Synecdoche, New York
-
Synekdocha, New York
-
Synecdoche, New York
-
Synecdoche, New York
Drama / Komedie
USA, 2008, 118 min
Režie:
Charlie KaufmanHudba:
Jon BrionHrají:
Jennifer Jason Leigh, Philip Seymour Hoffman, Michelle Williams, Samantha Morton, Catherine Keener, Emily Watson, Dianne Wiest, Hope Davis, Robert Seay, Tim Guinee, Tom Noonan, Lynn Cohen, Gerald Emerick, Josh Pais, Robin Weigert, Daniel London, Jerry Adler, Alice Drummond, Christopher Evan Welch, Mark Lotito, Daisy Tahan, Paul SparksObsah
-
Canden (Philip Seymour Hoffman) je úspěšným divadelním režisérem v provinciálním městě Schenectady, ve státu New York. Když ho malé poranění na čele přiměje zamyslet se nad smrtí, umíráním a nad tím, že jeho život bude jednou pravděpodobně zcela zapomenut, pocítí nutnost zanechat po sobě něco významného. Právě jej opouští jeho manželka, malířka miniatur Adele (Catherine Keenerová) i s dcerou Olivií. Ale Canden dostane velký, prestižní finanční grant, se kterým si může dělat, co chce. Odstěhuje se do New Yorku, kde na obrovském jevišti vybudovaném v hangárech vytváří kopii života a natáčí to na video. Čím více tvoří, tím víc se chce dostat blíž k podstatě života. A tím víc cítí, že jeho hra ještě není hotová pro publikum. Trvá to léta. Nakonec v jeho hře vystupují všichni, které znal, on sám, jeho lásky, děti a mnoho jiných.
Celý film působí jako krabicová hra, kde je uvnitř vždycky další krabička. Režisér Charlie Kaufman zkouší film naplnit nepředvídatelností, sny, zklamáním a různými fobiemi. Části i celek. Jeho hlásnou troubou je hlavní hrdina Canden Cotard. Kaufman udělal jeden z mála opravdových experimentálních filmů, navíc ve velké produkci. Časové a místní hranice se tu posouvají bez omezení a souvislosti. Tento experiment si úspěšně pohrává s našimi slabostmi, ale ne s každodenní obětavostí či hrdinstvím. Ne proto, že by si Kaufman kladné stránky života neuvědomoval, ale je mu cizí pochopení, že lidské talenty, schopnosti, odvaha a rozhodnost mohou být zcela k ničemu, pokud jejich okolnosti nebyly příznivé. Nakonec se pokouší představit si život jako hru, kde každý hraje svou vlastní hlavní roli. Pokud máte rádi složitě zapletené příběhy s mnoha různými narážkami, náznaky a objevy v nitkách životní tapisérie, pak budete tento film obdivovat. Je tu mnoho dvojsmyslů a nejasností, které se dají odkrývat (například jméno filmu a hlavního postavy), alegorií a nereálné reality. (oficiální text distributora) -
Divadelní režisér Caden Cotard (Philip Seymour Hoffman) si ukrojí obrovské sousto. Chce se totiž pokusit o vytvoření repliky New Yorku v životní velikosti uvnitř skladu jako součást jeho nově vznikající hry. (smack)
Komentáře uživatelů k filmu (243)
-
kleopatra
"Říká se, že není žádný osud, ale on je. Je to to, co stvoříte, a i když svět jde dál po věky věků, jste tu jen na zlomek zlomku vteřiny, většinu svého času trávíte tím, že jste mrtví nebo dosud nenarozeni, ale dokud žijete, ztrácíte roky marným čekáním, kdy zavolá, napíše, či na vás pohlédne někdo nebo něco a vše bude dobré. A nikdy to nepřijde. Nebo se vám to zdá, ale není to skutečné. Tak trávíte život mlhavou lítostí či mlhavou nadějí, že se přihodí něco dobrého, abyste měli pocit, že jste zapojeni, že jste celí, že jste milovaní. A pravda je, že cítím takový hněv, a pravda je, že je mi kurevsky smutno, a pravda je, že se už kurevsky dlouho cítím kurevsky zraněný a stejně dlouho se tvářím jako by nic, abych to vůbec snesl. Jenom nevím proč. Možná proto, že o mých strastech nikdo nechce slyšet, protože mají dost vlastních. Nuže, jděte všichni do prdele. Amen". Drobet složitě zkonstruovaný, odporně podmanivý pomník tvůrčí i lidské osamělosti. Jakou si jí uděláme, takovou ji máme. Živijó.(2.3.2010)
-
Houdini
Zlatá Palma - výběr(15.5.2008)
-
kOCOUR
Tam, kde se střetává Kaufmanova vášeň v házení strastí i povinností na svá alter ega (jednou by měl odhodit zábrany a zahrát sám sebe – neoriginálně a naprosto rutinně, chtěl bych to vidět) s hledáním neuróz a důvodů, proč být v depresi, raší překvapivě upřímná autorská výpoveď. Kaufman jako by odcházel a chtěl nám říct, že za těmi zábavnými filmy stojí ve skutečnosti hodně smutný chlapík, královský šašek, který chtěl být oblíbený, ale zůstal šaškem, protože neměl na to být opravdu veselý. Pokud je New York pravdivý, není se čemu divit. Na druhou stranu, natočit o tom klasický kaufmanovský film jen posiluje pocit téhle bezradnosti. Takže se motáme v klasickém mystifikačním kruhu (účel nebo hra – a tedy účel?), kde místo racionálna zůstávají čisté pocity a dojmy. Kaufman-režisér je zvládl replikovat bravurně, Kaufman-scenárista nabídl pouze povrchní hloubku, která se brzy okouká a do uspokojivého finiše doběhne z posledních sil. I tak si cením otevřenosti, s jakou se tu věci říkají a upřímnosti, s jakou se dělají. 70%(8.3.2009)
-
Tosim
Karlík byl vždycky zvláštní, jen teď se mi slovo "zajímavý" kryje s charakteristikou "divný." Nic, co bych vyloženě nemohl pobrat, ale také něco, co ve mě nic moc nezanechalo.(22.3.2010)
-
Tetsuo
Jak hodnotit film, který tematizuje umělecké selhání?(13.4.2009)
-
Matty
Vezmi si slovo. Synekdocha. Zamysli se nad ním. Natoč o něm film. Stop, stop, Kaufmanovi do hlavy nevidím. Ale rád bych, jeho režijní debut je podmanivě divný. Philip Seymour Hoffman stejně jako všichni ostatní pomalu umírá, navíc ho nikdo nechápe a jeho stolice má zvláštní barvu. A tak se rozhodne, že stvoří divadelní hru her, nesmrtelné monstrdílo. Když si odmyslíte absurdní dialogy, obrýleného šmíráka a dům, který hoří a nikdo se nad tím nepozastavuje, jde až potud jenom o hořké generační drama s trochu kafkovskou atmosférou. S přibývajícími lety hlavního hrdiny (jeden střih někdy znamená skok o několik let) přestává být zřejmé, kdo je tady vlastně magor a nejrozumnějším řešením se jeví počkat, jak nám geniální pointa všechno hezky objasní. Neprozradím moc, když prozradím, že moc neobjasní. Kaufman nejspíš nebude pokračovatelem Davida Lynche, největším zádrhelem však není režie, ale přemrštěná sebereflexe. Člověk musí být naladěn na podobné vlně, znát Freuda (Cotard může mít pohlavní styk se ženou snů až po odstranění „otce v sobě“) i Baudrillarda (jeden ze zvažovaných názvů hry je Simulakrum). Ideální je tedy po Cotardově vzoru reflektovat sebe samého přímo do filmu a „na vlastní kůži“ zakusit všechnu tu beznaděj. Napoprvé, kdy nevíme, kde končí jedna verze fikce a začíná jiná, to není snadné/možné. V celém filmu je pramálo veselého a se škatulkováním mezi komedie bych byl velmi opatrný (Kaufman byl studiem ostatně požádán, aby napsal horor, což Synekdocha svým inťošským způsobem je). Budu muset vymyslet souhrnné označení pro snímky, které mě nebaví sledovat, ale o kterých mě baví přemýšlet, protože Synekdocha mezi ně patří. Druhé zhlédnutí, s nimž vskutku nespěchám, nepochybně mnohé objasní, učiní ale sledování zábavnějším? Po dlouhém přemýšlení 85% Zajímavé komentáře: kOCOUR, Nathalie, DaViD´82, genetique, daEmoNickY(18.5.2009)
-
Djkoma
Věčný svit poskvrněného života. Charlie Kaufman a jeho pokus převést svou komplikovanou vizi života jednoho divadelního režiséra na plátno. Poměrně složitý film, možná režisérsky ne úplně zvládnutý, ale velmi zajímavý a reálný. Některé rozhovory postav jsou až nepříjemně reálné bez příkras. Stejně tak obsazení. Skvělá herci v zajímavých rolích využívají svůj potenciál do poslední kapky a to nemluvím jen o P.S. Hoffmanovi a Samanthe Morton... Krom postav si také divák musí zvyknout na zvláštní kulisy a prostředí, například hořící dům je opravdu hodně ... jiný. Svůj smysl však splňuje. Na rozdíl od Věčného svitu je Synecdoche více "skutečný" a méně založený na nádherných fantaziích plných poetiky. Poměrně složitý a těžký film, který někoho bude nudit, jiné nebude ani zajímat, ale celkově nabízí zajímavý pohled na jeden život, který měl být mnohem více... živý.(13.3.2009)
-
Renton
Scénář: Charlie Kaufman .. Podivuhodně nemocné představení Caden Cotarda. Promyšlený depresivní svět, zaobírající jeho civilních mezilidských složitostí i přidané podivností, má Charlie Kaufman opět výborný - včetně skvěle obsazených postav - ale režijní realizace (jako u většiny jeho filmů) nakonec nestačí osobitému textu a nezvládl tohle překonat ani sám autor, když vedle režijně zkušenějších předchůdců nestačí taktéž a navíc ani tolik vizuálně nekouzlí. První polovina mě však ještě držela, díky nemálu nápadům a náladám, v rovině přijatelné - repetitivní tvůrčí krize, paralelní schizofrenie a nekončící hledání správného tvaru „o životě všeříkající divadelní hry“ už spíše nudí a nedodává téměř nic výživného. 50%.(15.3.2009)
-
larelay
Totalne absolutne psycho, depresia, smutok, fantasmagoria. Ano, vymenuvam vlasnosti Kaufmanovych filmov. Ale tento kusok ma dostal na same dno, z niektorych scen mi bolo az nevolno, stopaz je priiiiserne dlha a hlavne, aj napriek tomu, ze ma film skvely namet, nemohla som sa zbavit pocitu, ze uz som to niekde videla a lepsie. Viem, ze pojdem proti davu, medzi doterajsimi hodnoteniami som ako cierna ovca, ale ja hodnotim filmy podla pocitov, ktore u mna zanechali a ako dlho si ho chcem pamatat. Na tento som chcela zabudnut este predtym, ako skoncil. Bohuzial, velmi sme si nesadli.(27.2.2009)
-
Adrian
Smutok a depresia kam sa len pozries. V niekom obranny reflex sposobi dostatocny (a zdravy) odstup, u niekoho ineho aj po dopozerani ostane emocialne lano napojene, hoc visiac i na jedinom tenuckom vlakne. Nachadzam sa niekde uprostred a predsa mimo... . 7-8/10(2.3.2009)
-
Radek99
Charlie Kaufman jako postmoderní intelektuální nástupce Woodyho Allena dochází svým ,,prvním" (jak příznačně paradoxní!) filmem na samou mez možného naračního experimentu...jestli byly jeho scénáře vždy originální a neopakovatelně své, pak scénářem k Synecdoche, New York došel k hraniční oblasti postmoderního filmu - jeho synekdocha (použití názvu části pro celek nebo opačně) v názvu je sice lehce dešifrovatelná, zvláště druhá část snímku se ale coby postmoderní fikce přestává vymezovat oproti ,,příbuzným" uměleckým směrům, zvláště surrealismu a magickému realismu, a zdánlivě s nimi splývá... Pokus hlavního hrdiny o vytvoření absolutního dramatického zážitku, v němž prorůstá realita a fikce, je vlastně příznačný i pro samotný film, hranice obého se záměrně stírají a divák má mnohdy problémy s orientací. Záměrné porušení linearity času, prolínání časových rovin, struktura příběhu prolínající se s metapříběhem, intelektuální konstrukt reflektující intelektuální konstrukt, řetězení absurdit... A přitom jako každý Kaufmanův scénář je i Synecdoche, New York velmi autobiografický a autor v něm popisuje hlavně své deprese a vnitřní běsy. Existenciální rovina se v druhé polovině překlopí v experimentální, což ale ještě zvýrazní základní lidské otázky - Kdo jsem? Proč jsem? Kam směřuju? Sokrates prý prohlásil, že dítě se stává dospělým v okamžiku, kdy se poprvé tváří v tvář střetne se smrtí...a řečeno synekdochou - západní civilizace je nemocná v tom, že se snaží vytěsňovat tenhle zážitek, co nejdéle je to možné... Je to konstrukt, ale nepokusil se Kaufman natočit jen svou Synekdochu, Život? Podobné filmy: Adaptace, Věčný svit neposkvrněné mysli, 8 1/2(17.3.2009)
-
T2
║Rozpočet $20miliónov║Tržby USA $3,083,538║Tržby Celosvetovo $4,230,000║ Charlie Kaufman ako debutant na režisérskom kresle natočil teda riadnu šialenosť, čo dokáže poriadne zamotať hlavu, hlavne keď zo začiatku to vypadalo tak pekne banálne a s pribúdajúcimi minútami to naberalo na intenzite až tak, že na konci človek nevie kde je sever. Veru ťažko stráviteľné dielko ale za to neskutočne originálne a silné. Na toto sa treba psychicky pripraviť... a verte je aj ťažko ohodnotiť, zatiaľ priemer a časom keď sa na to opäť nadýchnem možno zmením postoj. /videl v kine: 60%/ (videl na festivale Art Film Fest 2009)(23.6.2009)
-
DaViD´82
Nyní již konečně chápu proč si to chtěl Kaufman natočit sám. Je to příliš osobní film. Ovšem nechápu jak to, že je stále mezi živými. Protože jestli tohle vychází byť jen minimálně z jeho vlastních zkušeností, tak by měl dle vší logiky již dávno spáchat sebevraždu. Jinak je to ale vlastně nejnormálnější i nejcivilnější kaufmanovka. Což ani zdaleka neznamená, že je to byť jen trochu normální snímek. Normální tedy sice ne, ale sakra pravdivý a pravděpodobně nejdepresivnější filmový debut historie ano. Jenomže... Jenomže to platí pouze o polovině filmu. O druhé půlce taktně pomlčím, jelikož bych musel být hodně sprostý, abych ze sebe dostal to zklamání nad tím, jak lze potopit něco TAK dokonalého. To jsem chtěl pro změnu páchat (sebe)vraždu já.(28.2.2009)
-
Nathalie
Charlie Kaufman se poprvé vydal tam, kde už byl někdo před ním. Synecdoche, New York je jeho jediným filmem, v němž neobjevuje nové světy, ale pokouší se sumarizovat ty existující. Skeptický postoj k možnostem poznání světa a lidí propracoval lépe David Hume, na umělecké a vztahové neurózy je tu Woody Allen, krizi sebeidentity a existenciální propady pojal hlouběji Franz Kafka, problém bytí versus bytí sám sebou Kundera a absurditu třeba Trier. Možná lze vnímat Synecdoche, New York jako paralelu hlavní postavy k autorovi, portrét člověka, který chce stvořit své životní dílo- a vetknout do něj celou svou bytost, všechny vředy a hnus bytí, jakési mýtické propojení reálné a imaginativní polohy. Ale bohužel mi připadá, že Kaufman stárne způsobem, v němž hravost nahradila zoufalá touha maximalisty zanechat odkaz. Jeho hlava mu přerostla přes hlavu.(30.3.2009)
-
Shadwell
K tomuhle filmu bych chtěl říct jen tři věci: (i) Duševní chorobou modernismu byla paranoia, duševní chorobou postmodernismu je schizofrenie a duševní chorobou nastávající současnosti bude chcípáctví. Tímto už dnes poměrně zavedeným termínem, který si oblíbily zvláště feministky, se označuje anti-hrdina osobního, autorského filmu, který je vydáván, většinou nezakrytě, za autorovo alter ego. Jde zároveň i o jakýsi narcisistní obraz. Chcípák je prostě ten, kdo věří, že i když „zvrací z mostu” a putuje od ničeho k ničemu, je v něm potenciál supermana, který mu ovšem nepřátelský okolní svět nedovolí realizovat. Podobně vedenou sebeprezentaci a budování image podivného outsidera Kaufmana, jež filmem prorostl natřikrát jako scénárista, režisér a postava Hoffmana, prosazuje i Synecdoche, New York. Jenže zatímco u českého filmu by každý takový chcípácký sklon vyvolal nevoli a podrážděnost, u zahraničního filmu nic podobného nehrozí, poněvadž je apriori shledán za „znamenité sebevyjádření osobitého tvůrce“. Jako bychom neustále spláceli dluh autueroské politice z padesátých let soustředěné kolem časopisu Cahiers du Cinéma. Kaufman se ale s feministkami vypořádal po svém – žena představuje mizející mikrodetail (malířka miniatur Catherine Keener příběh skutečně opustí), naopak muž-chcípák uskutečňuje přes kvasící makrodetail (kopie NY) jakousi neurčitou vizi či poslání. (ii) Synekdocha v názvu filmu apeluje vedle oněch dvou bipolárních gender-detailů na neodlučitelnost formy a obsahu, s níž se řada diváků nemůže dlouhodobě vyrovnat. Obsah je ale, zvlášť v kinematografii, formou, protože každou informaci nutnou k sestavení příběhu obdrží divák ze stylu, z něhož je příběh utkán. Hoffmanovo úsilí v hangáru, kde části označují celek a celek označuje část, velmi blízké sepjetí formy a obsahu názorně ilustruje. (iii) Člověk, který není schopen nic udělat, to je ten nejnepříjemnější člověk. Na takového se divák ani nechce dívat. Cítí v něm příliš sám sebe, a přitom si to nechce přiznat. Jako by se divák snadněji identifikoval s postavou, jež mu povahově není blízká, což je přinejmenším kuriózní. Vztah divák-Hoffman tak ustavičně přebíhá mezi identifikací, danou hollywoodskými návyky (představuji si sama sebe v jeho pozici), empatií (chápu jeho situaci, ale udržuji si odstup) a distancí (nezajímá mě) a znesnadňuje imerzivní vstup do filmu.(21.4.2009)
-
Bluntman
Synekdocha, život a 1/2. Nebudu nijak zastírat, že režijní debut Charlieho Kaufmana osloví především melancholiky se sklony k depresím a že je nutné k alespoň částečnému pochopení ho vidět několikrát. Oceňuji ale jeho nesmírně podvratnou formální stránku, která je věrná titulní synekdoše v názvu: vypravěčsky jsme neustále klamáni, protože až zpětně po některých scénách se dozvídáme, že šlo o fiktivní konstruk uvnitř modelu, stylisticky je sice většina scén snímána v celcích, ale až krátce poté se díky velkému celku dozvíme, že tohle nebylo doopravdy, ale uvnitř konstruktu. Jednoduše: tenhle debut má nápadů na rozdávání a zatímco u první poloviny lze oceňovat výborně zahrané a především napsané, žijící a skutečně dýchající postavy ocitájící se v bizarních scénách, druhá je svéráznou variací na Felliniho 8 a 1/2 a opravdu komplexně postihuje mnohdy černohumorné lidské žití, resp. přežívání. Ještě že u Charlieho Kaufmana to je jen stav mysli, jinak by diváci po zhlédnutí houfně páchali hromadné sebevraždy. 10/10(3.3.2009)
-
B!shop
On je to vlastne docela obycejnej pribeh. Pribeh o divadelnim reziserovy odehravajici se na plose nekolika desitek let, o jeho pratelich, rodine, milenkach a nemocech. Ovsem do toho je zasazena druha linie se zkousenim nove hry, ktery obetoval vetsinu svyho zivota a je to vlastne kopie reality a vsech jeho znamejch a vzpominek. Jenze Kaufman to natocil jako desnou psycharnu a depku a v druhy polovine filmu uz neni jasny, co je divadlo a co realita. Obcas to sice neni uplne vychytany, film treba skoci o nekolik let a postavy se pritom chovaj, jak kdyby ubehlo pet minut, ale do celkovyho smutnyho vyzneni filmu se to docela hodi. No a navic tu je perfektni herecka sestava v cele s Hoffmanem, kterej zase jednou predvadi fantastickej vykon. Navic vsechny postavy presvedcive starnou. Celkove rozhodne zajimavy a stoji za skouknuti, navic docela originalni a vetsinu casu smutny drama s perfektnim hereckym obsazenim, ale precejen misty drobet utahany a lehce nudny.(9.4.2009)
-
CheGuevara
Pro Charlieho Kaufmana je tenhle film dozajista originální terapií, ale jak se k tomu má postavit sám divák? Je to nefér, je to podpásové, ale tentokrát si vypomohu malým alibismem. Tak jak se ptá Ben Kingsley v Umírajícím zvířeti: "Je tato kniha stejna, když ji přečtu ve dvaceti a pak za dalších deset let?" Není. Na tenhle film mám ještě čas. Až budu ve věku Candena a budu přemýšlet nad svými životními selháními, tak tě snad, Charlie, pochopím, teď jsi mě však minul hodně širokým obloukem.(4.7.2009)
-
Flipper
A preto má Charlie Kaufman písať scenáre a nie režírovať. Jednoducho vyznať sa v tomto bordeli dejov spomienok, myšlienok a symbolov by bola fuška pre hocakého režiséra a možno preto sa Charlie toho chytil sám. Začiatok do polovice je sľubný, no pri ďalších a ďalších komplikáciách stráca niť skoro každý a iba Kaufman sa môže sprisahanecky hrať zo svojou kučerou.(30.3.2010)
-
charlosina
Charlie Kaufman nepřekvapil.(31.5.2009)
