charlosina

Představte si, že máte rodinu, práci, zázemí, jistotu. Váš syn má náhlé zdravotní komplikace a vy se mu snažíte pomoct. Místo toho se však v nemocnici dovídáte, že zřejmě nejste jeho otcem... A co teď? Jak naložit s tak bolestivým zjištěním? Urazit se, odejít, přehodnotit priority, překonat to? Každý si asi řekne: no a co, že není biologickým otcem, vždyť ho celý život vychovával, staral se o něj, viděl se v něm... je to přece táta! Ale stejně tam vzadu kouše poraněné ego, zraněná duše, dotčené Já. A i když víte, že dítě za to nemůže, musíte bojovat sám se sebou... Blóðbönd zachycuje příběh muže, kterému se náhle zbortí jeho iluze... sám neví, jak se s tím vypořádat, hledá útěchu (nebo útěk?) a bloumá (nebo se ztrácí?) v tom, čemu se říká život. Nevyzpytatelný, neplánovaný, neustále překvapující život. Naráží do osudu a pohlíží do svého odrazu. Islandský snímek pluje pomalu, zato ale hluboce. Uvěřitelné, syrové, drásající.

Mistr Švankmajer oživil cokoliv: bahno, kameny, nábytek, listí, kostry, jazyky... zanimoval taky živé objekty, zvířata... a člověka. Podivné? Švankmajerovské. Autor obejkty neoživuje "mechanicky", ale odhaluje jejich "tajný" život, jejich obsah. Snímek Žvahlav aneb Šatičky Slaměného Huberta označuje sám tvůrce za "hru návratu do dětství" - je to jakási osobní vzpomínka na svět dětství, kdy je právě hra hrou, tzn. podřízená sama sobě. Hračky zde přebírají roli stylizovaných loutek, marionet či masek (jako tomu bylo u jeho dřívějších filmů). Osobité ztvárnění světa her a dětské svobody, v němž je krutost jeho přirozenou součástí. K zhlédnutí a k vlastnímu posouzení zde: http://www.youtube.com/watch?v=ndBgrp2F-Kk&feature=related

Osobitý dokument Jana Švankmajera, který (na rozdíl od jeho předchozí a rovněž následující tvorby) postrádá kombinaci filmové a výtvarné tvorby, jednotu reálna a fikce a vypointovaný příběh; na druhou stranu však je to tvorba se zjevným mistrovým rukopisem, zejména co se týče hry s divákem: zajímavá kamera, zběsilý střih, komický komentář. A "zapadající" hudební doprovod: "...jak namalovat něco hezkého... něco prostého... něco krásného... něco vhodného...." Vizuálně působivý dokument o sedlcké kostnici v režii mistra Švankmajera.

Divadlo masek (Švankmajerova původní profese) ve filmu s donjuanovskou tematikou; kombinace marionet a reálného prostředí (podobně jako v celovečerním filmu Lekce Faust); příběh rytířství, lásky, pomsty; citace ze staré anonymní hry loutkařů; legendární namluvení šaška v podání Františka Filipovského; osobité pojetí Švankmajera: to je Don Šajn. Pohádka? Ne, docela drsná vize reality přenesena do světa loutek. Úchylárna? Ne, mistr Švankmajer.

V dalším krátkometrážním počinu Jana Švankmajera vidíme opět jednotu reálného a fiktivního světa, opět vidíme personifikované předměty, opět iluze popírá realitu a naopak. Muž, zcela všední, voyeur, ve zdánlivě opuštěném domě pozoruje věci kolem sebe, jejich utajený a převrácený život: animovaný zvířecí jazyk konzumuje živé i neživé předměty, židli narůstají křídla, květina uschne a vzplane... Absolutní věcnost, surrealismus, manýrismus, Švankmajer.

Rafinovaná, temná hříčka s groteskním nádechem a hororovým výdechem imaginativního mistra Švankmajera. Muž, nalákán křídovými šipkami, vejde do bytu, kde panuje jiný řád, kde člověk není pánem. Naopak, je obětí. Nábytek a různé předměty, které by měly sloužit lidem, zde nabývají jiných rozměrů. Třináct minut pasivního sledování a očekávání, co ještě je naopak, a to s otevřenou pusou a neutichajícím obdivem. K zhlédnutí a k vlastnímu posouzení zde: část 1 http://www.youtube.com/watch?v=m0Tu92I7CMA&feature=related část 2 http://www.youtube.com/watch?v=1WYwkoknino&feature=related

Třinácti minutová animace v hraném filmu pojednává o pikniku, kde personifikované předměty vykonávají svůj účel, k němuž jsou předurčeny: gramofon pouští desky, které si samy ulehnou na své místo, karty se vykládají, šachové figurky hrají partii, lopatka kopá díru, fotoaparát vše zaznamenává, oděv hoduje a ulehá... Spadne listí - podzim - symbol stáří. Piknik s Weissmannem bez Weissmanna. Teda alespoň zdánlivě bez něj... Švankmajer rozpohyboval předměty a vyrobil další imaginativní snímek, který nabádá k zamyšlení. K zhlédnutí a k vlastnímu psouzení zde: http://www.youtube.com/watch?v=TrgOnL1Yyvk&feature=related

Je rok 1968. Přichází Švankmajer, sahá po absurdní povídce Ivana Krause "Živý plot" a předkládá svůj osobitý, detailní a kousavý komentář k tehdejší (a v letech následujících stále aktuální) situaci. Živý plot tak je sbírkou rozličných lidských individuí různého typu, sociálního původu, věku, pohlaví. Hrdě zapadnout a stát jako kůl v plotě je přece přirozené... a očisťující. Ad absurdum by mistr Švankmajer. On sám prohlásil, že Zahrada je jeho prvním surrealistickým filmem. K zhlédnutí a k vlastnímu posouzení zde: část 1 http://www.youtube.com/watch?v=YaEqnf3H6I0 část 2 http://www.youtube.com/watch?v=nogcLqsGd78

Švankmajerova devíti minutová dokonalost. Pro mě nejpůsobivější ironie: záběry animovaných zvířat, jejich pozůstatků, tedy koster, skořápek, ulit apod., jsou prokládány detailem (u Švankmajera oblíbeným) na lidská ústa, která si pochutnávají na mase. (Téma "jídlo" jako abstraktní symbol konzumní společnosti rozpracovával mistr i ve své další tvorbě, kde jej dovedl k dokonalosti.) Kombinace animace a hraného filmu. Kombinace hry a nehry, tedy kombinace fikce a reality. Netřeba komentáře, surreálný obraz mluví sám za sebe. A hudební vložka (jako vždy) podtrhuje atmosféru a dodává důraz jednotlivým záběrům. K zhlédnutí a k vlastnímu posouzení zde: http://www.youtube.com/watch?v=2R8dwv_vQJk&feature=PlayList&p=C8380BD463605ECD&playnext=1&index=3

Další krátkometrážní animovaný film z rukou Švankmajera, podobenství lidí a zvířat v nekonečně se opakujícím koloběhu zvaném život. Stručné, impulzivní, působivé. Křídla - bič - dům, křídla - bič - dům... opakování se téhož. Nedokonalost lidí, dokonalost Švankmajera. K zhlédnutí a k vlastnímu posouzení zde: http://www.youtube.com/watch?v=Jq6a5ys-jc8&feature=related