dobytek

První díl nebyl žádná sláva, ale tohle je už naprostá slátanina o tom, jak trouba ke štěstí přišel. Trochu mi to připomíná některý trapný pokusy o český komedie ze začátku 90. let. Tohle by se docela dalo přirovnat k filmu Ještě větší blbec, než jsme doufali. Před časem jsem to objevil na jedný videokazetě, takže jsem se na to pro zajímavost po letech podíval a okamžitě jsem to přemazal. Druhý díl začíná tim, že se rodina Struutzova vrátí z dovolený v Itálii zpátky do Německa, ale na místě jejich domu jsou už jenom trosky a začíná se zde zrovna stavět golfový hřiště. Otec Udo se dozví, že úplně náhodou zrovna zdědil továrnu na sádrový trpajzlíky. Celá rodina tedy odjede na ono místo a tam zase úplně náhodou dcera Jacqueline potká svou kámošku, ke který jde bydlet. Dále je to už nesourodá směsice různejch rádoby vtipnejch epizodek, který na sebe ani moc nenavazujou. On je navíc problém v tom, že kdo neviděl první díl, tak nejspíš ani některý věci tady tak úplně nepochopí. Ve filmu se dále objeví nějakej pošuk, co se marně snaží zbohatnout na tom, že prodává kondomy s banánovou příchutí (hrozná legrace), podíváme se i do USA, kam se Udo vydá hledat někoho, kdo by mu půjčil peníze. Film se zřejmě snaží narážet i na rasismus (banda nácků hodí Trabanta z mostu a hodný černoch se pak nabídne, že ho zase opraví). V celym filmu je snad jediná vtipná hláška a to, když si Udo kupuje oblek za 999,- DM a ptá se, jestli je vyrobený z azbestu. Hvězdičku dávám za to, že ve filmu pořád hraje písnička Das Boot od U96. Občas taky vstávám ve 2 odpoledne a poslouchám u toho U96 :-) Jinak u nás tenhle film běžel pod názvem Tenkrát na východě (neplést s filmem s Jackie Chanem).

Jsou filmy, který jsem dřív rád neměl, ale po X letech jsem na ně náhodou narazil v televizi a zjistil jsem, že to zase až tak špatný nebylo. Řikal jsem si, jestli zrovna Kamarádovi do deště II trochu nekřivdim, takže když to včera šlo v televizi, tak jsem se podíval. A musim konstatovat, že tohle fakt neni ten případ filmu, kterýmu bych po letech zvýšil hodnocení. Jedničku mám docela rád. Ta je sice trochu naivní, ale připadá mi, že se nebere tak moc vážně. V případě dvojky mám pocit, že tvůrci měli asi strašně velký ambice natočit nějakej trhák jak z Hollywoodu, ale vůbec se jim to nepovedlo. Taky v jedničce působili Tofifé s Vaculíkem dokonce i trochu sympaticky. Nebo minimálně mi aspoň nevadili. Ale tady jsou jejich postavy zralý na pár facek. Pobavilo mě snad akorát pár scén s Karlem Augustou. Kromě tý atmosféry začátku 90. let a dobrý muziky (Moby, Technotronic) film jinak nic moc nenabídne. Dvě hvězdy jsou až až...

Miluju tento typ filmů, ale trochu ve mně vzbuzovalo nedůvěru jméno režiséra, protože ten jinak točí pěkný sračky. K tomuhle jeho dílu ovšem nemám výhrady. Ale pokud seženete takovou hereckou sestavu, tak snad ani nejde natočit špatnej film. Jinak já nemám moc rád nikoho z bratrstva Baldwinů, ale tady Alec Baldwin, přestože se na obrazovce objeví asi na 5 minut, mi snad utkvěl v paměti nejvíc ze všech herců. 90%

Od filmů o italskejch imigrantech v USA obvykle očekávám nějaký mafiány. Na tyhle lůzry už v mafii asi žádný místo nezbylo, takže skončili jako obyčejný lopaty někde na stavbě papundeklovejch domků. Průměrný drama na téma "běž si za svym snem".

Pro mě jsou 90. léta spíš happy hardcore, rave, eurodance a akce jako Love Parade. Nějaký depresivní umaštěnci ála Kurt Kombajn mě neberou. Když jsem se dočet, že tento romanticko-vztahovej film (tento typ filmů fakt nevyhledávám) se má navíc odehrávat někde v klubech, kde se hraje grunge, ani jsem neměl chuť se na to dívat. Ale můj šestej smysl mi řikal, že na tom filmu určitě něco bude. A opravdu z toho vylezla celkem pohodová komedie. Jako nějaký to vzlykání do telefonu mi sice lezlo chvílema dost na nervy, ale v podstatě po celejch 99 minut mě to celkem bavilo. Konec teda byl klišoidní až hrůza, ale ty 3 hvězdičky dám. Jinak doporučuju spíš film Bolestná realita.

Skvělej film a ještě lepší Joe Pesci v roli advokáta. Jeho hlášky u soudu mě spolehlivě rozesmály. Jenom se mi zdálo, že tak uprostřed filmu se to trochu vleče a chvílema jsem koukal na hodiny, místo na televizi. Ale ke konci film opět nabere na obrátkách, takže bych to viděl celkově tak na 80%. Jinak režisér Jonathan Lynn natočil v roce 1997 velmi podobnou komedii s názvem Trial and error, která má sice zde docela katastrofální hodnocení, ale mně zase tak špatná nepřišla.

Matka a její dvě dcery prožívaj lásky a různý zklamání v nějakym příšernym zapadákově. Postrádá to nějakej hlavní příběh, jsou to spíš takový epizodky poskládaný k sobě. Vzniknul z toho takovej malej, milej film ze života, určen patrně spíš pro ženský publikum. Špatný to nebylo, ale zároveň taky nic, z čeho bych se posadil na prdel. Lepší 3 hvězdy.

Nesnášim tyhle sentimentální sračky. To bylo ještě horší než Klepání na nebeskou bránu, který nabízí dost podobný téma. Jinak je celkem vtipný, že týpek s leukémií je pořád úplně v pohodě. Blbě se mu udělá až 1 den před smrtí.

Belmondo dokázal vytáhnout tohle průměrný soudní drama na vyšší level. Tentokrát nepředvádí žádný kaskadérský kousky, ale většinu času akorát chlastá víno. Škoda trochu pomalejšího rozjezdu. Závěr u soudu to ale zachránil a ty 4 hvězdy si film nakonec zaslouží. Jinak nejvíc mě dostala scéna, když si Belmondo v obchodě kupuje CD od Public Enemy.

Rozpadlík... hrozná hovadina, ale taky sem na to kdysi čuměl.