Agnes k tomu měl blízko), napadlo ho co by na to tak řekl Terry, který v jednání s kravaťáky nikdy neměl moc trpělivosti, a kompromis se nekonal. Nejhůře převeditelné části knihy byly pasáže psané čistě z vypravěčského nadhledu, přitom se v nich ale skrývá tolik vynikajících momentů a vtipů. Seriálu se to podařilo vyřešit voice-overem Boha s hlasem Frances McDormand a funguje to perfektně. Minisérie je věrnou adaptací, ale ne doslovnou. Něco se samozřejmě nevešlo, něco bylo redukováno jen na malé odkazy jako třeba Elvis nebo cédéčka Queen v autě. Čtenáři knihy si tohle všechno samozřejmě užijí víc, ale celkově jsou Dobrá znamení přístupná všem, ztrácet v nich nebude ani divák neznalý původního románu. Z devadesátých let předlohy se seriál posouvá do současnosti, čili se stejně jako kniha odehrává v době svého vydání. Retro zasazení by tady bylo zbytečné a motivy Dobrých znamení jsou ostatně stejně aktuální teď jako tehdy. Někde se zkracovalo, jinde se ale zase přidávalo, mimo jiné i proto, že příběh v šesti epizodách je zkrátka potřeba gradovat trochu jinak než román. A proto, že není žádoucí aby na delší dobu zmizely ze scény dvě hlavní postavy. A tak jsou v seriálu navíc například další andělé v čele s Gabrielem (Hamm), které si Gaiman vypůjčil z nápadů pro případné pokračování původní knihy, o němž se o několik let dříve s Pratchettem začali bavit. A ve třetí epizodě přibyl vynikající průřez Azirafalovým a Crowleyho vztahem v průběhu dějin a zásadních biblických událostí. Asi nejočividnější změnou je posunutí anděla a démona více do popředí, oproti Adamovi s kamarády, Anatémě nebo čtyřem jezdcům. Dává to smysl, Azirafal s Crowleym jsou nejatraktivnější postavy příběhu a i díky svým představitelům snadno zastiňují všechny ostatní. Oba herce obsadil přímo Gaiman, bez castingu, a oba jsou se svými lahůdkovými hereckými projevy trefami do černého. Jak Sheen a jeho uhlazený, mírně upjatý a zdánlivě bázlivý anděl skrývající pořádný kus odvahy, tak Tennant a jeho stylový padlý anděl s cynickou slupkou. A právě tohle přátelství je tlukoucím srdcem seriálu. Tím spíš v době, kdy se silné citové vztahy ve fikci omezují převážně jen na ty romantické. Značná část tvůrčího týmu se rekrutuje z Gaimanových přátel anebo fanoušků, kromě již zmiňovaných třeba ještě Tori Amos, která nazpívala závěrečnou písničku A Nightingale Sang in Berkeley Square, Jon Hamm, jehož casting vypadal tak, že na Gaimanovu nabídku, jestli nechce hrát v Dobrých znameních, obratem poslal jednoslovnou odpověď: "Ano", nebo Nina Sosanya (sestra Mary), která byla velkou fanynkou předlohy. Takže spoustě zúčastněných ani nebylo příliš potřeba vysvětlovat o jaký tón se mají snažit, ale už dopředu měli docela přesnou představu. A bezchybně trefují onu zdánlivě naprosto seriózní hereckou polohu, která jen umocňuje komediální efekt dialogů. Minisérie drží velmi hezky pohromadě, až má opravdu blízko k šestihodinovému filmu, za což si rozhodně zaslouží pochvalu i Douglas Mackinnon (Doctor Who, Sherlock), který režíroval všech šest epizod. Díky spolu-produkujícímu Amazonu měl projekt štědrý rozpočet a může se chlubit velice slušnými triky a výpravou. Obzvlášť vyčnívají fantastické kostýmy, v. současnosti i v rozličných historických etapách. A celý seriál doprovází vynikající soundtrack, kde nechybí ani poctivá dávka obligátních Queen. Pokud bych měl něco vytknout, tak snad jen linka mladého Adama Younga a jeho kamarádů byla v druhé polovině přeci jen příliš rychlá a zasloužila by si pár scén navíc. Dobrá znamení zpracovávají a komentují spoustu témat, velkých i malých, od náboženství a mýtů až po dopravu v Londýně a péči o květiny. Především je to ale příběh o přátelství a o lidskosti v kulisách konce světa. Vyprávěný s typickým pratchettovským humorem a „kousavým humanismem“ a s obrovskou kadencí citovatelných hlášek. Tahle dlouho očekávaná adaptace se zkrátka povedla prakticky nejlépe, jak mohla.

Vladimír Mišík patří mezi nejvýznamnější postavy české rockové hudby, stál u zrodu kapel Blue Effect nebo ETC… a má na svědomí hity jako Stříhali dohola malého chlapečka nebo Variace na renesanční téma („Večernice“). Teď mu k sedmdesátým narozeninám nadělila režisérka Jitka Němcová celovečerní dokument. Nechte zpívat Mišíka nejde cestou klasického životopisného dokumentu. Spíš než jako encyklopedické heslo muzikanta se snaží Mišíka postihnout celkově jako osobnost, místy třeba i emotivně a poeticky na úkor objemu informací. Nechybí samozřejmě ty nejdůležitější události – začátky s Blue Effect, spolupráce s básníkem Josefem Kainarem nebo dvouletý zákaz činnosti a s ním spojený, mnohokrát přemalovávaný nápis „nechte zpívat Mišíka“, ze kterého si film bere název. Hodně prostoru je ale věnováno Mišíkově rodině a především pátrání po jeho otci, americkém vojákovi, jenž v roce 1945 pomáhal osvobozovat Československo. Mišík si téměř celý život myslel, že otec padl v Koreji (jak mu řekla maminka), až během natáčení se dozvěděl, že to bylo trochu jinak. A jsou z toho ty nejemotivnější scény filmu. Fanoušci z řad českých astronomů po Mišíkovi pojmenovali malé kosmické těleso, což Jitku Němcovou inspirovalo k zasazení některých scén na doslovnou Mišíkovu planetku postavenou v ateliéru. Ve výsledku se skutečně jedná o příjemné a zábavné oživení (snad jen ta slepice je už vyloženě bizarní). Dokument má široký záběr, střídají se scény s Mišíkovým vzpomínáním či historkami, promluvy jeho kolegů muzikantů (včetně nedávno zesnulého Radima Hladíka), hledání otce, archivní záběry i hrané scény. Film je díky tomu pestrý a nezačne tak nudit ani vlažnějšího fanouška, na druhou stranu je ale trochu roztěkaný. Snad jediným vyloženě slabým momentem je scéna, kde Mišík vypráví jak se „přenáší“ na svou planetku. Mělo to zřejmě dokreslovat poetiku filmu, působí to ale uměle a redukuje to reálnou osobnost spíš na herce hrajícího sebe sama a recitujícího věty ze scénáře. Naštěstí je to jen ojedinělý případ. Významnou roli pochopitelně hraje i hudba, ať už v podobě podkladu nebo úryvků z živých vystoupení či klipů. Zazní ty nejznámější hity, ale i skladby méně známé a neméně kvalitní a dokonce jedna zbrusu nová, s níž se podíváme do nahrávacího studia. Nechte zpívat Mišíka je dostatečně zajímavý a zábavný dokument a Vláďa Mišík je natolik charismatický vypravěč, aby film mohl bavit i diváky, kteří znají jen jeden dva jeho hity. A i když se skalní fanoušci o jeho hudební kariéře nedozví mnoho nového (tam bych doporučoval spíš vybrané díly dokumentárního seriálu Bigbít), pořád je to pro ně prakticky povinnost.

První řada Altered Carbon měla zarputilého, ale i emocionální Joela Kinnamana, několik výborných akčních scén a zajímavou detektivní zápletku s vraždou, jejíž řešení si objednala sama oživená oběť. Druhá řada nemá nic z toho. Místo toho se tady nad základní koncept zálohování vědomí vrší umělé inteligence, virtuální reality, implantáty, technologie starších ras, navíc se tu šachuje se starými postavami v nových tělech a někdy i s novými jmény… Zorientovat se v tom dá, ale ono je to vlastně jedno. Na to, že se tady Carbon snaží pracovat s tak osobními tématy jako navazování na starou lásku nebo vývoj názorů versus zrazení ideálů, je ve výsledku až překvapivě studený, odtažitý. Anthony Mackie v hlavní roli se bohužel celou dobu tváří stejně, takže ty emoce opravdu moc neprodá. Těžko říct, nakolik je to v režijním vedení a nakolik v herci nebo jestli to byla snaha o stoické drsňáctví. Kinnaman každopádně byl ve stejné roli mnohem lepší. Zbytek obsazení na tom není o moc lépe než Mackie, jedinou světlou výjimkou je Chris Conner a jeho Poe. U něj emoce fungují a jeho dějová linka je asi to nejlepší to na druhé řadě. Celý ten guláš sci-fi konceptů se ani nepřeklápí v zábavné béčko. Na to se nejen bere příliš vážně, ale navíc ubírá na nekompromisnosti, nenabízí nijak zvlášť skvělé akční scény a je zjevně levnější, natočený v pár kulisách. První řada Altered Carbon je naštěstí v podstatě uzavřená, takže ji pořád můžu doporučit, ale pokračovat již netřeba.

Stejně jako v první řadě, i v úvodu té druhé dokonale funguje kontrast neobyčejně laskavého muže a nelaskavého reálného světa, v němž žije. Ovšem zároveň se Kidding neopakuje, ale dále rozvíjí důsledky Jeffova potlačování negativních emocí. Jim Carrey je v hlavní roli samozřejmě stále vynikající a i po režijní a výtvarné stránce seriál znovu nabízí zajímavá řešení. Zkrátka povedený rozjezd nové řady.

Dopis pro krále moc hezky vypadá, jak kostýmech a kulisách, tak i v mnoha exteriérových scénách v krajině nebo na hradech. Ještě aby ne, natáčelo se totiž na Novém Zélandu a v Česku. Ale to je tak všechno, co se dá pochválit. Příběh se zatím špatně hodnotí, padesátiminutová první epizoda je téměř samá expozice a na dopis dojde až na konci. Netflix opět hřeší na to, že vzhledem k okamžité dostupnosti divák zkusí ještě alespoň druhou nebo i třetí epizodu, a v prvním díle nenabízejí nic, čím by si ho pořádně zaháčkovali. Hlavně ale bolí necharismatické mladé obsazení, které připomíná spíš nějakou třetiřadou produkci od Syfy (čest jejich výjimkám), kde navíc bije do očí kalkul za castingem, jenž se snaží pokrýt každý marketingový teen segment. Potenciálně zajímavý je ambivalentní vztah Tiuriho a nevlastního otce (David Wenham), to je ale málo. Jinak vypadá Dopis pro krále spíš jen na sbírku fantasy klišé s matnými herci v hezkých kulisách.

Druhá řada Westworldu je s časovými rovinami umírněnější než ta první. Místo dvou prolínajících se (a dlouho nepřiznaných) časových linií je tu jen jedna hlavní linka doplněná o druhou, budoucí, rámující, jež ale zaujímá jen málo prostoru, a všechno se děje v (relativně) jasně definovaných místech na časové ose. Přesto je letošní série méně kompaktní, snad až roztříštěná. Na vině je geografické rozptýlení postav i obrovské množství informací, jež nám tvůrci chtějí sdělit o pozadí fungování parku. Víc než souvislou řadou je tak výsledkem spíš antologie povídek – o samurajském světě, o drsném indiánovi Akečetovi, o Jamesi Delosovi, o rodinném životě Muže v černém atd. Trpí kvůli tomu hlavní dějová linie, jíž pak chybí patřičný drajv. To ale neznamená, že by Westworld pořád nebyl obrovsky zajímavou podívanou. Jonathan Nolan a Lisa Joy vytvořili komplexní svět, z nějž nám minule předhazovali spíš jen drobečky a letos jej konečně začali odhalovat naplno (byť to místy s expozicí snad až přeháněli, vzhledem ke kvalitě jejího obsahu jim to rád odpustím). Exteriéry, design i kostýmy berou dech, herecky je to stále špička a Ramin Djawadi složil další várku skvělých hudebních aranží.

Po skoro jeden-a-půl-roční pauze od první řady je úvodní díl té druhé v prvním plánu logicky připomenutím kdo je kdo, kde ho nebo ji zanechalo předloňské finále a co teď chce. Což zvládá dostatečně elegantně na to, aby se obešel i bez koláže „v minulých dílech jste viděli“. Nebyl by to ale Westworld, jak ho známe, aby zároveň nestíhal i alespoň druhý plán, takže ani vyprávěcí struktura epizody není zase tak přímočará, jak by se nejdřív mohla zdát. Už tady nepůsobí tak silně jako minule to kouzlo objevování nepoznaného a dychtivé hltání jakýchkoliv střípků informací o světě a postavách. Přeci jen už jde o návrat do již rozjetého univerza a tvůrci do konce řady na většinu hlavních otázek odpověděli. To ale v globále rozhodně není špatně, jakkoliv mám třeba Ztracené rád, je jen dobře, že Nolan a spol. mají své záhady pečlivě promyšlené a postupně je osvětlují. A pomalu už uvádějí i otázky pro aktuální řadu, zatímco jen tak mimochodem vykrývají některé potenciální útoky diváků na logiku děje. Samozřejmostí je stále velice vysoký produkční standard. Výborní herci, výprava i kostýmy, působivá hudba (nechybí ani mechanické piano) i vysoká obrazová kvalita, která bez problému ustojí i kinoprojekci. První epizoda druhé řady sice nenabídne nic vyloženě strhujícího, ale jako nový úvod funguje bezchybně. V tuhle chvíli k divácké radosti bohatě stačí návrat do světa westernového parku, a opětovné shledání s nebohým Bernardem, emancipovanou Dolores nebo Mužem v černém, který konečně hraje hru za podmínek, jež ho zase baví. A nepochybuji, že v příštích týdnech se to rozjede ještě víc.

Jonathan Nolan a spol. dobře vědí, že už nestačí přijít s jedním šokujícím zvratem à la „někdo ze zaměstnanců je android“ a čekat, že to publikum posadí na zadek. Místo toho rozehrávají mnohovrstevnatou partii více žánrů, časových linií a skrytých motivací. A až na výjimky (k chování dvou techniků u Maeve mám pořád výhrady) se nakonec roztřepená příběhová vlákna zase spojují a vše do sebe zapadá. Až mám trochu výčitky, že jsem v průběhu seriálu na pár místech propadl „malověrnosti“ a měl tendenci vytýkat jako nedotaženost něco, co bylo pečlivým záměrem. Ani nevím, kdy naposledy jsem měl takovou chuť si něco okamžitě pustit celé znova a odchytávat detaily, jež mi napoprvé unikly. Stejně tak si je Nolan vědom toho, jak funguje sledování seriálů v digitálním věku a průběžné diskuze a konspirační teorie na fórech (sám ostatně chodí třeba na reddit). Cokoliv by scenáristé mohli vymyslet, na internetu se to objeví v ještě šílenější podobě, viz třeba mystické teorie u první řady True Detective. Když tedy dojde na nějaké odhalení či výslovné potvrzení, nepodává se to divákovi jako šokující moment. Ne, ten šok a překvapení jsou směřovány na konkrétní postavy v daných scénách, zatímco divákovi může stejně tak spadnout čelist jako si jen spokojeně pokývat hlavou. Ostatně, stejně jako u dobré detektivky tam náznaků bylo roztroušeno dost a rozhodně ne náhodou. Přezíravou reakci „pff, to jsem věděl už dávno, nuda“ by to každopádně vyvolat nemělo. Za pochvalu stojí ještě citlivá práce s žánry. U sci-fi je to asi jasné, on tady ale krásně funguje i western. A to i přesto, že je to „jenom jako“. Dál už jen telegraficky, protože toho hodně zaznělo už v recapech: herci jsou výborní, Anthony Hopkins samozřejmě vládne, příliš za ním ale nezaostávají ani Ed Harris, Jeffrey Wright, Evan Rachel Wood nebo i trochu zastíněný, leč velice přesný Jimmi Simpson (William). Soundtrack patří k tomu nejlepšímu, co televize nabízí, režii drží pevně v rukou lidé, kteří dobře vědí co dělají, a produkční hodnoty jsou na tradičně velmi vysokém HBO standardu. Po Vinylu a šesté Hře o trůny je Westworld jejich další letošní trefou do černého.

To nejdůležitější na začátek: HBO do jisté míry zkrotila Sorrentinovy „artovější manýry“ a Mladý papež je díky tomu soustředěnější a taky divácky přístupnější než třeba Velká nádhera. Jeho výtvarné cítění ale samozřejmě zůstalo a tak je Papež napohled jedním z nejhezčích seriálů vůbec, kde je každý záběr pečlivě promyšlený, často orientován na střed, a prakticky libovolné filmové okénko by se dalo zarámovat a pověsit na zeď. O nádherných kostýmech a výpravě ani nemluvě. A záležet si tvůrci dali i na povedeném soundtracku, korunovaném jednou z nejlepších loňských znělek s coverem All Along the Watchtower. The Young Pope se do katolické církve nestrefuje ani zdaleka tolik, jak by leckdo mohl čekat, byť by se to přímo nabízelo. Kritika i cynické komentáře na jedné straně jsou zase vyváženy uctivým duchovnem na straně druhé. Seriál nemá problém naservírovat vyloženě „kacířskou“ hlášku nebo scénu výběru papežského oděvu s podkresem Sexy and I Know It a potom se zase zabývat otázkou víry, kauzou zneužívání dětí, postojem církve k homosexuálům nebo úlohou církve v 21. století. A funguje perfektně v obou polohách. Asi největším kladem seriálu je sám mladý papež. Jude Law je v hlavní roli přímo boží. Každý jeho výbuch emocí, ale i znuděný pohled nebo pomrknutí je naprosto přesné. Hlavně v prvních epizodách divák Lennymu do hlavy příliš nevidí, ale jak se toho o něm dozvídáme víc, postupně se profiluje v jednu z nejzajímavějších loňských seriálových postav. Na jednu stranu silně konzervativní zastánce tradiční církve, na druhou stranu cynický až neuctivý kuřák vzpomínající na mladickou lásku. Žádná herecká selhání se pochopitelně nekonají ani ve vedlejších rolích, viz třeba Silvio Orlando jako jeden z papežových soupeřů kardinál Voiello nebo Diane Keaton jako sestra Mary, jež Lennyho vychovala. Nějaké výtky? Snad jen někdy až příliš pomalé tempo, ale je to holt daň za atmosféru. Mladý papež je sice pořád jeden z artovějších seriálů v televizi, rozhodně ale není špatně stravitelný. Dobře napsané dialogy, špičková vizuální stránka a fenomenální Jude Law z něj dělají skutečně pozoruhodný seriál. Dejte mu šanci.