Lethe

Nejhorší na těch 118 minutách kaufmanovské scénaristické exhibice není to, že jsem to nepochopila, ale že jsem to pochopila a zároveň mi přitom bylo líto všech těch herců, archtiektů a grafiků, kteří se toho tyjátru účastnili. I přes světlé a svým způsobem geniální momenty komplexnost světa a života zobrazená ve své "úplnosti" působí strašně dusivě.

Javier Bardem alias Ramón Sampedro je již 26 let od hlavy dolů ochrnutý a veřejně bojuje za právo dobrovolně ukončit pro něj nedůstojný život. V průběhu filmu můžeme sledovat, jak se k jeho rozhodnutí a k němu samotnému staví jeho okolí- rodina, přátelé, ženy, veřejnost -a vyvstává otázka: "Pomůže mu někdo?A jestli ano, tak kdo?". Moc dobře zahrané i zpracované, film má spád i dynamiku a to i přesto, že se většina děje odehrává na několika metrech čtverečních okolo Ramónovy postele.

Tomáš Mašín si pro svůj debut jako námět vybral mně osobně velmi imponující předlohu a to mládí Egona Bondyho. Bohužel na mě výsledek příliš velký dojem neudělal. Kamera je nanapadnutelná, skandinávsky čistá. Režijně překvapivé byly surrealistické momentky. Celý film je prošpikován jak citacemi Bondyho (a to zejména mé oblíbené poémy "Zbytky eposu", podotýkám jen, že byla napsaná až mezi lety '54 a '55), tak i dalších autorů a nedá se říci, že by to vyznělo zcela naprázdno. Jenže aby měl Mašín volnější ruku, vytvořil jakési básnické stvoření na základě Bondyho předlohy (a také Rimbaudovy? -3 sezóny v pekle) a vytvořil prokletého básníka 50.let československých. Dopadlo to jako když kreslíte portrét bez reálného živého modelu - stylizovaně, neopravdově, pohádkově zkresleně. A to ani nemluvím o love story s uměle vyšponovanou femme fatale. Líbezný Kryštof Hádek byl pro mě prvních 30 minut jako drsný revolucionář nestravitelný, naopak zbytek filmu, kdy se dostal do citlivější polohy, mu sednul skvěle. Karolina Gruszka někdy až příliš přehrávala. Komentář nemůžu zakončit jinak než citací: Po tramvajích, po Národním divadle, i po mřížích hrobu Václavova budu s Tebou psáti sprostá slova. Na své školní sešity, na eiffelovku, na uši cizích psů budu psáti insinuace svého snu.

naprosto se shoduji s komentarem nathalie....lip bych to nenapsala:)

New York a Izrael, otec a syn, bohemstvi a armada....tyto zpocatku oddelene entity se v prubehu filmu postupne prolinaji a v zaveru se pekne propoji. Smutny, skoro az depresivni film se silnym pribehem, ktery poutavym zpusobum priblizuje zivot v zidovske komunite v New Yorku.

Řekla bych, že to nebylo režisérovým vědomým záměrem, ale kombinace komplikovanosti(horizontální-snové a vertikální-časové skoky) a banalit (manželka, děti, přestřelky,honičky) přece přesně vystihuje atmosféru snu! Výstavba jednotlivých úrovní snění se ukázala jako vynikající umělecký námět, je jen otázka, jestli by mu literární forma nepřidala na hloubce.

Chateau Headache...:))))))))......jinak ale nic moc, Zdenek je dobrej, ale jeho humor nejvic zaril v Ano,sefe. Tenhle format je dost podivnej - je to neco mezi reklamnim shotem, bananovymi rybickami, italem v kuchyni a klukama v akci. Jako bych z toho citila, ze hlavnim ucelem poradu je vyvarit z Pohlreichovy popularity co nejvic.

Tento film je pro mě synonymem pro promrhaný potenciál (tak vynikající námět!) a nevyrovnané kvality (zejména herecké). Úchvatná kamera nakombinovaná se strojenými ochotnicky zahranými replikami...často je na vině i scénář. Nebo naopak skvělá scéna, jak tím, jak je zahraná, tak i silně a dramaticky vyznějící, která je vystřídaná scénou naprosto plochou a zbytečnou. Ondřej Malý je v devadesáti procentech dokonalý, jeho zpracování estébáka je komplexní a svým způsobem nepřekonatelné, jenže v těch zbývajících deseti je divně nepřirozený. Manželku, spisovatele a milenku bych úplně přeobsadila. Kdyby to bylo lépe zpracovné (a kratší), klidně by to pro mě mohlo být na pět hvězdiček, takhle ale Poutům dávám tři plus.

Začnu tím,co se mi líbilo-černobílá dokumentarizující kamera. V podmonožině toho, co se mi nelíbílo toho je ale podstatně víc - dialogy, zamotanost (až křečovitá), výběr herců, nepravděpodobná psychologie postav, prázdná místa v ději. A pak je tu ještě jedna podmnožina: "To, co mě vyloženě rozčilovalo". V ní má své čestné místo Nolanova tragikomická snaha být umělecký. Jako kdyby od jiných okoukal způsoby, jak vytvořit artový film, jenže mu k tomu chybí vlastní kouzlo, vlastní esprit. Myslí si nejspíš, že když dá postavám do interiéru fotky Jacka Nicholsona z Osvícení, starobylý psací stroj a plakát s obrazem Marka Rothka, že bude jeho film intelektuálně na úrovni. Na mě to ale dělá zcela opačný dojem.

Doufám, že Nicolas Cage nikdy nezačne pít, protože to doopravdy nebyla pěkná podívaná. Vlastně celkově to nebyla pěkná podívaná, většina denních záběrů byla laděná do odstínů korálově oranžové (podvodní bazénová scéna pak působila jak kostka ledu na rozpálené čelo), noční byly zase plné oslepujících neonových světel Las Vegas. Navíc ještě celou dobu musíte chtě nechtě dělat psychoterapeuta Seře, hroutící se prostitutce, která se dobrovolně vrhla do tak nepochopitelného vztahu (jenž se s ní snažíte pochopit). Přestože se neřeší nic jiného než city, tak je to díky alkoholu nesentimentální a drsné (nebo je něco romantického na souložení při deliriu tremens?). Nakonec se ale musí uznat, že je to strhující film a že nemá daleko k dokonalosti.