pan Hnědý

Příběh, který srší jednoduchostí, ale postupem času rezonuje uvnitř a nechce odejít. Alfonso Cuarón svou kamerou ustupuje od postav a přesouvá svou kameru do vlastního času a prostoru - ve větší stopáži tohle miluji hlavně u Ceylana, nebo Reygadase. Roma čerpá ze skutečnosti a drsné doby v Mexiku, tak autenticky, až mrazí. Scéna porodu a závěrečná očista na pláži je nejsilnější za poslední roky. Černobílá kompozice je v mých očích stále po skončení díla a nechci aby odešla.

Film po kterém si člověk začne vážit každé vteřiny svého života. Emocionálně zdrcující film o umírání. Dvojnásobně silnější, když jde o člověka, který má rodinu a malé děti. Výkon Milana Peschela zaráží dech. Smích, smutek, slzy v očích - film, který mě zasáhl v plném rozsahu.

Andrej Zvjagincev je nový Andrej Tarkovskij a s každým filmem přináší poselství a to nikoliv pouze obrazem, ale i obsahem (naplněním). Film, který bych chtěl aby trval pouze pár desítek minut. Film, který bych chtěl aby nikdy neskončil. Obraz o nenaplnění vlastní identity. Film o vyprázdnění sebe samého, bez touhy k "milovanému" protějšku s kterým nechce zplodit dítě. Rodinná krize zobrazená do hloubky a detailu, která nemá obdoby. Životním obsahem povznášející až zdrcující, který se stane za desítky let testamentem s kterým mohli odejít pouze umělci filmového pásu, nebo filmového jazyku. Vyhoštění překonává veškerou Zvjagincevu optiku, která ve mě stále rezonuje. Plynutím času a prostoru zde tvoří vizuální absolutno. Půdorys života, komornost vztahu k nesnesitelnosti. Portrétu bez vzájemné oddanosti a nenávisti.

Dva měsíce jsem na tohle čekal. Žádný film, dokument, ani krátkometrážní film mi tuhle dobu nekoloval před očima. Až nyní Stan Brakhage, protože to, co následuje, už nikdy žádný tvůrce nevytvoří a zaslouží si speciální moment. A Hanakonochi mi mluví z duše. Brakhage posouval optiku na vrchol kinematografie a zanechal dokonalý avantgardní ornament filmového pásu a filmové optiky. To co pro film obětoval (oči, zničené prsty) velmi málo režisérů zanechá. Nedá se odpustit, že filmový fanoušci filmových festivalů neznají jeho jméno a začínají mluvit o rozhledu ve filmové oblasti. Grandrieux ví ! Film není kus papíru skrz scénáře, ale vizuální a vnitřní podmanivý dotek, zničení filmového pásu, vyčkávání na počasí, emocionální dopad, náhodný přesun oblasti, experiment, snová kamera, ať už slow-motion záběry, tak ruční dotek a ponoření do jiného světa. Film by Stan Brakhage - vítejte v jiné dimenzi.

Uhrančivá temnota a deprese mi vlezla pod kůži už od nástupu nahé dívky v černém podkladu. A ten zvuk! Nezažil jsem temnější zvukovou stopu, jako při Unrest. Philippe Grandrieux vytváří dokonalou optiku pro velmi úzký divácký zastoupení ve kterém hrdě patřím. Velký umělec.

Philippe Grandrieux vytváří další depresivní, až epilepticky temný film o fyzičnosti těla. Společně s White Epilepsy jde o můj nejdelší slow motion záběry, které jsem kdy viděl a které považuji za optiku z jiného světa. Spojení mezi divákem a obrazem. Temnoty v černém podkladu, depresivní zvukové ruchy, pohybu těl a jejich fyzickém kontaktu. Bylo mi ctí být osobně na přednášce Grandrieuxa - na přednášce o tvůrci, který se řadí mezi velikány experimentálního filmu, jako Stan Brakhage, nebo David Lynch. Inspirace malíře Francise Bacona, jde velmi cítit.

Rozhraní optiky z jiného světa. Optikou snově rozprostřený na dvojité plátno. S. A. Fruhauf společně Tscherkasskym tvoří nesmrtelný ornament rakouské avantgardy.

Dotek temnoty. Nádherně nasnímaná záležitost detailu na těla v mírně podsvíceném formátu místnosti, sexu a přírody. Při scéně spánku a splynutí těla páru a spícího muže v doplnění zvukové stopy nádechu a výdechu jsem byl odrovnaný (a jedna z nejlepších scén Grandrieuxových filmů). [lfš, 2017]

Noční můra Grandrieuxa do kterého divák vstupuje plynutím času a sekvenci filmu. Film je časově vymezen po krátkých, především snových obrazů a tempa, až v hypnotickém rozměru. Grandrieux na rozdíl od předešlých titulech využívá světlo před záběrem, který je v jeho rukách i vědomí nový filmový postup - v Sombre, Un lac, La vie nouvelle využívá, co největší temnotu s minimem světla a detailnost záběru těla, pohybu a krajiny. Nový světlý, až rozzářený prvek Grandrieux využívá i v novější trilogii White Epilepsy/Meurtrière a to především v druhé polovině filmu. Dle mého vysvítá nová optika experimentálního filmu, která sice má stopu z historie avantgardy, ale Grandrieux ji posouvá ještě dál. [lfš, 2017]

Grandrieux nabourává kamerou vědomí. Experimentální vsuvka zničeného pásu, detaily pohybu a násilí. Na plátně výjimečná záležitost. [lfš, 2017]