Jara.Cimrman.jr

"Ty chceš najít bílý plášť ve špitále? To je skutečně originální nápad." Geniální detektivové mívají geniální nápady a vyšetřovatele Vacka taky občas něco napadne. Moc záživný to tedy není. Navštěvuje podezřelé, ptá se a neřekne, když mu něco nesedí. Je to filuta a schovává si to na závěr, aby diváka ohromil. V mým případě se to ohromení až tak moc nezdařilo, ale nakonec jsem stejně zjistil, že jsem s ním po těch návštěvách vlastně chodil docela rád.

"Proč by to měla být pravda, když je to působivé?" Ujetý filmy mám rád, ale tady to ujelo fakt hodně. Obvykle nemám v úmyslu prozrazovat celej děj, ale ten je natolik zmatenej, že mi nedá ho ještě trochu nezamotat. Takže byl jednou jeden vládní výbor ve složení Salamandr, Ještěrka a Slepýš a ten hledal agenta Orla. Jelikož měl i jiný vládní úkoly, tak byl vybavenej praky a v rámci utajení likvidoval příslušníky VB. Jenže Salamandr měl snachu a ta zase sousedku a ty dvě byly udavačky, který chtěly udat lupiče. Salamandr měl však taky vnučku a ta chtěla přijít o panenství z Gustávem. Jenže není Gustáv náhodou Orel? Nebo lupič? A je to vůbec Gustáv? Když to tak po sobě čtu, tak mi došlo, že Salamandr to měl perfektně promyšlený a já jsem jenom nedával pozor. Mám na to však omluvu - takovou hovadinu jsem nečekal.

"Člověk musí bejt zasranej Rembrandt, aby se nalíčil." Steve byl namyšlenej kretén, ale jako Amanda zářil. Třeba když kouřil doutník, rval se nebo si objednával v pánským kadeřnictví. A jeho chůze na podpadcích mi dávala zabrat. Ono je totiž hrozně jednoduchý z toho udělat trapárnu, ale tohle hrála ženská, která byla chlap proměněnej v ženskou. A já jsem jí to věřil. Mě prostě Proměna baví, ale taky vyvolává otázky. Co když mi Bůh dá stejnej úkol? Nezlomím si vaz při chůzi? Dostanu návod k použití obsahu dámský kabelky? Najdu ženu, která mě miluje, i když se před ní celej život skrývám? Je Clint Eastwood transvestita? To je možná divná otázka, ale i tohle se tady řeší.

"Nadešel čas se rozloučit, pane Jaguáre. Představím Vás teď popravčí četě." Prkenný dialogy, stupidní zápletka, naivně utajovaná totožnost padoucha, spousta ochotných nechat si rozkopat hubu a v případě nouze je k dispozici náhodně odstavenej vrtulník. Co je to? No přece béčko jak vyšitý. Jaguár to neskrývá a to je mi na něm sympatický. Stejně jako jako jeho šéfová Anna. Ta bohužel skrývá leccos a navíc se vůbec nezdálo, že by chtěla být jaguárgirl. Její chyba. Já jsem se bavil.

"Zkušený voják musí jít ostatním příkladem. Přestaňte fetovat, praporčíku." Že válečný trauma umí vyrobit feťáka nepovažuju za žádnou novinku. Že se to dá léčit ubodáním ruskýho diplomata vidličkou mi připadá zajímavý. Asi jediný zajímavý na celým snímku. Ona je to totiž nehorázná nuda a Klara se chová jako zfetovaná pipina v uniformě, kterou nezajímají vojenský ani civilní zákony, protože ona je v právu. To je jasný. A já se tak těšil, že vycvičená vojanda bude porcovat mafiány. Místo toho jsem dostal slabou akci a jednu lesbickou scénu.

"Na to, aby ti prošla vražda, nemáš dost sebekázně." Sebekázně mám dost, ale podle jedný zde uvedený teorie, na to nejsem dost svobodnej. To si ještě musím nechat projít hlavou. Nicméně jsem si jistej, že bych nikoho nezabil jenom proto, abych si vyzkoušel, jak umí poldové skákat na špek. To frajírek Richard a koumák Justin do toho šli a mě to rozhodně zaujalo. A bavilo mě to až do chvíle, kdy jsem zjistil, že i mně je předhazován jeden špek za druhým. Já totiž umím ocenit, když mě autor přechytračí (viz. Tělo nebo Hrůza na jevišti), nemám ale rád, když ze mě dělá blbce taháním odhalení z klobouku. Zkrátka kdyby konec přišel o jeden nesmyslnej zvrat dřív, tak by to u mě bylo o hvězdu lepší.

"Na samotě nedaleko Skotského města Glasgow se v chudé rodině srbského vystěhovalce narodil mladičký hrabě Nikolič. Rodiče se před svým bohatým synkem styděli za svou chudobu a tak hrabě Nikolič prožil těžké dětství. Naštěstí otec přišel o celé synkovo jmění tím, že je uložil do místního peněžního ústavu na heslo: Dobro je prisjetiti se da prividno prav put prema cilju predstavja u stvari pravodlivo krivudanje, které zapomněl." Takto začíná děj sedmihodinový Cimrmanovy operetní fresky Proso, jejíž nejlepší části rozkradli a ve svých dílech použili Franz Lehár, Johann Strauss, Imre Kálmán, Oskar Nedbal a Adolf Piskáček. Hanba jim. Naštěstí badatelská práce legendárních doktorů a docentů cimrmanologie z Divadla Járy Cimrmana dokázala odhalit pravdu. A jejich pěvecký i taneční kousky mě baví i děsí zároveň. Prostě kvalita z jiný dimenze.

"Já nejsem žádnej řidič. Jsem boyfriend." Krize středního věku mi něco říká, takže bych asi mohl napsat, že jsem viděl poměrně hravej film o jednom Oskarovi, kterej se stal nadšeným majitelem krize středního věku, následkem čehož opustil rodinu a začal si užívat svobodnýho života. O tom ten snímek skutečně je a já mu rozumím a fandím. Ovšem Nestyda je taky neskrývaným produktem svý doby. Tváří se, že chce něco sdělit a přitom často jde jen o vizuální spojení neustále vyzdvihovanejch sponzorů s tvářemi hvězd, celebrit a jinejch důležitejch kuřbuřtů. Naštěstí jsem se celkem bavil a inspirován Matějem zahajuju půlroční sexuálním půst, po kterým se pokusím ejakulovat v pavilónu klokanů.

"Chci vás vidět živou. Akademicky, fyzicky a vůbec." Tohle mohlo být hodně vtipný. Mrzutej texasskej ranger chrání pět dle mýho názoru mentálně retardovanejch roztleskávaček. Tady si ty střety týpka v poklidu procházejícího ohněm ve skladu výbušnin s rozjíveným inteligenčním výkvětem Ameriky přímo říkaly o smích. Já jsem se teda párkrát zasmál. Třeba když ranger složil maskota nebo při kostelním tanečním souboj roztleskávaček s kazatelem. Navíc k tomu všemu hrál šílenej hudební doprovod mixující leccos od gospelu až po The Clash, takže to určitě nemohlo být tak špatný, jak se to tváří.

"Rád dostávám ceny, ale nerad si pro ně chodím" Buty jsem kdysi hodně poslouchával, takže dokument o nich jsem si nemohl nechat ujít. Jsem však trošku zklamanej z toho, že jsem se toho zase tak moc nedozvěděl, ale hudba prostě stála za to. A ten, kdo toho o Buty moc neví, ale rád si s Tatou, Františkem a Krtkem zazpívá cosi o jedný dlouhý ruce, tak se může podívat na pohádku o tom, jak se původně jazzoví hráči stali hvězdy rádií, televizí a festivalů, přičemž oni by radši preludovali v malým klubu za asistence několika spřízněnejch duší. To je daň za slávu, chlapci. Když jsem Vás však viděl naposledy koncertovat, tak tam bylo tolik lidí, že bysme se do toho klubu v pohodě vešli.