charlosina

Výrazný umělec ovlivněný surrealismem a nevyzpytatelnou stránkou temnoty lidské duše Jan Švankmajer v roce 1994 předvádí další osobitý snímek, tentokráte s Faustovou tematikou. Tohle téma jej zajímalo už odedávna, jak sám prohlásil, po několika letech dostal Faustův mýtus (dle autora "klíčový pro naši civilizaci") podobu kombinovaného filmu: divadlo masek, loutkové divadlo, hraná sekvence a snová montáž. Švankmajerův Faust se však od toho Goethovského liší - je to obyčejný člověk z ulice, který je vytržen z každodenního rituálu a kterého jeho zvědavost zavede do míst, kde se lidská duše zmítá mezi peklem a nebesy. Petr Čepek alias Muž s aktovkou (tedy Faust) se z reálné postavy stává aktérem divadelního představení, loutkou ovládanou cizí vůlí. Díky síle zvědavosti se stává strůjcem svého vlastního osudu, který je však předem odsouzen k nicotě. Když pohlédne na Mefista, nahlíží do zrcadla - vidí sám sebe (nastává významný "dialog", kdy se lidská bytost setkává sama se sebou). Švankmajerův Faust není nijak výjimečnou osobností - vždyť se jím mohl stát kdokoliv, kdo dostal leták s mapkou. Je to čistě jen náhodná osoba, která sebou nechá manipulovat a dohraje svou roli do hořkého konce, aniž by se vzbouřil. V tom je skryto ono zdánlivě nehmatatelné poselství filmu - jde o aktuální problematiku. Švankmajerova Lekce Faust je vlastně sarkastickou a kousavou ukázkou manipulace, stejně tak úžasným výtvarným dílem. Mistr stvořil opět nekonvenční dílo, které jde drásavě do hloubky a odkazuje na současnost, resp. na současnou manipulaci všeho druhu, na lidskou determinovanost, na jeho laxnost. A stejně, jako je tomu u jeho předešlé (i následující) tvorby, nabízí tvůrce divákovi bohatý materiál pro další úvahy. Nutno dodat, že Petr Čepek předvedl perfektní, nezapomenutelný výkon.

Byl jednou jeden bílý učitel na černošské škole, který si umanul, že "zachrání" alespoň jedno dítě z problematické čtvrti... ze čtvrti, kde jsou drogy na každém rohu a kde jsou jakousi součástí denního života. A mezi žáky byla jedna dvanáctiletá černoška, která se rozhodla, že zachrání svého učitele. // Zajímavý příběh, zvláštní podání, ale účinek... ten mě jaksi minul. Bohužel. Bylo to tak natahované, že jsem se těšila, až zazvoní na přestávku a já si budu moci alespoň na pět minut provětrat hlavu..

Jeden "pochcaný" koberec a Lebowski je rázem vytrhnut ze svého zevlování... "Dudem" ale zůstává i s hlavou v míse. Výborně. // Steve Buscemi mě dojal. // Coeni prostě umí.

Velcí, chlupatí, růžoví, ušatí, špinaví, zklamaní... a divní. Ostatně jako tenhle film. Dvě "pohádkové" bytosti zasazené do syrově reálného prostředí (reálného obrazem, prostředím, atmosférou). Mně se tahle symbolická alegorie na současnost líbila, a to snad i zvrhlým způsobem. 4 a půl *.

Veliké zklamání. Tahle narativní struktura mi prostě nesedla. Přestože filmy jako 2046 a Stvořeni pro lásku mě Kar-wai Wong okouzlil, tady mě to minulo.

Nevím, co na tom bylo syrového, hlubokého, realistického. Asi jsem viděla úplně jiný film. // Hlavní představitelky mi připadaly naprosto debilní, vzhledem k věku neomluvitelně. Během jejich rozhovorů jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo plakat, vážně... // Hned od začátku je jasné, kterým směrem se tahle "road-movie" bude ubírat - že si tyhle "kamarádky" (nebo jak je mám nazvat) budou kompenzovat své komplexy jedna na druhé - jedna je kurva, druhá tlustá a třetí lesba. Paráda. Pár chlastaček, sexu, hádek, výčitek, mindráků, štenkrování, trocha excentrického močení (ach, ta rebelie!) a jeden zápisník plus nezrealizovaná cesta do Holandska. // Generační výpověď?? Spíš pokus o zajímavý, netradiční film, který neuspěl. Neděkuji. // * za Muchowu (tradičně dobrou) hudbu a * za představitelku Išky.

Datum se ve snímku nezmiňuje, ani se o útoku nemluví. Žádný humbuk, žádná hysterie, žádný nátlak. Jen citlivý, tichý, dojemný odkaz.

"To je Mirrabel?" - "Annabel." Výborný, napínavý, překvapivý snímek vygradující do morálních končin, kde kousavě dráždí.

Napoleon Dynamit je přesně ten typ bizarní komedie, který mám ráda. Samozřejmě, že ne každý se u toho zasměje, ale mě osobně se tenhle outisder líbil. A to velice. Chodí vzpřímeně a pomalu, neustále přivřené oči a pootevřená ústa, chová se vyloženě stupidně a přitom je neustále v pohodě. Žije v domě se svým dvaatřicetiletým bratrem a babičkou, která se zranila na písečných dunách. Po dobu její nepřítomnosti se o ně stará jejich strýc, samozřejmě i ten je trochu "mimo". Napoleon uvazuje panáčka Ramba na provázek a vypouští ho z okna autobusu. Chodí na střední školu, kde - pokud zrovna jeho hlavou nemlátí do skříněk - hledá někoho, kdo by jej doprovodil na ples. Ve volných chvílích kreslí, učí se tancovat a pomáhá svému kamarádovi z Mexika ( jediném klukovi, co má na škole knírek) v kandidatuře na školního prezidenta. Cokoliv ho napadne, to udělá se smrtelně vážným výrazem, i když trochu opožděně. Alternativní způsob humoru ve vynikajícím prostředí. Jon Heder stanovil nový rozměr opravdu vynikajícího loosera. Nezdá se vám to vtipné? Já to miluju.

Lars a jeho dívka mě uvedli do rozpaků, ale na druhou stranu mě příjemně překvapili a dojali. Lars je takový tichý chlapík, který působí poněkud pomalejším dojmem... snad taky proto má každý tendenci dohazovat mu přítelkyni. Žije sám v garáži a není příliš společenský. Tedy do jednoho dne, kdy mu přijde domů balík... od té doby už není sám, už se nestraní společnosti. V balíku mu totiž z Brazílie přišla slečna. Jeho nová přítelkyně jménem Bianca. Moc toho nenamluví, je na vozíčku, stále se usmívá. Všem okolo ale při seznámení s ní úsměv na rtech trochu ztuhne, což není divu, jelikož Bianca je z plastu. Přesto se k ní ale všichni chovají jakoby existovala. A ona taky existuje. Larsova vidina nabude reálných rozměrů a všichni se k tomu postaví s velkou dávkou tolerance. Lars and the Real Girl je takovým pozoruhodným příběhem, kdy do života samotáře Larse vstoupí plastová figurína, aby záhy zase odešla a zanechala po sobě hluboké stopy. Nancy Oliver a Craig Gillespie natočili působivý snímek o vlastním světě zrodilém ve hlavě jednoho loosera, o respektu lidí žijících v jeho okolí, o bolestivých vzpomínkách a jejich vlivu na život. Samozřejmě, prostředí bylo poněkud idealizované - tolik nevídaného respektu a ochoty hrát si tuhle hru s figurínou? Ale no tak, to prostě nejde... však to taky byl "jen" film. Ale mě se líbil. I přesto, že ve scénáři bylo několik "děravých míst", s klidným srdcem je přehlížím, protože na výpovědní hodnotě snímku to neubralo. 4 a půl *.