charlosina

Jednoduše řečeno síla. Prostě síla. A to nemám s koňmi vůbec nic společného. // Film, na který jen tak nezapomenu.

Natolik infantilní komentář, resp. "dialog tučňáků", že váhám, jestli dát plnou palbu za nejvíc bizar komedii, nebo zůstat v rovině reality a uznat, že to byl fakt špatně udělaný dokument. // Tučňáků si vážím, ale tohohle filmu nemůžu.

Nemám v oblibě filmové adaptace, ale ještě víc mi vadí ono otřepané "kniha je lepší než film". Za to mám slabost pro road movie. // U Jacka Kerouaca je to trochu složitější, protože psaní zakládá na bázi pocitové, nikoli dějové - což bývá u filmu problém. Tady jsem ale problém neměla, protože Walter Salles se s tím porval obstojně. Tudíž výsledek není nijak dechberoucí, ale rozhodně není ani zavrženíhodný. // Zkrátka film o putování a přátelství, o svobodě, nespoutanosti. Dobrodružství tkví v samotném životním stylu, nikoli v příběhu samotném, což samozřejmě může kdekoho nudit, leckoho pobouřit. Co už. // On the Road bylo očekávané dílo, které tak nějak vzniklo a pak tiše zaniklo, neb - podobně jako kniha v době svého vzniku - nemá přívržence, ale kritiky. // Pro mě osobně v pohodě podívaná na něco, co se dnes už moc nenosí (a seru vám na hipstery).

O Allanu Karlssonovi jsem četla, že je to takový švédský Forrest Gump. A tak trochu je, sic vykastrovaný a s úchylkou pro výbuchy, ale jinak stejný debil.

Já snad ani nic lepšího nečekala, tohle je prostě brilantní filmové řemeslo - a přestože to není typ filmu, který bych vyhledávala, okouzlil mě - postavami, scénářem, zápletkou, barvičkami a hlavně kamerou. Btw. Ralph Fiennes exceluje a jeho role Gustava se nyní (pro mě) stává nejgalantnější filmovou postavou všech dob.

Jsou to holt srdcaři.

Když jsem se dozvěděla, že vampírskému trendu podlehl i Jarmusch, trochu jsem se toho bála a očekávala jsem spíše něco jako parodii (v Jarmuschově stylu ovšem, podobně jako tomu bylo v Ghost Dogovi), nicméně Adam i Eva jsou sice upíry, ale zcela zapadají do Jarmuschova pomalu plynulého, leč atmosférického a podmanivého světa. On je hudební skladatel (parádní můzička) a ona vášnivý knihomol. A protože jsou vskutku z jiné doby (výborně to dokresluje také jejich vzájemný vztah a úcta k tomu druhému ve vyloženě středověkém hábitu, divže si vzájemně nevykají), jsou v současném světě výstřední, nezapadají do něj a vůbec vůči němu pociťují zášť (zejména Adam je outsider každým coulem). Snaží se na sebe neupozorňovat a v současnosti, kdy zájem o lidské bytosti jaksi upadá, nejedná-li se o celebrity, se jim to daří - hlavně mít peníze a klidné místo. To se nachází v Detroitu, opuštěném městě, které jaksi symbolizuje současný stav společnosti (město duchů). Na tom film ale nestojí, nosnou linkou jednoduchého příběhu jsou zejména promluvy postav, nespokojených a odmítajících konzumní společnost - a protože toho prožili za svůj dlouhý život opravdu hodně, jsou v současnosti skeptičtí a obávají se brzkého konce (snaží se stravovat nekontaminovanou krví, což není v současnosti tak lehké). // Ano, je to taková agitka, ovšem s nezaměnitelným rukopisem a s perfektní hudbou. A perfektními dialogy - a protože se baví zejména o hudbě a literatuře, zase jsem se zamilovala a pobavila. // Vampíři-intelektuálové projíždějí městem a projevují lítost nad jeho stavem, a to za doprovodu skvělé hudby. Není nad čím váhat, byla to láska na první, podmanivý pohled.

Jeden z nejupřímnějších filmů, který jsem kdy viděla. Kdo někdy miloval, musel podlehnout... // SPOILERY! // Abdellatif Kechiche se vydal zmapovat milostný svět Adéle, a to z pozice "kamera oko" - jsme jen tam, kde je ona, jen pozorujeme, jak se chová a můžeme se domýšlet, co cítí... a Adéle je otevřená, z každého jejího pohledu, úsměvu, doteku je zřejmé, co prožívá. Skutečně neskutečně hluboká podívaná do zmatené duše, která zprvu zápasí sama se sebou, poté podlehne vášni a cele se jí oddá, aby záhy podlehla pokušení a upadla do osamění. Jak píše zdejší uživatel Matty, La Vie d'Adéle je zcela kontaktní film. A to v tom nejniternějším významu. // Pro mě osobně jeden z nejlepších filmů, které jsem kdy viděla - a nejde ani tak o samotné téma (žena dospívá, poznává sebe samu a prožívá Lásku s velkým L, takovou, která tě snad potká jen jednou), jako (a to především) o způsob, jakým je téma převedeno na filmové plátno: i když ti lesbická láska může připadat na sto honů vzdálená, jsi tam, vidíš to, cítíš to. // Prostě zatraceně dobrý a upřímný film, který se ti dostane pod kůži, stejně jako se kamera (perfektní kamera!!) dostala pod kůži hlavní postavě.

Her rozhodně stojí za zhlédnutí, je to takový mix Eternal sunshine of spotless mind (bez Kaufmanova zběsilého rukopisu) a Lost in translation (bez Coppolina citu pro samotu), v němž exceluje Joaquin Phoenix a dominuje hlas Scarlett Johansson. // Vypni počítač, jdi ven a někoho chyť za ruku!

Tak předně o Vítu Klusákovi nemám to nejlepší mínění, neboť jemu - jakožto dokumentaristovi - je nestrannost zcela cizím pojmem, stejně jako pochybuji o morálce jeho techniky, díky níž získává materiál, což koneckonců potvrzuje už ve své předchozí tvorbě (viz Nošovice apod.), takže jsem se dlouho rozhodovala, zdali zhlédnout Dělníky bulváru - ale "obětovala" jsem tu hodinu času a zapla archív ČT. // Patřím mezi těch pár milionů obyvatel toho našeho ráje na pohled, kterým bulvár nic neříká, tudíž "kauzy celebrit", kolem kterých se bulvár zejména točí - jak jsem pochopila - mi byly velkou neznámou (btw. jak to, že Reflex ještě neměl nějakou tu rádobyvtipnou fotku Ivety na titulce?), ale nyní se cítím "poučena", a to hned v několika směrech: Jestliže ona hlavní postava (ach, jak je mi líto pana otce) prezentuje typického přispěvovatele do bulvárních plátků (i když vzhledem k tomu, že režisérem je zrovna pan Klusák, tak spíš sázím na to, že dlouho hledal někoho, kdo už svým projevem působí dost jednoduše a současně extrémně), pak se dá snadno říct, že to jsou zkrátka lidi-hovada, kterým nejenže chybí respekt a úcta k "objektům", ale i morálka a v případě tomto také sebereflexe (fakt se takhle chovali před kamerou? nebo resp. před "tou píčou", jak je nazvala ona protivná kolegyně, opět na kameru??). Také jsem poučena v tom, že pokud máš slavného otce, můžeš si na něm vydělat sám, protože pořád je to celebrita - a tedy rozuměj: objekt, na kterém můžeš vydělat. Oujé! // Bavilo mě, jak se režisér Dělníků téměř každého, s kým mluvil, zeptal, zdali v této své práci vidí etiku či morálku. A docela mě šokovalo, když majitel onoho serveru prohlásil, že pro něj je "pravou" celebritou např. Noam Chomsky (takže to není tak úplně debil? a snad o to víc je to smutnější, že). // I přes to všechno, co se zde odehrálo a učinilo další zavádějící odstín pro označení "dokumentární film" (tohle je spíš jakási reportáž ze života maníka, který si prostě vydělává psaním žvástů, přičemž sám moc dobře ví, že jsou to žvásty, ale prostě z toho má prachy a snad i klidné spaní, a který otevřeně prohlásí, že čtenáři jeho žvástů jsou ovce, co mu vlastně mastí kapsu), se snad všichni ti, co hltali zprávy na pochybných serverech o svých hvězdách na tenhle pseudodokument podívají a zamyslí se nad tím, co tam viděli - a přestanou to hyenství podporovat. Ale to by taky asi museli přestat s tím podporováním samy hvězdičky - ty už téměř vyprahlé vesele spolupracují. // Na druhou stranu musím uznat, že tenhle počin Víta Klusáka prokázal, jak sám a niterně rozumí téhle "dělničině bulváru", a tak se divák může pokochat pohledem na rozkrok rozvaleného Novotného na gauči a být svědkem manželské roztržky (proč to vystřihovat? dáme to na obálku!). // Ve stručnosti lze říci, že Dělníci bulváru jsou takovou reklamou jednoho bulvárního serveru a tak trochu zřejmě zvěstují konec jakési kariéry (a možná i manželství) Pavla Novotného. Předně jsou ale otročinou svého jména v doslovném významu. A reklamou na robertky. // Na závěr snad jen vzkaz nějakému bulvárnímu dokumentaristovi (a ano, věřím, že se u nás někdo, kdo se bude takto titulovat, najde): Nechcete natočit "dokument" o panu Klusákovi? O panu Klusákovi, který na mě působí sympaticky, jakožto člověk, ale jehož práce, jakožto režiséra, je mi občas až protivná.